Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, ze dne 26. 1. 2011:
Zásada, že okamžikem smrti zůstavitele přechází pohledávka na dědice zemřelého, je výjimečně prolomena u těch plnění, která jsou natolik spjata s osobou věřitele, že mají své opodstatnění jen ve vztahu k osobě, jíž pohledávka svědčí. Vedle zákonem výslovně vymezených nároků na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění (§ 579 odst. 2, část věty za středníkem, obč. zák.), které jsou chápány jako zadostiučinění za újmu osobnostního charakteru nepřenosnou na jiné osoby, je k takovýmto typům plnění třeba přiřadit i právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (§ 1 odst. 3 a § 31a odst. 2, 3 zákona č. 82/1998 Sb.), které bylo předmětem tohoto řízení. Jde o nárok ryze osobního charakteru, který je svou povahou úzce spjat s postiženou fyzickou osobou a má takový charakter především proto, že jeho cílem je přiměřeně vyvážit a zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou fyzické osobě v její osobnostní sféře; není-li poskytnuta náhrada ještě za jejího života, nemůže po její smrti již plnit svůj účel. Tento nárok se přitom odvíjí od porušení základního práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu (čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod), pro něž je rovněž příznačné, že jsou podle hmotného práva vázány na osobu účastníka a nepřecházejí na právní nástupce (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 7. 1999, sp. zn. I. ÚS 160/99, publikované pod č. 48 ve sv. 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tato hmotněprávní úprava se uplatní bez ohledu na dovolatelem poukazovaný procesní postup ESLP ve věci stížnosti poškozeného.