Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2818/2024, ze dne 23. 4. 2025:
Podle § 56 odst. 1 notářského řádu je notář povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s notářskou činností podle § 2 a další činností podle § 3 odst. 1 a 2 a které se mohou dotýkat oprávněných zájmů: a) účastníka právního jednání, o kterém byl sepsán notářský zápis, b) toho, jehož prohlášení nebo rozhodnutí bylo osvědčeno, c) toho, jehož podpis byl ověřen, d) toho, na jehož žádost byla osvědčena právně významná skutečnost, e) klienta v případě další činnosti podle § 3, nebo právních nástupců těchto osob (dále jen „povinnost mlčenlivosti“). Podle § 56 odst. 2 notářského řádu, povinnosti mlčenlivosti mohou notáře zprostit pouze osoby uvedené v odstavci 1.
Notářský řád však neupravuje, kdo je oprávněn zprostit notáře povinnosti mlčenlivosti po smrti či zániku původní osoby. Přitom u povinnosti mlčenlivost advokáta tato otázka v zákoně řešena je. Konkrétně v § 21 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“). Podle tohoto ustanovení může advokáta povinnosti mlčenlivosti zprostit pouze klient a po jeho smrti či zániku právní nástupce klienta; má-li klient více právních nástupců, ke zproštění advokáta povinnosti mlčenlivosti je potřebný souhlasný projev všech právních nástupců klienta. Vedle sebe tak stojí dvě zákonné úpravy velmi blízkých povinností mlčenlivosti, přičemž v notářském řádu chybí velmi důležitá úprava právního nástupnictví.
Stejně jako notářský řád ani zákon o advokacii v době svého přijetí neobsahoval úpravu postupu při zproštění mlčenlivosti v případě smrti či zániku klienta. Ta byla do zákona o advokacii doplněna zákonem č. 79/2006 Sb. Důvodová zpráva k tomuto zákonu k této změně uvádí, že se jedná „o upřesnění platné úpravy zbavení advokáta povinnosti mlčenlivosti v případě úmrtí klienta jako fyzické osoby nebo zániku jako právnické osoby. Dosavadní úprava dostatečně neřeší případy, kdy klient nemá pouze jednoho právního nástupce, ale právních nástupců je několik.“ Z této důvodové zprávy a ostatně ani z ničeho jiného nelze dovodit, že by racionální zákonodárce chtěl tuto otázku upravit pouze v zákonu o advokacii a v notářském řádu ji úmyslně ponechal neupravenou. Jedná se tedy o nevědomou mezeru v právu, kterou je nutno překlenout. Ohledně podmínek pro překlenutí mezery v zákoně vycházel Nejvyšší soud ze závěrů Ústavního soudu učiněných v jeho nedávných nálezech, a to konkrétně ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 1578/21 a ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/24. Nejvyšší soud považuje za nejvhodnější překlenout tuto mezeru v právu analogickým použitím již citované úpravy obsažené v zákoně o advokacii. Osobám, jejichž oprávněné zájmy mají být povinností mlčenlivosti chráněny, bude poskytnuta vyšší míra ochrany, než výkladem připouštějícím jako dostatečný souhlas pouze jednoho z právních nástupců. I pro zproštění povinnosti mlčenlivosti notáře tak platí, že po smrti či zániku osoby uvedené v § 56 odst. 1 notářského řádu tak může učinit právní nástupce této osoby; má-li tato osoba více právních nástupců, ke zproštění notáře povinnosti mlčenlivosti je potřebný souhlasný projev všech jejích právních nástupců.
ak je uvedeno výše, odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy dědičky nabyly každá polovinu pozůstalosti, stačí ke zproštění mlčenlivosti souhlas i jen jedné z nich. Tento právní názor odvolacího soudu, byť prakticky odůvodněný, však není správný. Přesto Nejvyšší soud neshledal dovolání důvodným.
Z výše citovaného ustanovení notářského řádu vyplývá, že povinnost mlčenlivosti má chránit oprávněné zájmy osoby, jejíž podpis byl ověřen. Tedy v projednávané věci matky obou účastnic řízení Vlasty Marečkové. Po její smrti přechází právo zprostit notáře povinnosti mlčenlivost na její právní nástupce. Tím se ale nemění účel povinnosti mlčenlivosti, a tedy ani osoba, jejíž oprávněné zájmy mají být povinností mlčenlivosti chráněny. I nadále jde o původní osobu, jejíž podpis byl ověřen. Případné (oprávněné) zájmy právních nástupců této osoby nemají žádný význam.
Navíc se musí skutečně jednat o oprávněné zájmy. Nejvyšší soud se již ve svém shora citovaném rozsudku sp. zn. 24 Cdo 1000/2024 ztotožnil se závěry tam citované literatury, podle níž „povinnost mlčenlivosti notáře se (na rozdíl od ostatních právnických profesí) netýká všech skutečností, které se notář dozvěděl při výkonu notářské činnosti či poskytování právní pomoci, ale je dána pouze ve vztahu ke skutečnostem, které se mohou dotýkat oprávněných zájmů osob, vůči kterým se povinnost mlčenlivosti vztahuje“ (Bílek, Petr. § 56 [Mlčenlivost]. In: Bílek, Petr, Jindřich, Miloslav, Ryšánek, Zdeněk, Bernard, Pavel a kol. Notářský řád. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 273).
Tomuto závěru svědčí i rozdílně vymezený rozsah povinnosti mlčenlivosti advokáta a notáře. V § 21 odst. 1 zákona o advokacii je stanoveno, že advokát je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Podle § 59 odst. 1 notářského řádu je notář povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s notářskou činností a které se mohou dotýkat oprávněných zájmů tam uvedených osob. Tedy nikoli o všech skutečnostech bez výjimky jako u advokáta. Proto je nutno se vždy náležitě zabývat otázkou možného dotčení oprávněných zájmů.
V projednávané věci notářka vypovídala o stavu matky účastnic řízení Vlasty Marečkové v okamžiku podpisu předmětné smlouvy. Vypovídala o její způsobilosti v tomto konkrétním okamžiku právně jednat. Zjištění této způsobilosti je nezbytné pro závěr o případné neplatnosti právního jednání podle § 581 věty druhé zákona č. 89/20212 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). A pro vymezení oprávněných zájmů Vlasty Marečkové je nutno si ujasnit, koho (čí zájmy) právě citované ustanovení chrání. Tak jako § 38 občanského zákoníku z roku 1964, tak i § 581 občanského zákoníku z roku 2012 slouží především k ochraně osoby jednající v duševní poruše. K tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2674/2018, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65, ročník 2020.
Z právě uvedeného lze dovodit, že stěží může být v rozporu s oprávněným zájmem osoby, jejíž podpis je ověřován, co možná nejobjektivnější zjištění její způsobilosti k právnímu jednání v okamžiku podpisu, je-li tato způsobilost zpochybňována. Bude-li zjištěno, že tato osoba byla způsobilá k právnímu jednání, její jednání nebude neplatné a dojde k naplnění její vůle. V opačném případě bude naplněna ochranná funkce § 581 občanského zákoníku a jednání bude neplatné. Zda to bude ku prospěchu či v neprospěch některého z právních nástupců, není rozhodující, neboť povinnost mlčenlivosti nechrání oprávněné zájmy právních nástupců, ale jejich právního předchůdce.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při rozhodování, zda je nezbytný souhlas (právních nástupů) osoby, jejíž podpis notář ověřil, se zproštěním povinnosti mlčenlivosti notáře pro účely jeho výpovědi před soudem, je nezbytné posouzení možného dotčení oprávněných zájmů osoby, jejíž podpis notář ověřil.
