Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 508/2026, ze dne 20. 8. 2026:
Podle § 1703 o. z. (označeného jako „práva věřitelů před potvrzením dědictví“) platí, že dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti.
Nejvyšší soud již ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že dědické právo vzniklé smrtí zůstavitele samo o sobě neznamená, že osoba povolaná za dědice již nabyla pozůstalost a stala se povinnou k úhradě zůstavitelových dluhů; k tomu dochází až právní mocí usnesení o dědictví, přičemž do té doby se mohou věřitelé ve smyslu § 1703 o. z. domáhat plnění toliko vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a jen z majetku náležejícího do pozůstalosti; ustanovení § 1703 o. z. přitom dopadá jen na období před skončením řízení o pozůstalosti a slouží k určení osoby, vůči níž může věřitel v této fázi plnění vymáhat, nikoli k úpravě postavení dědice po potvrzení nabytí dědictví (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3782/2020, uveřejněné pod č. 16/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4233/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021). Správa pozůstalosti je přitom vykonávána v období od úmrtí zůstavitele až do právní moci rozhodnutí soudu o potvrzení nabytí dědictví. Právní mocí tohoto rozhodnutí správa pozůstalosti končí (srovnej § 1557 a 1677 o. z.). Z téhož důvodu je až do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti možné uplatňovat nároky ze strany věřitelů zůstavitele výlučně vůči osobě vykonávající správu pozůstalosti a po skončení řízení pak již přímo po dědicích.
Až do pravomocně skončeného řízení o pozůstalosti přitom osoba vykonávající správu pozůstalosti uspokojuje věřitele zůstavitele pouze z majetku v pozůstalosti. I kdyby takovou osobou byl přímo některý z dědiců (nebo společně všichni dědicové), není před skončením řízení povinen putativní dědic hradit jakékoliv pozůstalostní dluhy ze svého vlastního majetku, ale vždy jen z majetku tvořícího pozůstalost. Až teprve potvrzením nabytí dědictví dochází ke smísení pozůstalostního majetku s majetkem dědice, přičemž věřitelé zůstavitele se nadále mohou domáhat plnění z veškerého majetku dědice.
I odborná literatura je ustálena v závěru, že až do skončení pozůstalostního řízení osoba vykonávající správu pozůstalosti v podstatě dočasně vstupuje na místo zůstavitele do jeho práv a povinností, kdy kromě běžné správy záležitostí zůstavitele je oprávněna jménem zůstavitele např. vymáhat plnění po dlužnících zůstavitele, vystupovat namísto zůstavitele jako jeho procesní nástupce již v probíhajících soudních nebo správních řízeních. Bez nutnosti vyžadovat si další schvalování je tak oprávněna a současně povinna hradit v souladu se zákonem jakékoliv již splatné dluhy zůstavitele, splátky na zaopatření oprávněných osob (§ 1665 a násl. o. z.), se souhlasem soudu potom rovněž plnit již dospělé odkazy (§ 1678 odst. 2 o. z.). V případě dobrovolného nesplnění je potom taková osoba rovněž pasivně legitimována v soudním řízení o splnění uvedené pohledávky [srovnej SCHWARZENSTEIN, Filip. § 1703 (Práva věřitelů před potvrzením dědictví). In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník. § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1420, marg. č. 1 a násl.; v podstatě zcela identické závěry zaujímá i DRÁPAL, Ljubomír. § 1703 (Práva věřitelů před potvrzením dědictví). In: FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 546, marg. č. 1.].
Rozhodujícím je tu proto vždy okamžik potvrzení nabytí dědictví (pravomocným usnesením pozůstalostního soudu /resp. pověřeného soudního komisaře/ vydaným podle § 185 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“), neboť do doby právní moci usnesení o dědickém právu odpovídá „pozůstalost“ (rozuměj osoba spravující pozůstalost) tzv. cum viribus hereditatis, kdy věřitelé se mohou domáhat uspokojení pouze a jen z majetku, který patří do pozůstalosti (srovnej též rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR R I 179/22, publ. ve Vážného sbírce pod č. 1487 nebo rozhodnutí Rv I 729/29, publ. jako Vážný 9636). Naopak (až) ode dne nabytí právní moci usnesení o potvrzení nabytí dědictví jsou dědicové zatíženi odpovědností pro viribus hereditatis, tedy mají již povinnost hradit dluhy zůstavitele (popř. další pasiva pozůstalosti) nejen z majetku nabytého v řízení o pozůstalosti, nýbrž i z majetku vlastního (srovnej rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR Rv I 406/26, Vážný 6152, nebo R I 875/27, Vážný 7717, nebo rozhodnutí býv. Rakouského Nejvyššího soudního dvora publikovaného ve sbírce Glaser-Unger pod č. 15835 /nová řada/, resp. rozhodnutí pod č. 3760 /původní řada/). Až tímto okamžikem totiž dochází ke „splynutí zděděného majetku s majetkem dědice“ (confusio bonorum), byť se tak za současné právní úpravy děje se zpětnými účinky ke dni smrti zůstavitele (viz § 185 odst. 1 z. ř. s.).
Osobou spravující pozůstalost podle § 1677 o. z. je především správce pozůstalosti nebo vykonavatel závěti jmenovaný zůstavitelem v pořízení pro případ smrti. Není-li taková osoba zůstavitelem povolána, spravuje pozůstalost dědic nebo všichni dědicové. Pokud je to potřebné, jmenuje pozůstalostní soud (pověřený soudní komisař) usnesením správce pozůstalosti podle § 157 z. ř. s., takovou osobou byla podle zjištění nižších soudů ve vztahu k zůstaviteli v rozhodné době výlučně žalovaná. Lze proto k této dílčí otázce shrnout, že žalovaná byla, coby jediný správce celé pozůstalosti zemřelého JUDr. Vladimíra Jablonského tím subjektem, který po dobu trvání pozůstalostního řízení byla jako jediná oprávněna a povinna uspokojovat splatné pohledávky věřitelů zůstavitele.
Podle § 27 odst. 5 zákona o advokacii (ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele) platilo, že zemřel-li advokát, který vykonával advokacii samostatně, soud na návrh Komory (míněna je tím ČAK) jmenuje nástupce zemřelého advokáta, pokud se jmenováním souhlasí, správcem té části pozůstalosti, kterou zemřelý advokát používal k výkonu advokacie.
Judikatura vysokých soudů ani dostupná komentářová literatura se dosud podrobněji nezabývala otázkou výkladu citovaného ustanovení (s výhradou toho, že správní soudy apelují na povinnost orgánů veřejné moci respektovat zástupce zemřelého advokáta již ustanoveného orgány České advokátní komory).
Nicméně podle Nejvyššího soudu smyslem a účelem právní úpravy obsažené v § 27 zákona o advokacii, zejména v jeho odstavci 5, je zajistit kontinuitu ochrany práv a právem chráněných zájmů klientů advokáta, který zemřel, a zabránit tomu, aby úmrtí advokáta vedlo k ohrožení jejich právního postavení, k marnému uplynutí lhůt, k narušení důvěrnosti informací či k faktickému znemožnění pokračování v poskytování právní pomoci. Ustanovení § 27 odst. 5 zákona o advokacii proto nelze vykládat jako nástroj primárně sloužící k ochraně majetkových zájmů dědiců zemřelého advokáta ani jako běžný institut správy pozůstalosti ve prospěch osob povolaných k dědění. Jeho teleologické těžiště spočívá naopak v ochraně klientů zemřelého advokáta (v nyní projednávané věci šlo o žalobce) a v zachování funkčnosti advokátního zastoupení i po smrti osoby, která právní služby dosud poskytovala. Tomu nepřímo napovídá i skutečnost, že návrh na jmenování nástupce zemřelého advokáta správcem té části pozůstalosti, kterou zemřelý advokát používal k výkonu advokacie, podává (je oprávněna podat) výlučně Česká advokátní komora jako orgán veřejnoprávní profesní (tzv. stavovské) samosprávy, která je odpovědná za řádný výkon advokacie, nikoli dědicové advokáta; stejně tak je správa omezena pouze na tu část pozůstalosti, která byla využívána k výkonu advokacie, a nikoli na pozůstalost jako celek. Zvláštní režim se přitom uplatní zejména u klientských spisů a dalších nosičů informací souvisejících s poskytováním právních služeb, neboť s nimi nelze nakládat jako s běžným majetkem zůstavitele podléhajícím volné dispozici dědiců. Tyto dokumenty a informace jsou neoddělitelně spojeny s právem klienta na právní pomoc, s povinností advokátní mlčenlivosti a s důvěrným vztahem mezi advokátem a klientem. Úprava nástupce zemřelého advokáta proto sleduje především to, aby klient nebyl v důsledku smrti svého advokáta ponechán bez ochrany, aby jeho věci mohly být bez zbytečného odkladu převzaty osobou podléhající stejným profesním povinnostem a aby bylo zajištěno, že další nakládání s advokátní dokumentací bude probíhat v režimu odpovídajícím povaze advokacie jako služby poskytované ve veřejném zájmu na ochraně práv jednotlivce. Z tohoto důvodu je třeba při střetu zájmů klientů a dědiců zemřelého advokáta přiznat interpretační přednost takovému výkladu, který naplňuje ochranný účel právní úpravy ve prospěch klientů, nikoli výkladu, jenž by podřizoval klientské spisy a související prostředky běžnému pozůstalostnímu režimu k ochraně majetkových nároků dědiců. Text právní úpravy také jednoznačně směřuje k tomu, že je zcela na diskrečním posouzení České advokátní komory, zda podá k pozůstalostnímu soudu návrh na jmenování správce části pozůstalosti či nikoliv; zákon v tomto směru zakládá komoře fakultativní právo, nikoliv obligatorní povinnost tak učinit. Připomenout ve sledovaných souvislostech možno, že Česká advokátní komora je samosprávnou stavovskou organizací všech advokátů a vykonává veřejnou správu na úseku advokacie (§ 40 odst. 2 a 3 zákona o advokacii), orgány veřejné moci mohou do její činnosti zasahovat výlučně na základě zákona a vždy jen v jeho mezích. Neukládá-li tak zákon ČAK povinnost podat návrh na ustanovení správce části pozůstalosti, nelze odvolacímu soudu vytýkat, dospěl-li s výstižnou argumentací k závěru, že v přítomné věci nebyl oprávněn pozůstalostní soud (soudní komisař) bez odpovídajícího návrhu a v přímém rozporu se zcela jasnou dikcí zákona jmenovat správce části pozůstalosti z řad advokátů. Ostatně argumentace dovolatelky vyvěrá z určitého nepochopení významu osoby správce pozůstalosti. I kdyby část pozůstalosti vážící se k výkonu advokacie spravoval ad hoc ustanovený zvláštní správce pozůstalosti – advokát, nic by to neměnilo na tom, že by neodpovídal za závazky zůstavitele svým vlastním majetkem, ale (jak bylo rozebráno výše) toliko majetkem v pozůstalosti, který má být předmětem dědění. Ustanovený obecný či zvláštní správce pozůstalosti není právním nástupcem zůstavitele, je jeho specifickým procesním nástupcem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1220/2025). I tak by žalobě vyhovující rozsudek nakonec postihl po dobu trvání pozůstalostního řízení toliko „pozůstalost“, tedy majetek, jež se má nakonec dostat dědicům zůstavitele (a tedy zřejmě i žalované). Dovolání žalované proto ve výsledku opodstatněné není, jelikož právní posouzení učiněné odvolacím soudem bylo ve vztahu k přípustně předloženým otázkám shledáno zcela správným.
