Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3485/2024, ze dne 26. 5. 2025:
V případě, že zůstavitel v závěti určil konkrétní věci a práva, které mají jednotlivým dědicům připadnout, soud – jak dále dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 427/2008, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 2010) – musí, nebyla-li uzavřena dohoda o vypořádání dědictví, potvrdit dědicům nabytí dědictví podle jejich dědických podílů [srov. § 483, § 484 větu první OZ a § 175q odst. 1 písm. d) OSŘ]. V usnesení o dědictví soud za takových okolností stanoví dědický podíl zlomkem (procentem) odpovídajícím ceně konkrétních věcí nebo práv, jež podle závěti dědici připadají, v poměru k ceně celého dědictví; nepotvrzuje tedy nabytí konkrétních věcí nebo práv jednotlivými dědici, neboť pro takový postup platná právní úprava nedává prostor.
Má-li být dědictví potvrzeno dědicům podle dědických podílů, protože nedošlo k dohodě o vypořádání dědictví (§ 484 věta první OZ), slouží v závěti provedené určení věci a práv, které mají dědicům připadnout, pouze – jak uvedeno již výše – k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců. Určení věcí a práv, které mají dědicům připadnout, provedené v závěti (§ 477 odst. 1 OZ), je proto určité a srozumitelné, jestliže postačuje k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4196/2011).
Z hlediska určitosti a srozumitelnosti závěti ze dne 25. 11. 1991 v části týkající se „polí v k.ú. XY“ nebylo významné, že tato pole zůstavitelka blíže nespecifikovala. Bylo-li zřejmé, jaké věci měla zůstavitelka na mysli pod pojmem „pole“, a byla-li zjistitelná celková výměra polí zůstavitelky v kat. úz. XY a jejich cena v době smrti zůstavitelky, pak za situace, že zůstavitelka „odkázala“ své dceři J. Ž. „2 ha polí v k.ú. XY“ a že dceři A. V. „zbylá pole v k.ú. XY“, je na místě závěr, že, navzdory nedostatečné specifikaci jednotlivých „polí“, byla závěť natolik určitá a srozumitelná, aby to postačovalo ohledně těchto věcí podle jejich ceny k určení výše dědických podílů J. Ž. a A. V.
Z uvedeného vyplývá, že není správný názor odvolacího soudu o neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 25. 11. 1991 v části týkající se „polí v k.ú. XY“. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu ve výroku I. bod 2. o potvrzení nabytí dědictví, jakož i v akcesorických výrocích II. o odměně notáře Mgr. Jaroslava Homolky, III. o odměně notářky JUDr. Vlasty Lauermannové, IV. o náhradě nákladů řízení státu (České republiky) a V. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
