Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5366/2016, ze dne 26. 3. 2018:
Řízení o dědictví, jehož smyslem a účelem je zjištění okruhu zůstavitelových dědiců a rozsahu aktiv a pasiv dědictví zůstavitelem zanechaného, končí usnesením o dědictví (srov. § 175s odst. 1 OSŘ). Bez ohledu na to, jaká uplynula od smrti zůstavitele do vydání usnesení doba, se jím deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele.
Pro případ, že by soud rozhodl o dědictví ve vztahu k osobám odlišným od skutečných („oprávněných“) dědiců (potvrdil nabytí dědictví nebo schválil dohodu o vypořádání dědictví; případně podle dřívější právní úpravy autoritativně vypořádal dědictví), je ustanoveními § 485 až § 487 obč. zák. upravena ochrana oprávněných dědiců.
Podle ustanovení § 485 odst. 1 obč. zák. zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice.
Podle ustanovení § 487 obč. zák. ustanovení § 485 platí i tehdy, jestliže dědictví připadlo státu.
Právo na vydání dědictví podle § 485 obč. zák. však nemá ten, kdo se účastnil původního řízení o dědictví, byť by i byl zkrácen na svém dědickém právu; nápravy se totiž tato osoba, na rozdíl od v původním dědickém řízení opomenutého dědice, může domáhat cestou řádných, případně mimořádných opravných prostředků (odvolání, dovolání, žaloba na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost) [srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 980/2007, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2008].
V projednávané věci se původní žalobce jako „právní nástupce oprávněného dědice zůstavitelky“ domáhá určení, že je vlastníkem nemovitostí, které v dědickém řízení (v rámci dodatečného projednání dědictví) po zůstavitelce připadly státu jako odúmrť.
Na základě tzv. odúmrti (§ 462 obč. zák.) připadá majetek státu, protože dědictví nenabyl (nemohl nabýt) žádný dědic. Odúmrť je tradičně považována za jednu z forem universální sukcese; vyplývá z toho především, že je třeba na ni hledět analogicky podle právní úpravy nabytí zůstavitelova majetku dědici a o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy, ledaže zákon o tom stanoví při odúmrti něco jiného. Stát, i když není z důvodu tzv. odúmrti dědicem, má tedy, nestanoví-li zákon jinak, zásadně stejné právní postavení jako dědic (k tomuto srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 2011, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3641/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 723/2010).
I když je děděni (i odúmrť) jedním ze způsobů, jakým se nabývá vlastnictví (srov. § 132 odst. 1 obč. zák.), neposkytuje se tomu, kdo podle pravomocného usnesení o dědictví nabyl dědictví, stejná právní ochrana jako skutečnému vlastníku. Ukáže-li se totiž, že oprávněným dědicem zůstavitele je někdo jiný, než kdo byl účastníkem dědického řízení, nebo že dědictví nemělo připadnout státu jako tzv. odúmrť, neboť je měl nabýt zůstavitelův dědic, má v rozsahu svého dědického práva vůči nepravému dědici (státu, kterému připadlo dědictví jako odúmrť) právo na vydání majetku pocházejícího z dědictví (hereditas petitio). Právo oprávněného dědice na vydání dědictví se promlčí uplynutím doby tří let, která začne běžet od právní moci rozhodnutí, kterým bylo dědické řízení skončeno (§ 101 a § 105 obč. zák.).
Žaloba na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) OSŘ, je institutem procesního práva. Žaloba oprávněného dědice podle ustanovení § 485 obč. zák. není žalobou na určení existence či neexistence právního poměru; opírá se o výslovné ustanovení hmotného práva, nikoli o žalobcův naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Nežádá autoritativní vyjasnění nejistých právních poměrů, ale založení poměrů nových. Jde o zvláštní žalobu, která má oporu v ustanovení hmotného práva a není určovací žalobou ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) OSŘ. Naléhavý právní zájem na určení není třeba prokazovat (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. 30 Cdo 59/2002).
Z uvedeného vyplývá, že žalobu podle ustanovení § 485 obč. zák. může podat pouze osoba, která nebyla účastníkem dědického řízení, přičemž může žalovat i na určení svého vlastnického práva, jak učinil původní žalobce. V posuzovaném případě je nicméně nutné posoudit, zda byl původní žalobce aktivně věcně legitimován k podání takové žaloby. Původní žalobce sice netvrdí, že by byl „oprávněným dědicem zůstavitelky“, po jejíž smrti nemovitosti připadly státu, poté co soud v dědickém řízení chybně uzavřel, že zůstavitelka neměla žádného dědice, nýbrž má za to, že je „právním nástupcem jejího syna“, a to jako jeho jediný zákonný dědic (ve čtvrté dědické skupině). Z tohoto důvodu pak dovozuje, že nemovitosti mají být v jeho vlastnictví, jelikož je měl správně po smrti zůstavitelky nabýt její syn, který ji přežil. V řízení bylo však zjištěno, že dědické řízení po synovi zůstavitelky bylo pro nepatrný majetek zastaveno.
Zastaví-li soud řízení o dědictví podle ustanovení § 175h odst. 1 OSŘ proto, že zůstavitel nezanechal žádný majetek, nebo podle ustanovení § 175h odst. 2 OSŘ proto, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty, který se vydává tomu, kdo se postaral o pohřeb, nezkoumá dědické právo po zůstaviteli a není tedy ani důvod zjišťovat dědice. Účastníkem řízení o dědictví je proto pouze ten, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb. Vypravitel pohřbu nabývá zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty nikoli z titulu dědění, ale na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2005). Dědickým právem se soud nezabývá ani tehdy, zamítá-li návrh na dodatečné provedení řízení o dědictví podaný podle ustanovení § 175x OSŘ (popřípadě zastaví-li řízení o dodatečném projednání zůstavitelova majetku vedené ve smyslu ustanovení § 175x OSŘ), jestliže bylo zastaveno již „původní“ řízení o dědictví podle ustanovení § 175h odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ, popřípadě zastavuje-li řízení o dědictví podle ustanovení § 175h odst. 2 OSŘ proto, že zůstavitel zanechal majetek (zjištěný v „původním“ řízení a „dodatečně objevený“) celkově jen nepatrné hodnoty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015, a v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015).
Usnesení soudu o zastavení dědického řízení podle ustanovení § 175h odst. 1 OSŘ nebo podle ustanovení § 175h odst. 2 OSŘ je procesním rozhodnutím, které nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ukáže-li se po právní moci usnesení o zastavení dědického řízení, že zůstavitel zanechal majetek nikoliv nepatrný (např. proto, že soud byl nesprávně informován o ceně majetku), nebo že zanechal další (dosud neznámý) majetek, je třeba zůstavitelův majetek projednat v řízení o dědictví. Objeví-li se tedy po pravomocném zastavení dědického řízení následně majetek zůstavitele, který není jen nepatrný (případně i dluh), projedná se jako dědictví (srov. právní názor vyjádřený vrozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1346/2016).
Názor odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že dědického řízení po zůstavitelce se měl namísto jejího zemřelého syna účastnit původní žalobce (jako jeho právní nástupce), je sice správný, nicméně nelze souhlasit se závěrem, že je z tohoto titulu v projednávané věci oprávněn „vlastním jménem uplatnit žalobu na vydání dědictví po zůstavitelce jako právní nástupce opomenutého dědice“. Odvolací soud totiž ponechal stranou svých úvah, že bylo-li dědické řízení po synovi zůstavitelky zastaveno podle ustanovení § 175h OSŘ pro nepatrný majetek zůstavitele, soud nezkoumal dědické právo. Přičemž otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném řízení než v řízení o dědictví po zůstaviteli, a to ani jako otázka předběžná (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015). Ustálená rozhodovací praxe již dříve také dovodila, že skutečnost, že dědicové, event. jejich právní nástupci, „vyjdou najevo“ až v „řízení o vydání dědictví“ podle ustanovení § 485 obč. zák., které je samostatným (sporným) řízením a není pokračováním řízení dědického, nelze při rozhodování o dědickém právu zohlednit, protože zjištění okruhu dědiců je třeba učinit nejpozději do pravomocného skončení řízení o projednání dědictví (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2401/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 94, ročník 2015). Za takové situace je proto nejprve nutné, aby bylo v dědickém řízení po J. V. postaveno najisto, komu svědčí dědické právo a kdo je jeho právním nástupcem. Ten bude poté oprávněn, jako právní nástupce opomenutého dědice, domáhat se (na základě usnesení o nabytí dědictví po J. V.) žalobou podle ustanovení § 485 obč. zák. vydání dědictví po zůstavitelce, které neoprávněně připadlo státu jako odúmrť.
Jak vyplývá z ustanovení § 175x OSŘ, může být dědictví po zůstaviteli dodatečně projednáno, objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek (popřípadě i dluh). V širším smyslu bývá někdy za dodatečné projednání dědictví označováno i projednání dědictví po právní moci usnesení, kterým bylo dědické řízení zastaveno pro nedostatek majetku (§ 175h odst. 1 OSŘ) nebo proto, že zůstavitelem zanechaný majetek byl jako majetek nepatrné hodnoty vydán vypraviteli pohřbu (§ 175h odst. 2 OSŘ). Nejde tu však o dodatečné projednání dědictví v pravém smyslu, neboť v řízení, které bylo zastaveno, se nerozhodovalo o dědicích a žádný majetek se neprojednával; objeví-li se následně majetek, který není jen nepatrný (případně i dluh), projedná se tento majetek jako dědictví – jde však o běžné projednání dědictví, přičemž se řízení nebude omezovat jen na zjištění a projednání majetku (dluhů), ale bude zde nezbytně posuzována otázka okruhu dědiců (srov. Mikeš, J., Muzikář, L. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, 2011, s. 184–185).
Uvedený postup je nezbytné aplikovat i v projednávané věci, přičemž důvodem pro „znovuotevření“ dědického řízení po J. V. (poté, co již bylo pravomocným usnesením zastaveno) může být dle názoru dovolacího soudu i nárok oprávněného dědice.
na vydání dědictví, neboť se bezesporu jedná o právo majetkové povahy a postačí, že oprávněný dědic přichází v úvahu jako dědic majetku, který není nepatrný a který je nutné projednat v rámci dědického řízení po zůstaviteli. V „novém“ dědickém řízení po J. V. poté bude postupováno též podle ustanovení § 175i a násl. OSŘ, tedy včetně zjišťování dědického práva a určení právního nástupce (právních nástupců) zůstavitele. Vedené sporné řízení o vydání dědictví je pak třeba do doby vydání usnesení o dědictví přerušit podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ. Bude-li rozhodnuto o tom, že dědicem (právním nástupcem) zemřelého oprávněného dědice zůstavitelky byl původní žalobce, bude možné pokračovat ve sporném řízení, již s tím, že jeho aktivní legitimace v řízení „bude dána najisto“.
K námitce žalované 3), že „právo na vydání zděděného majetku“ bylo promlčeno, jelikož „lhůta počala běžet od právní moci rozhodnutí, kterým bylo dědické řízení skončeno, tj. ode dne 22. 11. 2009“, dovolací soud uvádí, že závěr odvolacího soudu, že „promlčecí doba počala běžet od právní moci rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno nabytí dědictví ke konkrétnímu majetku“, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1173/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 164, ročník 1998). Posouzení promlčení nároku na vydání dědictví nicméně není vzhledem k výše uvedenému (prozatím) relevantní.