Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 127/2025, ze dne 29. 4. 2025:
Není pochyb o tom, že obecně platí – jak zdůraznil odvolací soud v napadeném rozsudku – že „platnost právního jednání je nutno posuzovat k okamžiku, kdy se jednání stalo perfektním“. K tomuto časovému bodu je jistě třeba zkoumat (i v případě závěti) nejen svobodu vůle jednajícího nebo jeho způsobilost dotčené právní jednání učinit, ale také to, zda vůle jednajícího je prostá omylu. Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) zohledňuje zvláštní povahu závěti, jako jednostranného neadresovaného právního jednání pro případ smrti, a přichází se speciální úpravou následků zůstavitelova omylu, a tím vylučuje přímé použití obecné úpravy omylu (§ 583 až 585 o.z). V oblasti dědického práva tak má za současné právní úpravy vliv na platnost závěti (její dotčené části) nejen omyl podstatný (§ 1529, § 1530 o.z.), ale také omyl v pohnutce (§ 1531 o.z.). Platnost závěti v tomto směru přitom musí být posuzována nikoli z hlediska dědice, příp. odkazovníka, ale vždy z hlediska jejího pořizovatele.
Podle ustanovení § 1531 o.z. zakládá-li se vůle zůstavitele jen na mylné pohnutce, způsobuje neplatnost ustanovení závěti, kterého se týká.
Předchozí právní úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013, obdobné ustanovení neobsahovala, a tedy žádný význam omylu v pohnutce nepřisuzovala. Nynější přístup k tomuto institutu je odrazem současné koncepce dědického práva, která klade větší důraz na vůli zůstavitele (tak, aby se vůli zůstavitele co možná nejvíc vyhovělo), a je zřejmě inspirován starší právní úpravou obsaženou v obecném zákoníku občanském (císařský patent č. 946/1811 ř.z. – dále jen „ABGB“), která s prokázaným omylem v pohnutce spojovala tytéž právní důsledky.
Zřejmým smyslem a účelem citovaného ustanovení § 1531 o.z. je ochrana zůstavitelovy skutečné vůle i před jeho vlastními mylnými motivy (představami). Pohnutka představuje vnitřní motiv zůstavitele ke svému právnímu jednání (jednostrannému poslednímu pořízení), jde o vnitřní stav zůstavitelovy mysli, o představu, která byla pro zůstavitele rozhodná pro to, aby učinil projev vůle (poslední pořízení) právě v té podobě, v jaké ho učinil. Omyl v pohnutce (na rozdíl od podstatného omylu) se týká skutečností stojících vně právního jednání. Mylná pohnutka může spočívat nejen v tom, že zůstavitel má nesprávnou představu o určité skutečnosti, nýbrž i v neznalosti. Může se týkat nejen současných nebo minulých skutečností, nýbrž i skutečností budoucích, přičemž může spočívat i v nenaplněných (mylných) očekáváních, kdy zůstavitel sepisuje závěť na základě nesprávné představy o tom, co se v budoucnu stane (zůstavitel by jednal jinak, kdyby o budoucích skutečnostech znal pravdu). V případě právních jednání mezi živými (inter vivos) se nejistota o budoucích skutečnostech řeší pomocí institutu podstatné změny okolností (srov. § 1765 a § 1766 o.z.) nebo třeba také – pro posuzovanou materii přiléhavějším – možným odvoláním daru za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 2068 a násl. o.z. U jednostranných právních jednání pro případ smrti (mortis causa) má sice zůstavitel – jak na to (potud správně) upozorňuje i odvolací soud – až do své smrti možnost na základě svého uvážení (kupř. právě z důvodu následné změny okolností nebo jiného budoucího vývoje okolností, než který předpokládal) celou závěť nebo její jednotlivé ustanovení kdykoli zrušit (srov. § 1575 o.z.), toto oprávnění však nemá možnost uplatnit, jestliže mu důvody pro zrušení závěti zůstanou až do jeho smrti skryty (nedozví se o nich). Na tyto situace tak přiměřeně dopadá nynější úprava omylu v pohnutce, kdy je zůstaviteli (jeho skutečné vůli) poskytována ochrana před včas neodhaleným omylem o budoucích skutečnostech možným zneplatněním dotčené části závěti, byť podle obecných pravidel je mylná pohnutka pro platnost právního úkonu zásadně irelevantní. Vzhledem k tomu, že účinky posledního pořízení (závěti) se vztahují k okamžiku smrti zůstavitele, lze v této souvislosti zohlednit pouze budoucí skutečnosti (o kterých se zůstavitel mýlil), které nastanou ještě před jeho smrtí (srov. obdobně MELZER, Filip. § 1531. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 394–395, marg. č. 96–99).
Pokud jde o způsob vyjádření pohnutky zůstavitele, zákon žádné požadavky na formu jejího zachycení neobsahuje. Přesto by se mohlo na první pohled zdát, že některá komentářová literatura se přiklání spíše k názoru, že pohnutka, aby byla právně významná, by měla být „zůstavitelem uvedena“ v závěti nebo v jiné listině obsahující vysvětlení závěti (srov. FIALA, Roman. § 1531 [Mylná pohnutka]. In: FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 137, marg. č. 2–3). Pojmeme-li ovšem tam podaný výklad komplexně, včetně jeho východisek, pak ani zde nejde o jedinou právně relevantní formu pohnutky, ale akceptováno je i „její sdělení třetí osobě“ (srov. doslovné znění citovaného komentáře: „pokud zůstavitel pohnutku v závěti (v dovětku či v jiné listině obsahující vysvětlení závěti) neuvedl a ani ji nesdělil třetí osobě, nemůže vyvolávat právní účinky“). Východiskem tohoto názoru je jistě správná obecná zásada, že pohnutka má význam, jen pokud byla projevena. Nelze totiž zkoumat (zjišťovat) pohnutku, kterou zůstavitel vůbec nevyjádřil. V této souvislosti není pochyb o tom, že se musí jednat o pohnutku, kterou zůstavitel (způsobem nevzbuzujícím pochybnosti) projevil navenek. Z hlediska ustanovení § 1531 o.z., které žádné restrikce ohledně nutnosti vyjádření pohnutky nestanovuje, přitom není (nemůže být) významné, zda pohnutka byla zůstavitelem v závěti uvedena či nikoli. Podstatné je, aby zůstavitel projevil (vyjádřil) svoji pohnutku dostatečně určitě a srozumitelně a takovým způsobem, aby byla navenek seznatelná. Je-li tomu tak, a pohnutku lze bez pochybností zjistit (prokázat) jinak (kupř. z ústního vyjádření nebo konkrétních činů zůstavitele), než z textu závěti nebo jiné listiny, není důvod nepřiznat pohnutce zůstavitele z hlediska ustanovení § 1531 o.z. žádnou relevanci. Tímto směrem se ostatně ubíral i výklad ustanovení § 572 ABGB, byť se v něm hovořilo o pohnutce „zůstavitelem uvedené“ (srov. Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému. Díl III., svazek 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2013, str. 103, 104, a zde vyjádřený názor, že „lhostejno, zda pohnutka byla v posledním pořízení uvedena či nikoli (znění § 572 sluší chápati asi: pohnutka, i když byla uvedena“).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že pohnutka zůstavitele ve smyslu ustanovení § 1531 o.z. může být projevena nejen písemně (v textu závěti nebo jiné listině), ale také ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl zůstavitel projevit (konkludentně). Není-li ovšem pohnutka projevena zůstavitelem v písemné formě, má to v procesní rovině (v případném sporu o dědické právo) za následek obtížnější důkazní situaci na straně toho účastníka dědického řízení (dědice), který se neplatnosti závěti z důvodu omylu v pohnutce dovolává, a který – nevyjde-li pohnutka zůstavitele v průběhu řízení najevo jinak (např. z tvrzení ostatních účastníků) – musí pohnutku zůstavitele prokázat jinými důkazními prostředky.
Ze znění ustanovení § 1531 o.z. dále vyplývá, že omyl v pohnutce musí být kauzální. Tento předpoklad je vyjádřen v dikci citovaného ustanovení tím, že se vůle zůstavitele má zakládat „jen“ na mylné pohnutce. Nestačí tedy prokázat existenci pohnutky a to, že je mylná. Musí být také prokázáno, že právě tato mylná pohnutka byla určujícím důvodem, proč zůstavitel jednal tak, jak jednal, a že kdyby zůstavitel věděl, jaký je (bude) skutečný stav věcí, nepořídil by daným způsobem; řečeno jinak, kauzální je mylná pohnutka tehdy, kdyby zůstavitel pořídil jinak, pokud by se v ní nemýlil. Z toho plyne, že kdyby závěť byla založena na více pohnutkách, ale nebylo by prokázáno, že právě ta, o které se zůstavitel mýlil, byla zásadním (hlavním) důvodem pro vyjádření zůstavitelovy poslední vůle, není omyl v pohnutce kauzální, neboť každá z pohnutek by sama o sobě byla dostačující příčinou pro tvorbu vůle zůstavitele; odmyšlení si jedné z nich by proto nevedlo k odpadnutí projevu vůle, tato pohnutka by nebyla „condicio sine qua non“. Při existenci více pohnutek by tak muselo být prokázáno, buď že právě ta, o které se zůstavitel mýlil, byla nezbytná pro tvorbu jeho vůle, anebo že jen při společném působení všech pohnutek byly schopny vyvolat rozhodnutí zůstavitele pořídit určitým způsobem.
Jako právní následek mylné pohnutky, která byla pro tvorbu zůstavitelovy poslední vůle kauzální, zákon stanoví neplatnost, ale pouze toho ustanovení závěti, jehož se týká. Týká-li se však mylná pohnutka celé závěti, kdy zůstavitel by při znalosti skutečného (budoucího) stavu věcí vůbec nepořídil, pak je závěť neplatná zcela. Při posouzení, jaký druh neplatnosti (absolutní nebo relativní) omyl v pohnutce způsobuje, je třeba vzít v úvahu, že podle obecné právní teorie je s omylem osoby jednající mezi živými spojena relativní neplatnost právního jednání, která je stanovena na ochranu zájmu mýlícího se účastníka, jemuž se dává na výběr, aby se poté, co zjistí skutečný stav věci, rozhodl, zda se neplatnosti právního jednání dovolá či nikoliv. Závěť však – jak bylo zmíněno již výše – představuje jednání, jehož účinky nastávají až smrtí zůstavitele. V době účinnosti závěti již mýlící se zůstavitel není mezi živými a již se nemůže on sám domoci ochrany (jeho skutečné vůle) před mylnou pohnutkou, nýbrž tak může učinit (namísto něj) jen jiná přeživší osoba, zpravidla dědic, kterému není závěť ku prospěchu. Uvedené ovšem – vzhledem k obdobné povaze a závažnosti vady právního jednání – neznamená, že by zde byl důvod k přijetí jiné, než koncepce relativní neplatnosti, která obecně platí pro případy omylu v rámci jednání mezi živými. Proto i pro případ závěti, je-li zůstavitel veden mylnou pohnutkou, je třeba dovodit, že prostřednictvím relativní neplatnosti je zajištěna ochrana zájmů mýlícího se zůstavitele; dovolat se jí však může (namísto zůstavitele) osoba, které má být neplatnost závěti ku prospěchu (dědic, který se cítí být vadnou závětí poškozen). Omyl v pohnutce podle ustanovení § 1531 o.z. tedy způsobuje relativní neplatnost dotčeného ustanovení závěti (srov. též důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku). Pro úplnost dovolací soud dodává, že dojde-li mezi dědici k neshodě na skutkových tvrzeních o tom, zda je určitá část zůstavitelovy závěti založena na mylné pohnutce, půjde o spor o dědické právo a dědic, který z tohoto důvodu popírá platnost závěti (dovolává se omylu v pohnutce), bude odkázán k uplatnění svého práva ve sporném řízení (§ 1673 odst. 1 věta druhá o.z.).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že ve skutkovém zjištění odvolacího soudu, že „změna závěti souvisela s plánovanou rekonstrukcí a nastěhováním žalovaného“, že „zůstavitel a žalovaný měli v úmyslu dům zůstavitele zrekonstruovat, aby se žalovaný s rodinou mohl k zůstaviteli nastěhovat“, že „na tuto rekonstrukci měla půjčit peníze Lucie Suková s manželem, protože zůstaviteli a žalovanému by hypotéku nikdo nedal“, a že „odkaz pro Lucii Sukovou v závěti souvisí s předpokládaným vnosem manželů Sukových do nemovitosti zůstavitele“, lze spatřovat pohnutku (motiv) zůstavitele k sepisu sporné závěti ze dne 1.11.2018, která podle názoru soudů obou stupňů „(objektivně) vyplynula z provedeného dokazování“.
Z hlediska ustanovení § 1531 o.z. však nelze bez dalšího – jak to učinil odvolací soud – považovat pro posouzení platnosti závěti zůstavitele ze dne 1.11.2018 za irelevantní „následné změny poměrů“, které nastaly ještě před smrtí zůstavitele a které – jak žalobkyně zdůrazňují v dovolání –spočívaly v tom, že „ještě za zůstavitelova života (necelé tři měsíce před jeho smrtí) došlo dne 14.11.2019 ke zpětvzetí žádosti o povolení stavebního záměru, a tedy záměr žalovaného realizovat rekonstrukci prokazatelně odpadl ještě za života zůstavitele“. Tyto, oproti očekávání zůstavitele nové (změněné) okolnosti by mohly mít – jak vyplývá se shora podaného výkladu – vliv na platnost sporné závěti ze dne 1.11.2018 tehdy, kdyby bylo prokázáno, že kdyby zůstavitel věděl, jaký bude skutečný stav věcí (kdyby znal o budoucích skutečnostech pravdu), nepořídil by daným způsobem. V tomto směru bude mít nepochybně význam zjištění, zda zůstavitel o zpětvzetí žádosti o povolení stavebního záměru věděl či nikoliv, jehož absenci dovolatelky odvolacímu soudu rovněž vytýkají.
