Ve třetí dědické třídě nedědí automaticky každý, ke komu měl zůstavitel blízký vztah – nevlastní sourozenec bez společného rodiče, bývalý pěstoun ani neformální vychovatel nemají podle zákona dědické právo, byť by se zůstavitelem vyrůstali nebo o něj léta pečovali. Rozhoduje výhradně to, zda mezi osobami vznikl právně uznaný vztah – pokrevní příbuzenství, osvojení, nebo splnění přesných podmínek spolužijící osoby. Vysvětlíme, které blízké vztahy zákon nepovažuje za dostatečné, a proč je právě tahle mezera nejčastějším zdrojem zklamání pozůstalých.
Nevlastní sourozenec bez společného rodiče
Sourozenectví pro účely dědění vyžaduje, aby měli oba sourozenci společného alespoň jednoho rodiče – ať už biologického, nebo osvojitele. Pokud spolu dvě děti vyrůstaly ve stejné domácnosti jen proto, že se jejich rodiče vzali nebo žili spolu, ale žádný společný rodič mezi nimi není, o sourozence ve smyslu zákona nejde. Takový vztah se odborně označuje jako švagrovství, respektive vztah nevlastních sourozenců bez příbuzenského pouta, a dědické právo z něj nevzniká vůbec.
V praxi to znamená, že dva lidé, kteří se navzájem celý život vnímají jako sourozenci a takto se i chovají, se po smrti jednoho z nich mohou ocitnout mimo okruh zákonných dědiců – a to bez ohledu na délku a kvalitu jejich vztahu.
Bývalý pěstoun a dítě v bývalé pěstounské péči
Pěstounská péče je institutem náhradní rodinné péče, při kterém pěstoun o dítě osobně pečuje, ale nenese vůči němu rodičovskou odpovědnost ani vyživovací povinnost, a dítě si zachovává právní vztah ke své biologické rodině. Mezi pěstounem a dítětem tak z právního hlediska nevzniká žádný dědický nárok, a to ani v době trvání pěstounské péče, ani po jejím zániku, ke kterému běžně dochází zletilostí dítěte.
Rozdíl oproti osvojení je zde zásadní: zatímco osvojení zakládá skutečné právní příbuzenství se všemi dědickými důsledky, pěstounská péče zůstává jen faktickým vztahem péče bez odpovídajících majetkových následků. Pokud si bývalý pěstoun a jím vychované dítě přejí, aby mezi nimi dědické právo existovalo, musí to výslovně upravit závětí nebo dědickou smlouvou.
Neformální vychovatel, opatrovník nebo dlouholetý přítel rodiny
Podobně nedědí ani osoba, která zůstavitele fakticky vychovávala, aniž by k tomu měla formální právní titul – například teta, která převzala péči o dítě po smrti jeho rodičů, ale nikdy ho neosvojila, nebo rodinný přítel, který o zůstavitele dlouhodobě pečoval, ale nesplnil zákonné podmínky spolužijící osoby. I zde platí, že citová blízkost sama o sobě dědické právo nezakládá.
Kdy blízký vztah přece jen k dědění stačí
Jedinou cestou, jak faktickou blízkost bez formálního příbuzenství pro dědění využít, je splnění podmínek spolužijící osoby podle § 1637 odst. 1 občanského zákoníku – tedy nejméně rok trvající společná domácnost se zůstavitelem bezprostředně před jeho smrtí spojená s péčí o ni nebo odkázaností na výživu. Tato podmínka je ale poměrně úzká a nezachytí všechny popsané situace – nevlastní sourozenec žijící už samostatně, bývalý pěstoun žijící jinde, nebo teta, která péči o zůstavitele po dosažení jeho dospělosti ukončila, ji obvykle nesplní.
Proč se vyplatí věc řešit předem
Kdo chce zajistit dědění osobě, se kterou ho pojí jen faktický, právně nepodložený vztah, by se neměl spoléhat na to, že zákonná dědická posloupnost tuto blízkost sama zohlední – nezohlední. Řešením je závěť, dědická smlouva, nebo darování za života, kterým zůstavitel svou vůli vyjádří jednoznačně a bez nutnosti cokoli po své smrti složitě dokazovat. Doporučujeme takovou situaci probrat s advokátem včas, ne až ve chvíli, kdy notář v pozůstalostním řízení oznámí, že daná osoba do okruhu zákonných dědiců nepatří.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
