Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2285/2026, ze dne 22. 9. 2026
K provedenému odkazu dědice do sporného řízení – žalobní petit
Podle § 170 odst. 1 z. ř. s. soud (resp. soudní komisař) v případě, že je pro vyřešení sporu o dědické právo třeba prokázat skutečnosti mezi dědici sporné, odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se vzhledem k okolnostem případu jeví jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou.
Uvedené ustanovení předpokládá, že odkaz směřuje k odstranění skutečného sporu o dědické právo. V projednávané věci nebylo mezi účastnicemi (polorodými sestrami) nikdy sporné, že obě jsou dcerami zůstavitele a že by při nenastoupení dědění ze závěti přicházely v úvahu jako dědičky ze zákona (v první dědické třídě). Sporným byl výlučně dědický titul žalované založený alografní závětí ze dne 8. 6. 2022, zejména její pravost, řádnost svědectví osob na ní uvedených a její platnost i z hlediska tzv. testovací způsobilosti zůstavitele. Povaze tohoto sporu proto odpovídal odkaz žalobkyně k uplatnění žaloby na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti zůstavitele (byť odkaz soudního komisaře k tomu, aby bylo určeno, že žalobkyně „je dědičkou po zůstaviteli“ nelze mít za nijak nepřípadný). Žalobkyně se dožaduje určení, že žalobkyně a žalovaná jsou (zákonnými) dědičkami po zůstaviteli.
Závěr, že postup, při němž je určeno, kdo je, popř. kdo není dědicem zůstavitele, by byl příhodnější, vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 24 Cdo 554/2025. Současně zdůraznil, že ve sporném řízení navazujícím na odkaz pozůstalostního soudu mají být jako otázky předběžné vyřešeny všechny mezi dědici sporné otázky významné pro určení dědického práva, bez ohledu na to, zda vznikly již v řízení o pozůstalosti, nebo až v řízení sporném; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný pod č. 99/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 18. Nelze však přehlédnout, že odkaz z pozůstalostního řízení může účastníka přivést k procesnímu úkonu, který ne zcela odpovídá skutečné sporné otázce. Ustálená rozhodovací praxe, která vychází z toho, že ani procesní vady vzniklé v pozůstalostním řízení se nepřenášejí do řízení sporného, proto vyžaduje, aby soud rozhodující o žalobě poskytl žalobci, který postupoval v souladu s (vadným) odkazovým usnesením, poučení o náležitostech řádné žaloby; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2415/2005. Takové poučení nemá předjímat rozhodnutí ve věci samé ani nahrazovat aktivitu účastníka, nýbrž mu umožnit, aby uplatnil procesní nárok způsobilý řešit spor, pro který byl do sporného řízení odkázán. V té souvislosti je třeba rovněž zvážit, zda v případě vadného nebo i jen ne zcela přesného odkazu z pozůstalostního řízení následně podaná žaloba nevykazuje logický deficit mezi žalobními tvrzeními akcentujícími potřebu odstranit spor o dědické právo na straně jedné a mezi žalobním petitem, pokud takový spor ve skutečnosti neodstraňuje, na straně druhé a zda není potřeba žalobce vhodnou formou vyzvat k odstranění takového rozporu (§ 5 o. s. ř.), a to i tehdy, šlo-li by o vadu, která by (jako v nynější věci) nebránila projednání žaloby a nemohla by ústit v případě jejího neodstranění k odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř. Tento závěr je nutno chápat ve světle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 554/2025. Nesprávná nebo méně vhodná formulace odkazu sama o sobě sice nebrání tomu, aby sporný soud vyřešil všechny rozhodné předběžné otázky. V dalším řízení odvolací soud posoudí, zda již dosavadní žaloba – se zřetelem k jejímu obsahu – uvedené požadavky splňuje, anebo zda je třeba žalobkyni odpovídajícím způsobem poučit, aby se žalobním petitem dožadovala (též) určení, že žalovaná není dědičkou z alografní závěti (čímž by v případě úspěchu takového sporu bylo zřejmé, že účastnice jsou zákonnými dědičkami zůstavitele v první dědické třídě), neupřesní-li snad žalobkyně petit i bez výzvy v reakci na závěry tohoto rozsudku sama.
K vadně provedenému odkazu a jeho vlivu na důkazní břemeno ve sporném řízení
V dané věci soud prvního stupně (soudní komisař) svým usnesením ze dne 29. 3. 2023, č. j. 8 D 308/2022–67, uložil žalobkyni (jako možné zákonné dědičce), aby podala žalobu na určení „že je dědicem zůstavitele“, a to proti žalované, která se dovolává (namísto zákonné posloupnosti) dědického práva ze sporné alografní závěti. Soudní komisař postupoval podle § 170 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), když k odůvodnění svého usnesení uvedl, že „pro vyřešení sporu je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné“, a že (alografní) „závěť nemá žádné nedostatky“. Tento postup soudního komisaře byl procesně chybný a zřejmě v jeho důsledku soudy ve sporném řízení mezi účastnice nesprávně rozvrhly důkazní břemeno. Přestože danou otázku Nejvyšší soud nemohl řešit jako právní otázku předestřenou v dovolání (viz výše), musel k ní přihlédnout jako k vadě řízení, neboť za situace, kdy přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, nesprávné rozdělení břemene tvrzení a břemene důkazního by v další fázi řízení mohlo vést opět k vydání věcně nesprávného rozhodnutí. Navíc posouzení dané problematiky bezprostředně souvisí s hodnocením otázky pod bodem 2) dovolání.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že je-li ve sporu o dědické právo zpochybněna pravost závěti pořízené ve formě soukromé listiny, nese důkazní břemeno její pravosti a správnosti ten z účastníků, který se této závěti dovolává ve svůj prospěch, tedy zásadně závětí povolaný dědic (v daném případě jde nikoliv o žalobkyni, ale o žalovanou); pro účely postupu podle § 170 odst. 1 z. ř. s. se proto jeho dědické právo zpravidla jeví jako nejslabší [neboť sporné skutečnosti musí být prokázány, na rozdíl od případu, kdy se někdo dovolává zákonné posloupnosti, u níž se žádné dokazování provádět nemusí] a právě proto má být dědic ze závěti sepsané ve formě soukromé listiny zpravidla odkázán k uplatnění dědického práva žalobou. Odkázání jiného dědice není sice judikaturou a priori vyloučeno, avšak může se opírat jen o konkrétní (zvláštní) okolnosti projednávané věci, jež musí být v rozhodnutí soudního komisaře náležitě vyloženy; samotná skutečnost, že jiný dědic pravost závěti popírá, takový postup bez dalšího neodůvodňuje. Odkázání k podání žaloby přitom nepředjímá rozložení důkazního břemene v následném sporném řízení, které soud posuzuje vždy samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, nebo ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 24 Cdo 554/2025). Soudy obou stupňů proto pochybily, pokud žalobkyni vedly k potřebě tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti, ač důkazní břemeno ve skutečnosti tížilo žalovanou, která měla skutečnosti zpochybňované žalobkyní (a tedy pravost soukromé závěti, jíž se ve svůj prospěch dovolává) jednoznačně prokázat.
