Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2285/2026, ze dne 22. 9. 2026:
Je-li soukromá listina použita jako dědický titul a druhý účastník její pravost a správnost účinně popře, stíhá důkazní břemeno o její pravosti a správnosti toho, kdo se listiny dovolává (§ 565 občanského zákoníku). U závěti sepsané ve formě soukromé listiny je to závětí povolaný dědic; srov. již výše rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021.
Pro spor o dědické právo z alografní závěti není podle dřívější judikatury zásadně určující samotné vyřešení otázky pravosti podpisu zůstavitele; podstatný význam má především řádné a věrohodné svědectví osob, které se na závěť podepsaly. Tento závěr však neznamená, že znalecký posudek z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo je bez významu nebo že jej nelze provést. Je-li konkrétně tvrzeno, že závěť je falzem, že podepsané osoby ve skutečnosti nebyly svědky jejího pořízení nebo že jejich výpovědi jsou nevěrohodné a smyšlené, může znalecký posudek o pravosti podpisu představovat jeden z důkazů při posouzení věrohodnosti této svědecké verze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1960/2023, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 24 Cdo 22/2025). Ostatně lze si představit i situaci, že tomu, jehož dědické právo je alografní závětí vylučováno může být zřejmé, že podpis na ní obsažený není zůstavitele, přičemž svědci ani nemusí být podpisu zůstavitele na alografní závěti přítomni (předepsaná závěť může být podepsána předtím, než zůstavitel učiní prohlášení před svědky).
Žalobkyně v projednávané věci nezpochybňovala pravosti závěti pouze tím, že podpis zůstavitele na ní není pravý, nýbrž, byť až v řízení před sporným soudem, zpochybnila věrohodnost obou svědků. Výše již Nejvyšší soud vyložil, že (další) námitky v úvahu přicházejícího dědice týkající se dědického práva mohou být v zásadě uplatněny (až) v řízení sporném a tamtéž mají být komplexně vypořádány. V dané věci nelze nadto žalobkyni vytýkat, že již v pozůstalostním řízení výslovně nezpochybnila věrohodnost svědků, neboť takové námitky jsou zpravidla účastníkem pozůstalostního řízení uplatněny až tehdy, jsou-li svědci závěti soudním komisařem řádně vyslechnuti. Právě takový výslech má být jedním z hledisek, na jehož podkladě účastníci řízení zváží jejich věrohodnost a to, zda budou či nebudou pravost či platnost alografní závěti napadat. Žalobkyně také mohla důvodně spoléhat na to, že soudní komisař v souladu se zákonem sám k výslechu svědků závěti přistoupí, což se, jak vyloženo výše, nestalo.
Jestliže žalobkyně označila závěť za falzum, navrhla písmoznalecké zkoumání podpisu zůstavitele na originálu závěti, předložila kopie srovnávacích listin s podpisy zůstavitele odlišnými podle ní od toho, který se nachází na závěti, jestliže oba svědci na většinu otázek před soudem odpovídali, že si rozhodující okolnosti „nepamatují“ nebo si „myslí“, že se věci seběhly určitým způsobem, pak (nadto s přihlédnutím ke zjištěným vadám řízení jdoucím na vrub zjištěného skutkového stavu) nebylo možné návrh žalobkyně na nařízení znaleckého posudku odmítnout jen poukazem na závěr, že svědci jsou věrohodní. Nakonec i v systému neúplné apelace ovládající odvolací řízení zákonodárce připouští provedení důkazu, kterým má být zpochybněna věrohodnost jiného již provedeného důkazu (§ 205a písm. c/ o. s. ř.). Odvolací soud měl posoudit, zda se s přihlédnutím ke konkrétním námitkám žalobkyně a výsledku řádného hodnocení výpovědí svědků ukazuje písmoznalecké zkoumání potřebným k úplnému zjištění skutkového stavu (§ 213 odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud tím nijak nepředjímá, že písmoznalecký posudek musí být nařízen v každém sporu o alografní závěť, ani neprejudikuje jeho výsledek. Ukládá jen, aby o důkazním návrhu bylo rozhodnuto na základě úplného hodnocení relevantních okolností, nikoliv na základě teze, že otázka pravosti podpisu je u této formy závěti vždy bez významu.
