Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 508/2026, ze dne 20. 8. 2026:
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1778/2025, bylo vyloženo, že jsou-li v řízení vymáhány dluhy zůstavitele (včetně jeho příslušenství), musí z rozhodnutí soudu, kterým se ukládá osobě spravující pozůstalost povinnost k jakémukoliv plnění vyplývat, že se po dobu trvání pozůstalostního řízení může oprávněný domoci uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti (§ 1703 o. z.). Jen je-li v průběhu sporného řízení pravomocně rozhodnuto o dědickém právu po zůstaviteli (§ 184 a 185 z. ř. s., což ovšem nebyl případ projednávané věci), pokračuje sporný soud na základě usnesení podle § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. na místě osoby spravující pozůstalost, popř. na místě zůstavitele, s dědici, jež převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Má-li být takto pokračováno s dědici na místě původního žalovaného, soud ve sporném (nebo exekučním) řízení musí přihlížet i k tomu, zda dědic ke dni rozhodování o nástupnictví odpovídá za závazky zůstavitele neomezeně (§ 1704 o. z.) nebo zda dědici (některému z nich) svědčí ze zákona (§ 1685 o. z.) nebo na základě učiněného prohlášení (§ 1675 o. z.) výhrada soupisu (§ 1688 o. z.) a s tím omezená odpovědnost za dluhy zůstavitele (§ 1706 o. z.), popř. zda této výhody nepozbyla (§ 1688 odst. 1 písm. a) a odst. 2 věta prvá o. z.). Bylo-li dědiců více, pak též přihlédne k jejich odpovědnosti za dluhy zůstavitele z hledisek uvedených v § 1699, § 1704, § 1706 a § 1707 a § 1713 o. z.; v rozsahu, v němž dědic či dědicové za dluhy zůstavitele neodpovídají, řízení (zčásti) zastaví. Otázku, zda a v jakém rozsahu jednotliví právní nástupci zůstavitele odpovídají za dluhy zůstavitele je třeba v úplnosti vyřešit již při rozhodování o procesním nástupnictví dědiců (případně při pověřování soudního exekutora a při vydávání exekučních příkazů) a nikoliv až v rozhodnutí o věci samé (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1170/2012, uveřejněné pod číslem 30/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro osud projednávané věci to znamená, že v době rozhodování odvolací soud správně zavázal k plnění žalovanou jako osobu spravující pozůstalost, pokud by byl tento rozsudek v budoucnu nuceně vykonáván, bylo by třeba před nařízením výkonu rozhodnutí nebo při podání návrhu na pověření soudního exekutora (resp. Před vydáním exekučních příkazů) doložit, že vymáhaná povinnost přešla z obecného správce pozůstalosti na správce zvláštního a pokud by v mezidobí nabylo právní moci usnesení o dědictví, bylo by třeba obdobně náležitě doložit (§ 36 odst. 3 a 4 exekučního řádu, resp. § 256 odst. 1 a 2 o. s. ř.), v jakém rozsahu přešlo vymáhané právo na jednotlivé dědice (v podrobnostech lze odkázat na již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1778/2025).
Nejvyšší soud se již v minulosti také vyjádřil k tomu, jak má být osoba spravující pozůstalost v rozhodnutí soudu označena. Uvedl, že správce pozůstalosti, popřípadě jiná osoba spravující pozůstalost, sice v právních, tedy i procesních vztazích, vystupuje vlastním jménem, avšak toliko s dodatkem, že tak činí jako správce pozůstalosti, resp. Jako jiná osoba spravující pozůstalost po zůstaviteli označeném alespoň jménem a datem úmrtí. Z uvedeného nelze dovozovat, že by se tato osoba sama stávala nositelem práv a povinností, která měl do své smrti zůstavitel nebo která děděním přecházejí na jeho dědice; její procesní označení (v záhlaví rozhodnutí) proto musí odpovídat tomuto zvláštnímu postavení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 24 Cdo 2858/2025, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2026, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. 24 Cdo 2780/2025).
V záhlaví rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně tak měla být žalovaná označena jako osoba spravující pozůstalost konkrétního zůstavitele (správce jeho pozůstalosti), aby bylo bez dalšího zřejmé, že v řízení sice jedná vlastním jménem, ale na účet „pozůstalosti“ (budoucích dědiců), naopak do výroku rozsudku označení správce pozůstalosti spíše nepatří, neboť by mohlo nevhodně svádět – zvláště ve spojení s tím, že právu žalobců podle výroku rozsudku soudu prvního stupně odpovídala „povinnost plnit z pozůstalosti“ – k nesprávnému závěru, že omezení plněním z výtěžku z pozůstalosti je stanoveno jednou pro vždy a bez jakéhokoliv časového ohraničení, ačkoliv ono omezení žalobců domáhat se splnění přisouzené pohledávky jen z pozůstalosti je z logiky věci zákonem časově limitováno samozřejmě jen po dobu trvání pozůstalostního řízení (do doby právní moci rozhodnutí o dědickém právu). Poté je možné se v budoucnu domáhat plnění po dědicích z jejich jakéhokoliv exekvovatelného majetku v rozsahu a vzájemných poměrech, jak jsou uvedeny výše. Nejvyšší soud proto formálně změnou rozsudku odvolacího soudu (viz § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v upřesněném znění tak, aby bylo zřejmé (ze záhlaví rozhodnutí), že žalovaná je osoba spravující pozůstalost, a z výroku aby bylo patrno, že do pravomocného rozhodnutí o dědickém právu je možno přisouzenou pohledávku (včetně přiznaných nákladů řízení) vymáhat jen z pozůstalosti; jakmile však bude určen okruh dědiců, bude možno pohledávku vymáhat za podmínek výše artikulovaných přímo po dědicích zůstavitele.
