V praxi se často zaměňují dva na první pohled podobné instituty – vydědění a dědická nezpůsobilost. Ačkoli oba vedou k tomu, že určitá osoba z dědictví nic nezíská, jde o naprosto odlišné právní konstrukce s odlišnými podmínkami, důkazním břemenem i následky. Rozdíl je natolik zásadní, že jeho neznalost může v soudním sporu rozhodnout o výsledku celé věci.
Základní rozdíl
Dědická nezpůsobilost nastává přímo ze zákona (ex lege), bez ohledu na to, zda o ní zůstavitel věděl nebo ji nějak zvlášť projevil. Týká se každého potenciálního dědice – zákonného, závětního i smluvního – nikoli jen potomků. Podle § 1481 občanského zákoníku je dědicky nezpůsobilý ten, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželovi, nebo se dopustil zavrženíhodného jednání proti zůstavitelově poslední vůli – třeba jejím zfalšováním nebo zničením.
Vydědění naproti tomu vždy vyžaduje aktivní projev vůle zůstavitele a týká se výhradně nepominutelných dědiců, tedy potomků. Zatímco k zániku účinků dědické nezpůsobilosti stačí, aby zůstavitel čin výslovně prominul, u vydědění je nutné zrušit přímo listinu o vydědění, a to stejným způsobem, jakým se ruší závěť.
Proč vydědit i toho, kdo je stejně dědicky nezpůsobilý?
Na první pohled se může zdát zbytečné vydědit potomka, který kvůli spáchanému činu stejně ze zákona nedědí. Smysl takového kroku je ale trojí:
- Zůstavitel tím upozorní na konkrétní čin, který by jinak v rámci řízení o pozůstalosti nemusel vůbec vyjít najevo – notář totiž o dědické nezpůsobilosti zjišťuje informace jen v rámci předběžného šetření nebo na základě podnětu účastníků.
- Zůstavitel dá jasně najevo, že čin výslovně neprominul.
- A především – vydědění pro dědickou nezpůsobilost se na rozdíl od dědické nezpůsobilosti ze zákona může vztáhnout i na potomky vyděděného (§ 1646 odst. 3), zatímco u „prosté“ dědické nezpůsobilosti nastupují děti vyloučené osoby na jeho místo právem reprezentace bez ohledu na vůli zůstavitele.
Nezáleží jen na odsouzení
Zajímavým rysem dědické nezpůsobilosti je, že na rozdíl od vydědění podle § 1646 odst. 1 písm. c) nevyžaduje pravomocné odsouzení pachatele. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 4761/2018 potvrdil, že dědicky nezpůsobilou může být i osoba trestně neodpovědná, například pro nepříčetnost v době činu. V posuzovaném případě zůstavitelka podala na svého potomka trestní oznámení kvůli násilnému jednání, kterého se dopustil ve stavu opilosti – trestní stíhání bylo sice zastaveno pro jeho nepříčetnost, civilní soud ale sám posoudil, že se činu, který zakládá dědickou nezpůsobilost, skutečně dopustil.
Kdy se posuzuje čin
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5238/2017 je třeba chování potenciálního dědice posuzovat podle právní úpravy účinné v době, kdy k němu došlo – pokud se tedy závadné chování odehrálo ještě za účinnosti starého občanského zákoníku z roku 1964, aplikuje se na něj tehdejší úprava, nikoli současná.
Doporučení
Pokud v rodině došlo k závažnému incidentu – násilí, podvodu při vypořádání pozůstalosti nebo zásahu do poslední vůle zůstavitele – doporučujeme nespoléhat pouze na to, že se dotyčný sám automaticky vyloučí z dědictví ze zákona. Prokazování dědické nezpůsobilosti totiž může být v praxi komplikované a je vhodné jej podpořit výslovným prohlášením o vydědění, které navíc chrání i zájmy dalších generací. Naše advokátní kancelář Vám pomůže posoudit, který z obou institutů na Vaši situaci skutečně dopadá a jak je vzájemně kombinovat.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
