Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 214/96-24, ze dne 30. 8. 1996:
Odvolatelka byla totiž poučena o svém dědickém právu a o možnosti odmítnout dědictví již 19. 5. 1994 (viz záznam na č. 1.12 spisu, který je odvolatelkou podepsán). Dědic může sice dědictví odmítnout, ale musí tak učinit ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy byl poučen o svém dědickém právu a o možnosti odmítnutí dědictví (§ 464 ObčZ). Dědictví proto mohla odvolatelka odmítnout pouze do 19. 6. 1994, a to buď ústním prohlášením u soudu (soudního komisaře) nebo písemným prohlášením jemu zaslaným (§ 463 odst. 1 ObčZ). Protože uvedená lhůta uplynula, aniž by odvolatelka v této lhůtě (do 19. 4. 1994) dědictvi odmítla, dědictví již odmítnout nemůže.
Při jednání dne 17. 4. 1996 již dědictví odmítnout nemohla, neboť její lhůta k odmítnutí dědictví již dávno skončila.To je také obsahem protokolu ze dne 17.4.1996, kde není uvedeno, že „prohlašuje, že dědictví neodmítá“, ale pouze to, že „ve lhůtě dědictví neodmítla“, což je zcela v souladu s obsahem spisu (viz shora).
Ani kdyby při jednání dne 17. 4. 1996 výslovně prohlásila, že dědictví odmítá, nemělo by to žádné právní účinky, neboť by šlo o opožděný úkon, který již v této době učinit nemohla.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka jiné dědice nezanechala a odvolatelka je dle její závěti jedinou dědičkou (neboť nastoupila jako náhradní dědička namísto O. T., která je neznámého pobytu, na výzvu dle § 468 ObčZ se nepřihlásila, a proto se k ní nepřihlíží), postupoval soud 1. stupně správně, když jí jako jediné dědičce potvrdil nabytí celého dědictví (§ 481 ObčZ, § 175q odst. 1 písm. a) OSŘ).