Čeští občané dnes běžně vlastní nemovitosti, účty nebo investice mimo Českou republiku – ať už kvůli práci v zahraničí, chalupě koupené v sousedním Rakousku, nebo investičnímu bytu ve Španělsku. Zůstavitel s takovým majetkem po sobě zanechává dědictví, které se neřídí jen jedním právním řádem, a právě tady vzniká řada otázek, na které tuzemské dědické právo samo o sobě odpověď nedá.
Základní princip: jedno řízení, jedno rozhodné právo
Pro dědictví s mezinárodním prvkem v rámci Evropské unie platí od 17. srpna 2015 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012, které zavedlo zásadní zjednodušení: dědictví se v zásadě projednává jako celek, v jednom státě, podle jednoho rozhodného práva – bez ohledu na to, kolik zemí EU zahrnuje majetek, který zůstavitel zanechal. Nařízení platí ve všech členských státech Evropské unie s výjimkou Dánska a Irska.
Které právo se použije
Rozhodným kritériem není státní příslušnost zůstavitele, jak by se dalo očekávat, ale jeho obvyklý pobyt v době smrti – tedy místo, kde skutečně a dlouhodobě žil, bez ohledu na to, jaké měl občanství. Pokud tedy český občan žil posledních dvacet let v Německu, bude se jeho dědictví v zásadě řídit německým právem, i když byl po celou dobu českým státním příslušníkem.
Výjimka pro zjevně užší spojení s jiným státem. Je-li ze všech okolností zřejmé, že měl zůstavitel v době smrti zjevně užší spojení s jiným státem, než odpovídá jeho obvyklému pobytu, může se výjimečně použít právo tohoto jiného státu.
Volba práva – jak se lze rozhodnému právu vyhnout
Nařízení dává zůstaviteli možnost aktivně zvolit si, podle kterého práva se má jeho dědictví řídit – a to práva státu, jehož je státním příslušníkem, ať už v okamžiku volby, nebo v okamžiku smrti. Má-li osoba víc státních příslušností, může si zvolit právo kteréhokoli z těchto států.
Tato volba musí být provedena výslovně, formou prohlášení v závěti nebo jiném pořízení pro případ smrti, případně musí alespoň jednoznačně vyplývat z jeho obsahu.
Proč to má praktický význam: Český občan dlouhodobě žijící v zahraničí si tak může zajistit, že se jeho dědictví bude řídit českým právem, se kterým je obeznámen (nebo naopak, které lépe chrání jeho rodinu, například pokud jde o úpravu povinných dílů), místo práva země, kde měl v době smrti obvyklý pobyt.
Kde se řízení vede
Příslušné k vedení dědického řízení jsou zásadně soudy (v Česku notáři jako soudní komisaři) toho členského státu, kde měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti – bez ohledu na to, ve kterých dalších státech se nachází jeho majetek. Cílem je předejít souběžným, případně vzájemně si odporujícím řízením v různých zemích.
Praktický důsledek: Zemřel-li český občan s obvyklým pobytem ve Francii, který vlastnil i chalupu v Čechách, povede se dědické řízení zásadně ve Francii, byť součástí pozůstalosti je i český nemovitý majetek. Francouzský orgán rozhodne o celé pozůstalosti, a jeho rozhodnutí bude následně nutné promítnout i do českého katastru nemovitostí.
Co dělat s majetkem, který se nachází v jiné zemi EU
Tady přichází ke slovu evropské dědické osvědčení – jednotný dokument, který dědicům, odkazovníkům, vykonavatelům závěti nebo správcům pozůstalosti umožňuje prokázat své postavení v kterémkoli jiném členském státě, aniž by muselo projít zvláštním ověřováním nebo uznáváním. Vydává ho orgán vedoucí dědické řízení (v Česku notář jako soudní komisař, po skončení řízení příslušný soud) a jeho platnost je uznávána napříč celou EU bez dalších formalit.
Co když se majetek nachází mimo Evropskou unii
Nařízení č. 650/2012 se vztahuje jen na členské státy EU (s výjimkou Dánska a Irska). Má-li zůstavitel majetek ve státě mimo EU (typicky USA, Velká Británie po brexitu, Švýcarsko, nebo mimoevropské destinace), situace se řídí vnitrostátním mezinárodním právem soukromým dotčených států, případně dvoustrannými smlouvami, pokud existují. V praxi to často znamená, že vedle českého (nebo jiného evropského) dědického řízení bude nutné vést samostatné řízení i v zemi mimo EU, podle tamních pravidel – a to i tehdy, pokud podle evropského nařízení je hlavní dědické řízení vedeno v Česku.
Praktické doporučení: U majetku mimo EU je téměř vždy nutná součinnost s místním právníkem znalým tamního dědického práva – evropské dědické osvědčení ani rozhodnutí českého notáře samo o sobě nemusí být mimo EU automaticky uznáváno.
Časté praktické komplikace
Zjištění, jaký majetek vůbec v zahraničí existuje. Neexistuje jednotný celoevropský registr majetku – notář v rámci předběžného šetření prověřuje dostupné informace, ale u zahraničního majetku je klíčové, aby o něm rodina sama věděla a sdělila to.
Jazyková a formální bariéra. Zahraniční instituce (banky, katastry, rejstříky) mohou vyžadovat ověřené překlady dokumentů, případně apostilu nebo superlegalizaci, podle toho, zda jde o stát v rámci EU, nebo mimo ni.
Rozdílné dědické právo. Jiné státy mohou mít odlišná pravidla o povinných dílech, o formě závěti, nebo o zdanění dědictví (na rozdíl od Česka řada zemí dědickou daň stále vybírá) – co funguje podle českého práva, nemusí fungovat stejně v zahraničí, i když se na dědictví jako celek použije české právo.
Souběh více řízení. I v rámci EU se může stát, že je nutné provést dílčí úkony (např. zápis do zahraničního katastru) mimo hlavní řízení – evropské dědické osvědčení tento proces usnadňuje, ale nenahrazuje ho zcela automaticky ve všech ohledech.
Praktická doporučení
- Pokud žijete dlouhodobě v zahraničí a chcete, aby se Vaše dědictví řídilo českým právem, zvažte výslovnou volbu práva v závěti. Bez ní se použije právo země Vašeho obvyklého pobytu, což nemusí odpovídat Vaší představě.
- Sepište si přehled majetku, který vlastníte v zahraničí, včetně údajů potřebných k jeho identifikaci (čísla účtů, listy vlastnictví apod.), a sdělte ho osobě, které důvěřujete.
- U majetku mimo EU počítejte s nutností samostatného řízení podle tamního práva a se zapojením místního právního zástupce.
- Nechte si vydat evropské dědické osvědčení, pokud potřebujete prokázat dědické právo k majetku v jiném členském státě EU – ušetří vám to zdlouhavé ověřování běžných vnitrostátních dokumentů.
- Konzultujte přeshraniční situaci s advokátem už při plánování pozůstalosti, ne až po úmrtí – volba rozhodného práva a další nástroje fungují nejlépe, pokud jsou nastaveny předem.
Shrnutí
Dědění majetku v zahraničí se v rámci Evropské unie řídí nařízením č. 650/2012, které zajišťuje, že se dědictví jako celek projednává podle jednoho rozhodného práva – zásadně práva státu, kde měl zůstavitel obvyklý pobyt, ledaže si zvolil právo své státní příslušnosti výslovně v závěti. Pro majetek v rámci EU usnadňuje situaci evropské dědické osvědčení; pro majetek mimo EU je naproti tomu často nutné vést samostatné řízení podle místního práva. Kdo má majetek v zahraničí nebo sám žije mimo Českou republiku, by měl svou situaci probrat s odborníkem už při plánování pozůstalosti, aby se předešlo komplikacím, které se řeší mnohem hůř až po jeho smrti.
Řešíte dědictví zahrnující majetek v zahraničí, nebo sami žijete mimo Českou republiku a chcete mít jistotu, jak se bude Vaše dědictví řídit? Rádi posoudíme Vaši konkrétní situaci a pomůžeme nastavit řešení, které bude fungovat napříč hranicemi.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
