Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 570/2026, ze dne 15. 9. 2026:
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nepodléhá přezkumu dovolacího soudu), že v řízení o pozůstalosti po J. J., zemřelé dne 29. 4. 2022, vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 D 860/2022, byla usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2022, č. j. 23 D 860/2022-59 (které nabylo podle potvrzení uvedeném ve spise právní moci dne 3. 8. 2022), schválena dohoda o vypořádání společného jmění zůstavitelky J. J. a jejího manžela V. J., které zaniklo smrtí J. J. Podle této dohody, kterou uzavřel na jedné straně žalovaný jako dědic po J. J. a na druhé straně manžel zůstavitelky V. J., jehož přitom zastupoval na základě plné moci žalovaný, připadla manželu zůstavitelky pohledávka z titulu účtu vedeného u České spořitelny a.s. a do pozůstalosti připadly pohledávka z titulu účtu vedeného u Československé obchodní banky a.s., pohledávka za společností E.ON Energie a.s. a osobní automobil. Podle obsahu protokolu o jednání ze dne 3. 8. 2022 účastníci „pro účely vypořádání SJM“ prohlásili, že „na získání a udržení společného majetku se zasloužili oba manželé stejnou měrou“, že „nikdo z nich ze svého majetku na společný majetek nebo ze společného majetku na svůj majetek nevynaložil“ a že „oba manželé se stejnou měrou starali o rodinu, takže při vypořádání společného jmění manželů lze vycházet z toho, že jejich podíly na shora uvedeném majetku jsou stejné“.
Za tohoto stavu věci žalovaný nastoluje otázku, zda úmysl účastníků vyjádřený při jednání u soudu prvního stupně (soudního komisaře) dne 3. 8. 2022 v souvislosti s uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů J. slovy „nikdo z nich ze svého majetku na společný majetek nebo ze společného majetku na svůj majetek nevynaložil“ a směřující k tomu, že žádný z nich nebude druhému hradit „jakýkoliv vnos“, vytváří z usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2022, č. j. 23 D 860/2022-59, ve výroku o schválení této dohody překážku věci pravomocně rozhodnuté, která by bránila – ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. – provedení vypořádání společného jmění manželů J. ohledně dalších (jiných) věcí, které patřily (měly patřit) do tohoto společného jmění. Vzhledem k tomu, že za současné právní úpravy nebyla otázka, zda, popřípadě v jaké podobě nebo v jakém rozsahu vytváří v pozůstalostním řízení vydané pravomocné usnesení o schválení dohody pozůstalého manžela s dědici zůstavitele o vypořádání společného jmění manželů podle ustanovení § 162 odst. 1 z. ř. s., popřípadě pravomocné usnesení o vypořádání společného jmění manželů vydané podle ustanovení § 162 odst. 2 z. ř. s., překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. (§ 1 odst. 3 z. ř. s.) pro vypořádání dalších (jiných) věcí ve vztahu mezi zůstavitelem a jeho manželem (jejich právními nástupci), ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu je přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 159a odst. 1 o. s. ř.). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř., je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu (srov. § 159a odst. 2 větu první o. s. ř.). Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení (srov. § 159a odst. 2 větu druhou o. s. ř.). Výrok pravomocného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o statusové věci fyzické nebo právnické osoby, je závazný pro každého (srov. § 27 z. ř. s.). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (srov. § 159a odst. 3 o. s. ř.). Uvedené přiměřeně platí též pro výrok pravomocného usnesení (srov. § 167 odst. 2 o. s. ř.). Výrok pravomocného rozsudku (usnesení ve věci samé) je tedy – jak vyplývá z výše uvedeného – subjektivně závazný zásadně jen pro účastníky řízení, v němž byl rozsudek (usnesení ve věci samé) vydán, a pro jejich právní nástupce; v případech stanovených zákonem je však výrok rozsudku (usnesení ve věci samé) závazný nejen pro účastníky řízení, ale také pro další osoby v zákoně uvedené, nebo dokonce pro každého.
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku (usnesení ve věci samé) pro účastníky (jejich právní nástupce) a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (srov. § 159a odst. 4 o. s. ř.). O stejnou věc, která nemůže být z hlediska ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. projednávána znovu, se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a stejných osob, pro něž je pravomocné rozhodnutí závazné (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3207/2014, anebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1978/2015).
Judikatura soudů (srov. například zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpi 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV na str. 751, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009) již dříve dospěla k závěru (a tyto závěry jsou použitelné i za současné právní úpravy), že závaznost rozhodnutí (usnesení ve věci samé) vydaných v řízení o pozůstalosti nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem a s jakým dědickým podílem), jsou – s ohledem na svoji statusovou povahu – závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v pozůstalostním řízení, včetně rozhodnutí o schválení dohody o vypořádání společného jmění podle ustanovení § 162 odst. 1 z. ř. s., rozhodnutí o vypořádání společného jmění ve smyslu ustanovení § 162 odst. 2 z. ř. s. nebo o potvrzení nabytí věcí z pozůstalosti (dědictví) ve smyslu ustanovení § 184 a násl. z. ř. s., jsou závazné jen pro účastníky řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§ 159a odst. 3 o. s. ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy.
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že možnost nového (opětovného) posouzení dohody o vypořádání společného jmění zůstavitelova manželka a jeho dědiců, pravomocně schválené usnesením soudu v řízení o pozůstalosti (§ 162 odst. 1 z. ř. s.), jakož i rozhodnutí o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela vydané v řízení o pozůstalosti (§ 162 odst. 2 z. ř. s.), popřípadě rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví (konkrétních věcí z pozůstalosti) zůstavitelovými dědici podle ustanovení § 185 z. ř. s., není přípustné ani v tzv. sporném řízení, samozřejmě ze strany osob, pro něž jsou tato rozhodnutí závazná. Od návrhů na nové (opětovné) posouzení těchto otázek uvedenými osobami je však třeba odlišovat jejich požadavek směřující k tomu, aby v řízení o pozůstalosti byl zohledněn majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti (samozřejmě tedy včetně majetku, jejž měl zůstavitel ve společném jmění s pozůstalým manželem, zaniklém smrtí zůstavitele), a který se objevil až po skončení pozůstalostního řízení.
„Dodatečné“ provedení řízení o pozůstalosti je ve smyslu ustanovení § 193 z. ř. s. možné jen ohledně majetku, který dosud nebyl předmětem pozůstalostního řízení (a nebyl tedy v něm znám), protože se objevil až po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o pozůstalosti skončeno. „Dodatečné“ provedení řízení o pozůstalosti ovšem není přípustné, jde-li o majetek, který byl již v řízení znám, avšak se k němu z „důvodu spornosti“ v pozůstalostním řízení nepřihlíželo (srov. § 162 odst. 2 větu druhou, § 172 odst. 2 větu druhou a § 173 větu druhou z. ř. s.); práv k tomuto majetku, včetně práva na vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela a dědického práva ohledně tohoto majetku, se mohou účastníci domáhat žalobou (srov. § 189 odst. 1 z. ř. s.).
Uvedený závěr nelze odmítat z důvodu, že by snad v takovém případě o potvrzení nabytí dědictví v rozhodnutí o žalobě podané ve smyslu ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. nepřípustně rozhodoval civilní soud v jiném řízení než v řízení pozůstalostním. Podle současné právní úpravy není z hlediska civilní pravomoci soudů vůbec významné, v jakém civilním řízení se ta která věc projednává a rozhoduje, vede-li se řízení před civilním soudem. S účinností ode dne 1. 1. 2014 pak platí, že prostřednictvím žaloby podané ve smyslu ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. se řeší nejen to, zda v pozůstalostním řízení „sporný“ majetek ve skutečnosti patřil do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, do aktiv pozůstalosti nebo do pasiv pozůstalosti (jak tomu již bylo podle dosavadní právní úpravy), ale rovněž (obligatorně) ohledně tohoto majetku (na rozdíl od dosavadní právní úpravy) vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela a vypořádání dědického práva účastníků; ustanovení § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s. totiž – jak je zřejmé již z jeho znění – neumožňuje, aby po právní moci usnesení o pozůstalosti byl v pozůstalostním řízení takový majetek dodatečné projednán. Nejde přitom o žádnou – jak se někdy uvádí – „legislativní chybu“, ale o záměrně provedenou změnu právní úpravy, která s účinností ode dne 1. 1. 2014 byla odůvodněna požadavkem na rychlejší a hospodárnější průběh řízení, když za účelem projednání a vypořádání původně v pozůstalostním řízení sporného majetku není – ukáže-li se, že skutečně patřil do pozůstalosti – potřeba vůbec zahajovat dodatečné projednání pozůstalosti podle ustanovení § 193 z. ř. s.
Judikatura soudů v tomto směru již dovodila, že uplatnění práva žalobou ve smyslu ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. nemůže být realizováno „určením“, zda sporný majetek skutečně patřil (nebo nepatřil) do pozůstalosti, ale vždy požadavkem na vyřešení všech nároků účastníků, které k tomuto majetku (podle svého přesvědčení) mají (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2023).
Z uvedeného současně vyplývá závěr, že majetek, k němuž se z „důvodu spornosti“ v pozůstalostním řízení nepřihlíželo, se ani „v budoucnu“ nemůže stát předmětem pozůstalostního řízení, jakož i to, že práv k tomuto majetku se účastníci ve smyslu ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. nemohou domáhat, dokud nebude z „důvodu spornosti“ z pozůstalostního řízení postupem podle ustanovení § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé a § 173 věty druhé z. ř. s. vyřazen. Avšak v případě, že je – zejména z výsledků mimosoudního jednání stran – nepochybné, že jde o majetek zcela jistě „sporný“, je však třeba podle názoru dovolacího soudu pokládat – obzvláště z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení – uplatnění práv účastníků pozůstalostního řízení k tomuto majetku žalobou za možné a přípustné, i když se (zatím) nestal předmětem pozůstalostního řízení a tedy ani nebyl (nemohl být) z něho vyřazen z „důvodu spornosti“.
V projednávané věci žalobkyně a) a b) jako dědičky po V. J. (byť jim dosud nebylo potvrzeno nabytí dědictví a z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích zn. 31 D 2035/2023 ani nelze – zatím – dovodit, že by jim příslušela správa pozůstalosti po V. J.), který byl jako manžel zůstavitelky J. J. účastníkem vypořádání jejich společného jmění, se – byť hovoří o tom, co připadá „do dědictví po V. J.“ (zřejmě mají na mysli to, co patří do pozůstalosti po V. J., protože „pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele“, samozřejmě až na stanovené výjimky /srov. § 1475 odst. 2 o. z./, a protože „dědictvím je pozůstalost ve vztahu k dědici“ /srov. § 1475 odst. 3 o. z./) – domáhají vypořádání společného jmění manželů J., provedeného v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 D 860/2022, ohledně dalších věcí a práv, které podle jejich názoru patřily do tohoto společného jmění a které do vypořádání nebyly zahrnuty.
Z výše uvedeného vyplývá, že dohoda o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela, uzavřená a pravomocně schválená usnesením soudu v řízení o pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 162 odst. 1 z. ř. s., a ani rozhodnutí o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela vydané podle ustanovení § 162 odst. 2 z. ř. s., nebrání tomu, aby bylo provedeno další (nové) vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela, objeví-li se po právní moci usnesení o pozůstalosti další (jiný) majetek, který patřil do společného jmění zůstavitele a jeho manžela a ohledně kterého dosud vypořádání nebylo provedeno. Takovéto vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela se provede v řízení o pozůstalosti nebo – při splnění předpokladů k žalobě podané podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. – v tzv. sporném řízení. V případě, že takový majetek nebude zjištěn, soud řízení o takovém návrhu (nebo žalobě) z důvodu uvedeného v ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. nezastaví; takový návrh nebo takovou žalobu soud (jako nedůvodné) zamítne.
