Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1196/2026, ze dne 17. 9. 2026:
Majetek, který tvoří aktiva pozůstalosti, je vypočten v ustanovení § 171 odst. 1 z. ř. s. Aktiva, která patří do pozůstalosti, se v řízení o pozůstalosti zjistí především ze soupisu pozůstalosti nebo ze seznamu pozůstalostního majetku anebo ze společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku (srov. § 172 odst. 1 z. ř. s.). Nebyla-li by zjištěna žádným z uvedených způsobů, pak soud aktiva pozůstalosti objasní z údajů dědiců a uvede je v seznamu aktiv; neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti, ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží (srov. § 172 odst. 2 z. ř. s.). Svých práv k aktivům pozůstalosti, k nimž se z důvodu jejich spornosti v řízení o pozůstalosti nepřihlíželo, se mohou účastníci domáhat žalobou podanou podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s., kterou soud projedná (a rozhodne) v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu.
Práv ke sporným aktivům pozůstalosti se mohou účastníci domáhat žalobou podanou podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. zpravidla až po pravomocném skončení řízení o pozůstalosti. Judikatura soudů současně dospěla k závěru, že žalobou podanou podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. se dědic může i v průběhu řízení o pozůstalosti vůči jinému dědici domáhat při splnění podmínky naléhavého právního zájmu (§ 80 o. s. ř.) určení, že věc náležela ke dni smrti zůstaviteli, avšak jen do té doby, dokud nebude řízení o pozůstalosti skončeno pravomocným rozhodnutím o dědictví vydaným podle ustanovení § 185 z. ř. s., a avšak jen tehdy, jestliže se k aktivu pozůstalosti nepřihlíželo jen v důsledku jeho spornosti mezi dědici (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2023).
Byla-li zjištěna aktiva pozůstalosti, soud v řízení o pozůstalosti – byly-li splněny další předpoklady uvedené v ustanovení § 184 odst. 1 z. ř. s. – usnesením o dědictví (§ 185 z. ř. s.) potvrdí dědicům nabytí dědictví; ke sporným aktivům pozůstalosti se přitom samozřejmě – jak uvedeno již výše – nepřihlíží.
V případě, že žaloba podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. byla podána až po skončení řízení o pozůstalosti pravomocným rozhodnutím o dědictví vydaným podle ustanovení § 185 z. ř. s., je třeba pod pojmem „účastník“ užitým v ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. rozumět toho, kdo byl účastníkem pozůstalostního řízení jako dědic v době (v den) rozhodnutí o dědictví vydaného podle ustanovení § 185 z. ř. s., tedy – řečeno jinak – toho, kdo prokázal v řízení o pozůstalosti své dědické právo, a komu proto bylo pravomocným rozhodnutím soudu o dědictví potvrzeno nabytí dědictví (srov. též § 1670 o. z.).
V ustanovení § 193 z. ř. s. se předepisuje, jak soud postupuje tehdy, objeví-li se po právní moci usnesení o dědictví (vydaném podle ustanovení § 185 z. ř. s.) majetek, který tvoří (může tvořit) aktivum pozůstalosti. Uvedené ovšem neplatí o každém majetku, který nebyl (jako dědictví) rozhodnut v usnesení o dědictví. V ustanovení § 193 odst. 1 části věty za středníkem z. ř. s. se uvádí, že uvedené „neplatí, jde-li o aktiva a pasiva, k nimž se v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé nepřihlíží“, což neznamená nic jiného než to, že o aktivech pozůstalosti, která byla známa již v (původním) řízení o pozůstalosti a k nimž se v tomto (původním) řízení o pozůstalosti k důvodu spornosti nepřihlíželo, se dodatečné projednání pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 193 z. ř. s. neprovede. Z uvedeného pak logicky rezultuje závěr, že uplatnění práva žalobou podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. nepředstavuje „pouhé“ určení, zda sporný majetek skutečně patřil (nebo nepatřil) do pozůstalosti, ale vždy také požadavek na vyřešení všech nároků (subjektivních práv) účastníků, která mají (podle svého přesvědčení) k takovému majetku (srov. též právní názor uvedený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2023, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1580/2023).
Z výše uvedeného je třeba (mimo jiné) dovodit, že o nabytí dědictví zůstavitelovými dědici (těmi, kdo prokázali své dědické právo) se rozhoduje v řízení o pozůstalosti, ledaže zákon stanoví jinak. V jiném soudním řízení se rozhoduje o nabytí dědictví v řízení o žalobě podané podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s., tedy v řízení, jehož účastníky jsou zůstavitelovi dědici, a o majetku, k němuž se v původním řízení o pozůstalosti nepřihlíželo z důvodu jeho spornosti (ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s.).
V projednávané věci ovšem nešlo o projednání žaloby podané podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s., ale o spor mezi dědici na straně jedné a „třetí osobou“ na straně druhé, v němž se dědici domáhali ochrany svých (tvrzených) práv k majetku patřícímu do pozůstalosti, který nebyl – nikoliv však z důvodu spornosti – v pravomocně skončeném řízení o pozůstalosti vypořádán. Již z tohoto důvodu se v projednávané věci nemohou uplatnit právní názory uvedené (mimo jiné) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2023, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1580/2023, a ani v odvolacím soudem zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2207/2023, které dopadají pouze na spory mezi dědici.
Smrtí zůstavitele vzniká dědické právo (srov. § 1479 větu první o. z.). I když vzniklo dědické právo, nevzniklo tím ještě bez dalšího právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní; dědické právo je jen titulem pro nabytí dědictví z pozůstalosti. Právní úprava nabývání dědictví vychází z principu ingerence státu; stanoví proto zejména, že pozůstalost po každém zůstaviteli musí být projednána a rozhodnuta soudem v řízení o pozůstalosti, že řízení o pozůstalosti se zahajuje i bez návrhu a že majetek z pozůstalosti, který nebyl v původním pozůstalostním řízení vypořádán, musí být soudem následně vyřešen v dodatečném projednání pozůstalosti nebo v řízení o žalobě podané podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. Zůstavitelovým dědicem je proto jen ten, o němž to stanoví pravomocné usnesení o dědictví vydané podle ustanovení § 185 z. ř. s., tedy ten, komu bylo usnesením o dědictví potvrzeno nabytí dědictví (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3482/2020, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 2023).
V soudní praxi (srov. například již dříve vyslovený právní názor v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, který je ve svých principech použitelný i za současné právní úpravy) nejsou žádné pochybnosti o tom, že v případě, zanechal-li zůstavitel více dědiců, nebyla-li aktiva pozůstalosti mezi nimi vypořádána ohledně věci, o kterou jde v občanském soudním řízení vedeném s jinou osobou (osobou, která není zůstavitelovým dědicem), a nebyla-li příčinou tohoto stavu skutečnost, že by šlo o sporný majetek (ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s.), pak platí, že všichni zůstavitelovi dědici mají až do vypořádání pozůstalosti ohledně této věci z pozůstalosti celé vlastnické právo (srov. Též § 1236 o. z.) a že k výkonu vlastnických práv a k nakládání se společnou věcí se vyžaduje jednomyslné rozhodnutí všech dědiců, není-li ujednáno něco jiného (srov. § 1238 odst. 1 o. z.).
V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že spoluvlastnický podíl Jiřího Rottera, zemřelého dne 17. 1. 2021, k pozemku 563/2 patří do jeho pozůstalosti. I když řízení o pozůstalosti bylo pravomocně skončeno usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 7. 2021, č. j. 41 D 249/2021-22, aniž by v něm byl vypořádán také zůstavitelův podíl k pozemku 563/2, a i když v řízení o pozůstalosti nenastala spornost tohoto aktiva pozůstalosti (ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s.), odvolací soud v napadeném rozsudku – místo toho, aby vyslovil, že jde o majetek ve vlastnictví dědiců po zemřelém Jiřím Rotterovi – stanovil jednotlivé podíly žalobců b), c) a d) na pozemku 563/2; nevzal přitom v úvahu, že v posuzovaném případě bylo možné stanovit podíly jednotlivých dědiců po Jiřím Rotterovi jen pozůstalostním soudem formou dodatečného projednání pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 193 z. ř. s.
