Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2328/2025, ze dne 4. 11. 2025:
Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné nebo více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz (§ 1494 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele (§ 1494 odst. 2 věta první o. z.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že občanský zákoník výslovně nestanoví, jak má být v závěti vyjádřeno ustanovení někoho dědicem. V právní teorii i soudní praxi jsou kromě nejběžnějšího spojení „ustanovuji dědicem“ akceptovány také formulace „povolávám za dědice“, „určuji dědicem“, „odkazuji“, „daruji“ apod. Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu závěti z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pisatele závěti (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979; rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3373/2011, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 11, ročník 2004; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015). Toto výkladové pravidlo převzala rozhodovací praxe i po 1. 1. 2014. Ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, potřebu zjišťování a přihlížení k okolnostem, za nichž byla závěť pořízena, jen zvýraznilo.
Dovolací soud nesouhlasí s názorem dovolatele o tom, že v případě předmětné listiny sepsané zůstavitelkou dne 21. 3. 2015 se jedná o zůstavitelkou projevené přání bez právní závaznosti, a to s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména pak právě na rozsudek ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3373/2011, když i v tomto rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že „závěť byla sepsána ve formě notářského zápisu („tím nejkvalifikovanějším způsobem“) a bylo možné tedy důvodně předpokládat, že notář při sepisování notářského zápisu mohl (a měl) působit také při formulaci jeho obsahu, když byl povinen zůstavitele poučit o obsahu a důsledcích právního úkonu, který hodlá uskutečnit“. V projednávaném případě nelze dovodit (s odkazem na ustálenou judikaturu k výkladu právního jednání, viz výše), že se nejedná o holografní závěť zůstavitelky. Mimo jiné již proto, že nebyla pořízena tím „nejkvalifikovanějším“ způsobem, tj. ve formě notářského zápisu. Je totiž třeba přihlédnout k tomu, že zůstavitelka svůj projev vůle pořídila vlastnoručně jako laik (když soudní komisař nemohl působit při formulaci jejího obsahu, resp. poučit o náležitostech závěti), a přistupovat proto k výkladu o to shovívavěji (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1/2022).
K tomuto závěru ostatně dospěl i odvolací soud, když ve svém rozhodnutí uvedl, že „listinu ze dne 21. 3. 2015 hodnotí podle její obsahu jako závěť, a to psanou vlastní rukou zůstavitelky“ a že „zůstavitelka zůstavuje, byť formulačně ne zcela obratně, v této listině uvedeným osobám podíl na pozůstalosti“, tedy „dědice povolává a určuje, v jakých poměrech si mají rozdělit výtěžek z prodeje bytu, tedy lze mít za to, že stanoví i podíl na pozůstalosti těchto osob“.
Obligatorní náležitostí pořízení zůstavitele o majetku pro případ smrti je ustanovení dědice (dědiců) nejen k pozůstalosti jako celku, ale i k její poměrné části (k podílu na pozůstalosti). Soudy nižších stupňů proto v řízení postupovaly v souladu s výše uvedenými závěry, když vyhodnotily, že „listina ze dne 21. 3. 2015 je vlastnoručně psanou závětí zůstavitelky“, že „její obsah je jasný“, jestliže je nadepsána slovy poslední vůle a uvozena větou vyjadřuji svoji poslední vůli a zůstavitelka v ní povolává čtyři dědice, které v ní jasně definuje – dceru, syna a jeho 2 děti“, že „uvádí-li zůstavitelka, jak má být naloženo s bytem a v jakých poměrech se plnění má dostat dědicům, lze mít za to, že stanoví i podíl na pozůstalosti těchto osob“, a že „zároveň obsahuje určení vykonavatele závěti – žalobkyni“. Tedy správně soudy uzavřely, že předmětná listina splňuje náležitosti podle § 1494 o. z., přičemž neshledaly neplatnost závěti ani pro nezpůsobilost zůstavitelky či nedostatek její vůle.
Namítá-li dále dovolatel faktické odvolání vůle zůstavitelky následným jejím jednáním (tj. darovací smlouvou), a to především s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 1974, sp. zn. 5 Co 15/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33, ročník 1976, pak přehlíží, že v dovolání namítá nesprávnost řešení právní otázky, na níž odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, ročník 2001), což ji ovšem vylučuje z možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
