Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 27 C 258/2021, ze dne 31. 3. 2023:
Soud se nejprve zabýval obecnou právní povahou žalobou uplatněného nároku. Žalobkyně zcela jednoznačně uvedla, že se jedná o nárok na náhradu nemajetkové újmy, spočívající v zásahu do jejích vlastních osobnostních práv (na soukromí a rodinný život), že tato újma vznikla jí osobně a že ji žádá nahradit v penězích. Tím bylo bez jakýchkoli pochyb vymezeno, že se nejedná o nárok z tzv. postmortální ochrany osobnosti zesnulého (zesnulých) ve smyslu § 82 odst. 2 o.z. Nárok na postmortální ochranu zesnulého může uplatnit jakákoli osoba blízká, jedná však v pozici kvazizástupce zesnulého, do jehož osobnostních práv bylo (byť po jeho smrti) zasaženo. V takovém případě též nevzniká újma osobě blízké, a právo plynoucí z této ochrany může být uplatňováno jen žalobami na nepeněžitá plnění (typicky negatorní či restituční žalobou), nikoli satisfakční žalobou na zaplacení peněžní částky (v podrobnostech viz TŮMA, Pavel. § 82 (Nároky ze zásahu do osobnosti člověka). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 328.). Jelikož se nejedná o nárok z postmortální ochrany, byla též v zásadě nevýznamná otázka přání babičky žalobkyně ([jméno] [anonymizováno]) kde mají být její ostatky uloženy, neboť případný zásah do jejích osobnostních práv není předmětem řízení (bez ohledu na to, že k prokázání této skutečnosti žalobkyně neoznačila žádný důkaz, i že přání měla vyslovit pouze babička, nikoli ostatní z předmětných příbuzných). Bez právního významu je v tomto směru ustanovení § 114 o.z., které se dotýká pohřbu a nikoli uložení ostatků (v podrobnostech viz TŮMA, Pavel. § 114 (Pohřeb). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 421, marg. č. 4) Dále žalobkyně uváděla, že v důsledku utrpěného traumatu došlo též ke zhoršení jejího zdravotního stavu. S ohledem na zcela jednoznačné vymezení žalovaného nároku jako nároku na náhradu (toliko) nemajetkové újmy ze zásahu do osobnostních práv soud tato tvrzení posoudil jakožto tvrzení směřující k vykreslení intenzity zásahu (a tedy atributu významného pro určení výše náhrady nemajetkové újmy), nikoli jako modifikaci žalobního nároku na nárok na náhradu škody na zdraví. Soud tedy žalobu posuzoval jako žalobu o zaplacení zadostiučinění v penězích dle § 2951 odst. 2 o.z. ve spojení s § 82 odst. 1 o.z., § 2910 o.z. a § 2956 o.z.
Rovněž v oblasti práv na ochranu osobnosti je zásadně podmínkou odpovědnosti protiprávnost jednání škůdce (v podrobnostech viz TŮMA, Pavel. § 82 (Nároky ze zásahu do osobnosti člověka). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 329, marg. č. 2). Projednávaná žaloba vychází primárně z konstrukce porušení práva žalobkyně na vydání ostatků konkrétních 4 příbuzných, a z něho plynoucí nemožnosti uložit tyto ostatky dle přání žalobkyně. Je správným závěr, že právo na vydání ostatků dle § 92 odst. 2 o.z. zaniká, jsou-li ostatky uloženy na veřejném pohřebišti. To ovšem nevylučuje vznik odpovědnosti za zásah do osobnostního práva osoby, jíž předtím právo na vydání ostatků svědčilo a bylo neoprávněně porušeno. Zde je však třeba připomenout, že okruh osob, jimž svědčí právo na vydání ostatků, je v § 92 odst. 2 o.z. stanoven taxativně. V řízení nebylo tvrzeno, že by některá ze zesnulých osob určila osobu, které se mají její ostatky vydat, proto nastupují v zákonem stanovené posloupnosti manžel, dítě nebo rodič, a nakonec dědic. Projednávaný zásah se netýká ostatků otce žalobkyně a druha žalované ([jméno] [anonymizováno]), kdy by žalobkyni svědčil nárok na vydání jeho ostatků jakožto dítěti zesnulého. Ani žalobkyně, ani žalovaná pak nejsou žádnou z osob vyjmenovaných v § 92 odst. 2 o.z. ve vztahu k předmětným 4 zesnulým. Předmětné ustanovení nehovoří o potomcích, ale o dětech, a pokud hovoří o dědicích, pak se jedná o dědice té které zesnulé osoby. Žádný z účastníků přitom netvrdil, že by on sám byl dědicem některého z předmětných 4 zesnulých. Ze skutkových tvrzení stran lze ostatně dovozovat, že zesnulé osoby dědily určitým způsobem navzájem, a že dědicem poslední zesnulé z rozhodné čtveřice ([jméno] [anonymizováno]) byl její syn ([jméno] [anonymizováno]). Nárok na vydání ostatků je ryze osobnostním právem, a tedy není předmětem dědického nároku a smrtí oprávněné osoby zaniká. Nárok [jméno] [příjmení] na vydání ostatků [jméno] [příjmení] (které měl nicméně po celou dobu v držení) tak nemohl přejít na jeho dědice, a tedy ani na jednoho z účastníků (proto je též pro rozhodnutí ve věci irelevantní konečný výsledek dědického řízení po [jméno] [příjmení]). Tím spíše pak na žádného z účastníků nemohlo přejít ani právo na vydání ostatků zbylých tří příbuzných [jméno] [příjmení], kteří zemřeli ještě před jeho matkou. Z popsaných důvodů tak skutečnost, že žalovaná v roce 2015 uložila ostatky 4 příbuzných žalobkyně do hrobu v rozporu s přáním žalobkyně, ignorovala její předchozí žádost o vydání ostatků a znemožnila domáhat se právní cestou jejich pozdějšího vydání (neboť byly uloženy na veřejné pohřebiště) nepředstavuje porušení práva žalobkyně na jejich vydání, neboť toto právo ve smyslu § 92 odst. 2 o.z. žalobkyni nikdy nesvědčilo.
Kromě přímého porušení práva žalobkyně na vydání ostatků dle § 92 odst. 2 o.z. žalobkyně v žalobě uplatňovala též obecnější porušení svých osobnostních práv na soukromí a rodinný život. Jelikož právo na ostatky předmětných 4 osob nesvědčilo nejen žalobkyni, ale ani žalované, bylo třeba posoudit, zda jí provedené uložení ostatků do jí vybraného hrobu (oproti přání žalobkyně) mohlo představovat protiprávní zásah jiný, než dle § 92 odst. 2 o.z.. Není totiž možno odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně je pokrevním příbuzným předmětných osob, zatímco žalovaná nikoli. Soud přitom neměl žádných pochybností o tvrzení žalobkyně (jež ani žalovaná nijak nezpochybňovala), že žalobkyně měla navíc ke třem z předmětných osob velmi blízký vztah, a že žalovaná naopak tyto osoby neznala. Dle § 92 odst. 1 o.z. platí, že naložit s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky způsobem pro zemřelého nedůstojným se zakazuje. V řízení byla nesporná (a též důkazně prokázaná) skutečnost, že předmětné ostatky byly dlouhodobě uloženy ve zcela nevhodných a zejména nedůstojných podmínkách, na skříni v zanedbaném pokoji v rodinném domě. Tomuto protiprávnímu stavu nebyla žalobkyně dlouhodobě schopna zabránit. Pokud žalovaná po smrti svého druha následně zajistila pro jejich uložení hrob na veřejném pohřebišti, který nechala vkusně zrenovovat a označila jej rodinnými jmény zesnulých, postupovala v souladu s § 92 odst. 1 o.z., neboť tak napravovala dlouhodobý protiprávní stav. Jestliže žalobkyně neměla žádný zájem o ostatky svého otce, je logické, že o jejich uložení rozhodla žalovaná jako jeho životní partnerka. Za dané situace lze považovat za souladný s § 92 odst. 1 o.z. postup žalované v tom směru, že ostatky jeho příbuzných nechala uložit do stejného hrobu, jako ostatky jeho, a to i za situace, kdy zřejmě jeho vztahy k těmto jeho příbuzným nebyly ideální (nebyl však tvrzen konfliktní vztah, tak, jako se žalobkyní). Okolnost, kdo byl nájemcem hrobového místa, je pak zcela irelevantní, nebylo-li z tohoto důvodu tvrzeno faktické ohrožení piety zesnulých. Skutečnost, že žalovaná svým postupem plnila zákonnou povinnost dle § 92 odst. 1 o.z., dle názoru soudu vylučuje jeho posouzení jako protiprávního.
Navzdory výše uvedenému nelze odhlédnout od toho, že jednání žalované vůči žalobkyni bylo morálně pochybné. Žalovaná věděla o zájmu žalobkyně o ostatky jejích příbuzných (přinejmenším dvou z nich), což plyne z nesporných skutečností týkajících se dopisu ze dne 21. 4. 2010. Žalovaná přitom netvrdila žádný svůj vlastní zájem na uložení ostatků předmětných 4 příbuzných žalobkyně, a netvrdila ani, že by o společné uložení se svými příbuznými měl kdy zájem [jméno] [příjmení]. Netvrdila ani to, že by žalobkyně např. neposkytla součinnost s převzetím uren. Předání uren žalobkyni by ostatně vyřešilo protiprávní stav ve smyslu § 92 odst. 1 o.z., resp. by přinejmenším žalovanou z tohoto problému vyvázalo. Za morálně nevhodné lze jednoznačně označit též to, že o místě a času uložení ostatků žalovaná žalobkyni neinformovala ani předem, ani následně, a to až do okamžiku, kdy tak učinila čistě v rámci své procesní obrany v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp.zn. 5 C 259/2018. Soud se však nedomnívá, že by amorálnost postupu žalované dosahovala takové intenzity, že by zakládala protiprávnost, resp. že by byla způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně takovou intenzitou, kdy by bylo na místě zásah kompenzovat cestou finančního zadostiučinění. Ne každé nemorální jednání je postižitelné cestou práva, a ne každý zásah do osobnostních práv je napravitelný cestou práva.
V prvé řadě je třeba souhlasit se žalovanou v tom směru, že žalobkyně před podáním této žaloby neprojevovala zájem o ostatky svých příbuzných tak intenzivně, jak by odpovídalo jí tvrzené závažnosti zásahu, a lze se domnívat, že podání žaloby má přinejmenším z části nátlakový charakter. Co se týká prababičky žalobkyně ([jméno] [anonymizováno] dle žalobkyně, [jméno] [příjmení] dle žalované), pak ta zemřela ještě před narozením žalobkyně, a nelze tak dovozovat újmu související s blízkým osobním vztahem. Co se týká pratety žalobkyně ([jméno] [anonymizováno] dle žalobkyně, [jméno] [příjmení] dle žalované), pak v jediné písemné výzvě žalobkyně vůči žalované, týkající se vydání ostatků (dopis ze dne 21. 4. 2010) se o této ani nehovoří. Co se týká babičky žalobkyně ([jméno] [anonymizováno]) a strýce žalobkyně ([jméno] [anonymizováno]), pak o jejich ostatcích se sice v dopise ze dne 21. 4. 2010 hovoří, avšak jen na jednom místě, a to ještě v rámci více požadavků, týkajících se movitých rodinných památek a dalších majetkových návrhů. Zásadní je pak zejména to, že ostatky se ke dni jejich uložení nacházely v nedůstojném prostředí v rodinném domě 62, 36, 35 a 34 (zde žalovaná nesprávně uvádí“ jen“ 29) let. Žalobkyně sama uvedla, že ve věci jejich důstojného uložení byla zcela pasivní přinejmenším do roku 2009, kdy zemřel její otec; již tehdy byly ostatky v daném prostředí 56, 30, 29 a 28 let. Tři příbuzní, kteří zemřeli za života žalobkyně, pak zemřeli v době, kdy již žalobkyně byla zletilá ([číslo]) a mohla se bez účasti dalších osob zasazovat o důstojné uložení ostatků již od jejich úmrtí. Soud samozřejmě zcela vnímá, že s ohledem na špatný vztah s otcem by byly snahy žalobkyně v tomto směru pro ni velmi stresující. Nynější tvrzená enormní závažnost újmy do osobnosti žalobkyně, v souvislosti s jiným než jí preferovaným uložením ostatků, vyčíslovaná částkou 240 000 Kč na nemajetkové újmě, však v tomto směru vzbuzuje důvodné pochybnosti. Ty jsou dále potvrzovány pasivitou žalobkyně i po úmrtí jejího otce. Sama potvrdila, že dopis ze dne 21. 4. 2010 (který navíc neobsahuje ani kategorickou výzvu k vydání 2 v ní zmíněných uren a další 2 urny v něm nejsou zmíněny vůbec, a zároveň je zájem žalobkyně formulován toliko tak, aby [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] byli uloženi ve společném hrobě, k čemuž však nakonec došlo) byl jedinou písemnou snahou o získání ostatků až do podání žaloby v roce 2018. Soud nepovažoval za podstatné důkazně ozřejmit, kolikrát žalobkyně se svým požadavkem oslovila žalovanou ústně či kolikrát se o to marně pokusila. Míra této i jen tvrzené snahy by opět neodpovídala tvrzenému zásahu do osobnostních práv, resp. jeho tvrzené intenzitě. Ostatně pokud žalovaná nereagovala vstřícně ani na písemný zájem v dubnu 2010, a byly-li vztahy účastníků dlouhodobě špatné (o čemž svědčí další vedená řízení), těžko bylo lze očekávat změnu na základě ústních apelů, a bylo případně na místě domáhat se řešení jednoznačnou písemnou výzvou a pak případnými právními kroky; k tomu však žalobkyně přistoupila až v roce 2018, tedy 9 let po úmrtí otce a 8 let po poslední (jediné) písemné výzvě. Nyní projednávaná žaloba pak byla podána až 2 roky po skončení řízení o vydání uren s ostatky. Určitý (byť ryze doplňkový) význam pak soud shledal též v okolnosti, že žalovaná v průběhu smírných jednání byla vstřícná realizaci přesunu ostatků všech 4 předmětných příbuzných z hrobu v [obec] do hrobu na [obec], a za tímto účelem též poskytla žalobkyni odpovídající součinnost. Žalobkyně však na tuto variantu nakonec nepřistoupila pro finanční náklady spojené s vyzvednutím uren s ostatky ze stávajícího hrobu. Její argumentace předchozím nemorálním postupem žalované je samozřejmě zcela na místě, to ovšem nic nemění na skutečnosti, že u ní finanční či vnitřní morální překážky převýšily nad možností zhojení tvrzeného traumatu, vyčísleného na 240 000 Kč.
Rovněž další okolnosti věci žalobnímu nároku nesvědčí. Žalobkyně sama potvrdila, že pohřbu svého otce přítomna byla, byť na něj zřejmě nebyla žalovanou pozvána; otázka její přítomnosti na pohřbech 3 z předmětných příbuzných, kteří zemřeli za jejího života (a v době její zletilosti), nebyla předmětem řízení, každopádně k těmto pohřbům došlo dávno předtím, než se vůbec žalovaná seznámila se [jméno] [příjmení], a případná absence žalobkyně na těchto pohřbech nemůže jít k její tíži. Podstatná je v tomto směru též definice pohřbu dle zákona o pohřebnictví, která je souladná s vnímáním v běžné společnosti. V případě pohřbu žehem se jedná o poslední rozloučení se zesnulým již v krematoriu, a následné případné uložení ostatků do hrobu má již mnohem méně symbolický a spíše technický charakter (čímž se pohřeb žehem zásadně liší od pohřbu uložením lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky). Samotná nepřítomnost žalobkyně u faktického aktu uložení uren s ostatky do hrobu, zaviněná žalovanou – která ji o tom v rozporu se zásadami slušnosti neinformovala – je tak sice žalované v morální rovině přičitatelná k tíži, ovšem v zásadně menší míře, než by tomu bylo v případě (teoretické) žalovanou zaviněné nepřítomnosti žalobkyně na pohřbech (viz výše). Zcela zásadní je dále okolnost, že žalovaná ostatky uložila nejenže do důstojného a řádně označeného hrobu, ale zejména tak učinila na veřejném pohřebišti, a to ve stejném (Středočeském) kraji, jako se nachází rodinný hrob žalobkyně. Žalobkyni a její rodině tak nic nebrání v tom své předky dle vlastí potřeby navštěvovat a prokazovat jim pietní úctu, jakkoli žalobkyně v žalobě tvrdí opak. Je třeba zdůraznit, že naopak teprve uložením na veřejném pohřebišti v roce 2015 se tato možnost žalobkyni otevřela, když předtím k ostatkům, uloženým v domě jejího otce a později žalované, neměla volný přístup po celých 28 let. Žalovaná opět postupovala nemorálně, pokud žalobkyni ani ex post o místě uložení ostatků po roce 2015 neinformovala, a ta se o něm dozvěděla až v rámci řízení o jejich vydání na základě žaloby z roku 2018. V kontextu výše uvedeného se však opět toto nemohlo významným způsobem promítnout do práv žalobkyně, pro níž nebylo faktického rozdílu v nemožnosti prokazovat ostatkům předků pietní úctu pro jejich (domnělou) přítomnost v domě žalované na jedné straně a pro jejich (skutečnou, avšak žalobkyni neznámou) přítomnost na hřbitově v [obec] na straně druhé. Amorální postup žalované tak nemohl způsobit zásah do práv žalobkyně.
V širším kontextu soud podotýká, že zákonodárce zjevně nepřikládá osudu lidských ostatků po pohřbu zásadnější význam v soukromoprávní rovině. O tom svědčí v prvé řadě konstrukce práva na jejich vydání dle § 92 odst. 2 o.z., které je jednak vždy definitivně vyčerpáno uložením ostatků na veřejném pohřebišti (lhostejno kdy a kým k uložení došlo), a dále jeho význam umenšuje taxativně vymezený výčet oprávněných osob. Tento výčet je navíc značně užší, než výčet oprávněných osob u jiných souvisejících institutů (např. u postmortální ochrany dle § 82 odst. odst. 2 o.z. či u osob oprávněných rozhodovat o pohřbu dle § 114 odst. 1 o.z.). Při určení pořadí osob oprávněných pak zákonodárce ani neřeší otázku kvality vztahu konkrétních osob vůči zesnulému (právo bude např. svědčit pozůstalému manželovi, i kdyby s ním zesnulý nežil a měl s ním špatné vztahy, a naopak žil po mnoho let s milovaným druhem, pokud zesnulý před smrtí výslovně neurčil jinak, což se však běžně nestává). Tyto okolnosti jednoznačně svědčí o zájmu zákonodárce jednak minimalizovat soukromoprávní spory týkající se ostatků, jednak motivovat k co možná nejdřívějšímu uložení ostatků na veřejné pohřebiště bez právních ohledů na to, kdo tak učiní. Jedná se přitom o jediné ustanovení občanského zákoníku, řešící právní vztahy k lidským ostatkům inter partes. Povahu zájmu zákonodárce ve věci ostatků v soukromoprávní rovině dále vystihuje § 92 odst. 1 o.z., kdy základem právní úpravy erga omnes je pouze zamezit nedůstojnému nakládání s ostatky. Právo z tohoto zákazu plynoucí je pak speciálním druhem osobnostního práva zesnulého, jehož se mohou na základě institutu postmortální ochrany (§ 82 odst. 2 o.z.) domáhat všechny osoby blízké. Další právní úpravu ostatků již zákonodárce ponechává právu veřejnému (zejm. zákonu o pohřebnictví), čímž dále podtrhuje svůj zájem na maximálním vyloučení právních vztahů k nim z rámce práva soukromého (což dále souvisí s doktrínou vyloučení lidských ostatků z úpravy věcných práv). Jestliže sám zákonodárce připisuje lidským ostatkům takto malý soukromoprávní význam (je-li s nimi nakládáno důstojně), lze těžko ukládat povinnost zvýšeného zájmu soukromým osobám, a případná související morální pochybení tak mohou zakládat soudně uplatnitelné nároky jen zcela výjimečně. Takové výjimečné okolnosti soud v projednávané věci neshledal, když – jak již bylo uvedeno – žalovaná s ostatky naložila důstojně, žalobkyni z možnosti navštěvovat hrob s ostatky nevyloučila a z předchozího (ne) konání žalobkyně nemohla předpokládat nyní žalobkyní tvrzené zásadní poškození jejích osobnostních práv.