Pojem „společná domácnost“ si většina lidí spojuje s bytem nebo domem, kde spolu partneři žijí. Judikatura Nejvyššího soudu ale ukazuje, že tento pojem je pro účely dědického práva mnohem širší – a zároveň prošel v posledních desetiletích zajímavým vývojem od velmi přísného výkladu k výkladu podstatně vstřícnějšímu. Pro spolužijící osoby usilující o dědické právo je znalost tohoto vývoje zásadní.
Domácnost nemusí být byt
Pro vznik dědického práva spolužijící osoby podle § 1636 odst. 1 občanského zákoníku je klíčové faktické společné žití se zůstavitelem ve společné domácnosti. Odborná literatura k tomuto pojmu výslovně uvádí, že k bydlení mohou sloužit i prostory, které nejsou primárně určeny ke společnému bydlení – maringotka, obytný automobil, přístřešek, nebo dokonce stan. Spolužijící osoby přitom nemusí mít k obývanému prostoru vůbec žádný platný právní titul – judikatura nevylučuje ani situace, kdy jde o squat, tedy prostory obývané bez právního důvodu.
Rozhodujícím kritériem není formální bydliště ani vlastnický nebo nájemní vztah k nemovitosti, ale faktické společné žití v trvalém úmyslu. I když samotný požadavek trvalosti úmyslu není v textu zákona o dědění výslovně uveden, odborná literatura ho dovozuje ze smyslu a účelu institutu spolužijící osoby – tím je totiž zajistit, aby se dědické právo dostalo osobě, která byla zůstaviteli skutečně blízká, v některých ohledech i blíže než jeho pokrevní příbuzní.
Kdy naopak společná domácnost nevznikne
Právě požadavek trvalého úmyslu vylučuje z okruhu spolužijících osob ty, kdo se zůstavitelem sdíleli prostor jen dočasně nebo účelově – typicky studenty na koleji, nebo nájemce a podnájemníka v jednom bytě. Ani zde ale nejde o pravidlo bez výjimek: odborná literatura připouští, že i zdánlivě dočasné soužití (například nově nalezený životní partner zůstavitele sdílející s ním pokoj v domově pro seniory) může za určitých okolností podmínky společné domácnosti naplnit.
Zvláštní případ: osoby, které samy nemohou projevit vůli žít společně
Judikatura řešila i složitější otázku, zda může vzniknout společná domácnost s osobou, která pro omezenou svéprávnost nemůže svobodně projevit vůli k trvalému společnému žití. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008, potvrdil závěr odvolacího soudu, že u zůstavitele podstatně omezeného ve způsobilosti k právním úkonům, který navíc dlouhodobě žil v ústavu, nemohla být dána skutečná vůle vést společnou domácnost ani vůli společně hospodařit – dědické právo spolužijící osoby tak v tomto konkrétním případě nevzniklo. Odborná literatura ale zároveň upozorňuje, že příliš rigidní trvání na nutnosti prokázat vůli u obou stran by v některých případech (osoby omezeně svéprávné, malé děti) vedlo k tomu, že společná domácnost nemůže vzniknout vůbec – a přiklání se spíše k extenzivnějšímu výkladu, který takové osoby z dědického práva plošně nevylučuje.
Může mít člověk více domácností najednou?
Zajímavý vývoj zaznamenala judikatura i v otázce, zda může být jedna osoba členem více domácností současně, nebo zda může existovat více domácností v jednom bytě.
Starší judikatura byla přísná. Rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 12. 1978, sp. zn. 2 Cz 94/78, vycházel z toho, že určitá osoba nemůže být členem více domácností zároveň – tento přístup odpovídal i dobové literatuře, která k otázce společné domácnosti přistupovala výrazně rigidněji.
Novější judikatura je vstřícnější. Dnešní odborná literatura označuje takto striktní přístup za překonaný. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013, potvrdil, že existence více domácností v jednom bytě (např. nájemníci a podnájemníci, nebo partner zůstavitele bydlící společně s jeho rodiči) není vyloučena a stejné osoby mohou mít společnou domácnost dokonce i ve více obydlích zároveň, pokud jsou splněny další podmínky společného žití a společné úhrady nákladů.
Co skutečně dokazuje vůli žít společně
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011, k celé otázce shrnul obecné pravidlo: dvě nebo více osob tvoří společnou domácnost, jen pokud spolu všechny skutečně chtějí trvale žít a společně hradit náklady na své potřeby. Naproti tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, ukazuje opačný případ – soud společné žití nedovodil mimo jiné proto, že každý z členů tvrzené domácnosti byl majetkově zcela soběstačný a finančně nezávislý, což podle soudu spíše svědčilo proti úmyslu vést společnou domácnost, nikoliv pro něj.
Praktické důsledky pro dokazování
Z uvedeného vývoje plyne několik praktických ponaučení pro každého, kdo se bude muset v budoucnu domáhat postavení spolužijící osoby:
- Typ obydlí není rozhodující – dědické právo nezávisí na tom, zda jde o byt ve vlastnictví, nájemní byt, chatu, nebo dokonce neformální obydlí bez právního titulu.
- Oddělené finance mohou Váš nárok oslabit – pokud chcete své postavení spolužijící osoby v budoucnu prokazovat, je vhodné mít doložitelné společné hospodaření (společný účet, společně hrazené náklady), nikoli striktně oddělené finance.
- Více domácností současně nevylučuje dědické právo – i pokud jste žili se zůstavitelem jen po část týdne nebo roku ve druhém obydlí vedle jeho hlavního bydliště, může to při splnění dalších podmínek k založení dědického práva stačit.
Pomůžeme Vám prokázat (nebo vyvrátit) existenci společné domácnosti
V naší advokátní kanceláři máme zkušenosti s dokazováním existence společné domácnosti v dědických sporech, včetně případů s netypickým bydlením nebo více obydlími. Pomůžeme Vám:
- posoudit, zda vaše konkrétní forma soužití se zůstavitelem naplňuje zákonné podmínky,
- shromáždit a strukturovat důkazy o společném hospodaření a společné domácnosti,
- zastupovat Vás v řízení o určení dědického práva.
Domluvte si konzultaci – i neobvyklá forma soužití může zakládat plnohodnotné dědické právo.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
