Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1046/2026, ze dne 26. 5. 2026:
Předmětem tohoto řízení je určení, že „dědicové (jako právní nástupci) neodpovídají za dluhy zůstavitele vyplývající z Dohody o půjčce ze dne 16.12.2004, Dohody o půjčce ze dne 11.8.2005, Dohody o půjčce ze dne 6.10.2006 podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví“. Ze žaloby, následných vyjádření žalobkyně i z obsahu spisu je zřejmé, že důvodem požadovaného určení je, aby se žalobkyně (pozůstalá manželka) mohla domáhat po žalovaných 1) a 2) vrácení finančních částek, které v rámci (již pravomocně ukončeného) dědického řízení po zůstaviteli byly podle názoru dovolatelky nesprávně zařazeny do pasiv dědictví a o které tak byla „ochuzena“. Opodstatněnost požadovaného určení žalobkyně dovozuje z „absolutní neplatnosti dědických dohod“, včetně konečné dohody o vypořádání dědictví, schválené pravomocným usnesením soudu ze dne 31.10.2012.
Za stavu, kdy dědické řízení po zůstaviteli již bylo pravomocně skončeno, je zřejmé, že žaloba na určení (ne)odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele, které byly zařazeny do pasiv pozůstalosti a již byly v dědickém řízení projednány (a vypořádány), už nemůže utvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků a předejít tak žalobě na plnění, jestliže zřejmým cílem žalobkyně je, aby získala zpět to, o co byla v rámci dědického řízení „ochuzena“. Dovolatelkou zdůrazňovaná preventivní povaha určovací žaloby proto v dané věci už nemá žádné opodstatnění, neboť – jak přiléhavě uvedl odvolací soud – „požadované určení samo o sobě nezmění ničeho na tom, že, jak tvrdí žalobkyně, na straně žalovaných 1) a 2) došlo k bezdůvodnému obohacení“, a tudíž „i tak bude nezbytné, aby žalobkyně žalovala na plnění, tedy na vydání bezdůvodného obohacení“. Dovodil-li proto odvolací soud, že za dané situace není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jde o závěr, který je v souladu se zákonem i s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Uvedený závěr není v rozporu ani s názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 26.1.2023 sp. zn. 24 Cdo 2680/2022. Zde se dovolací soud mj. vyjádřil k možnému typu žalob, jimiž se dědic po skončení dědického řízení může domáhat svých nároků vůči ostatním dědicům ve sporném řízení. To, že žádnou ze žalob „neoznačil jako prioritní“, však neznamená, jak se dovolatelka mylně domnívá, že by dědic bez ohledu na okolnosti případu a povahu věci měl současně k dispozici jak žalobu na určení práva nebo právního vztahu, tak žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, aniž by se přitom uplatnily výše zmíněné závěry soudní judikatury týkající se přípustnosti určovacích žalob.
V rámci dovolací argumentace lze rovněž vysledovat důraz žalobkyně na okolnosti, za nichž uzavřela sporné „dohody dědiců“, včetně dohody o vypořádání dědictví, následně schválené pravomocným usnesením soudu ze dne 31.10.2012 (jejichž některé právní následky usiluje touto žalobou odklidit), jestliže v této souvislosti namítá, že odvolací soud se „vůbec nevypořádal s námitkou žalobkyně týkající se absolutní neplatnosti dohod dědiců pro rozpor se zákonem, dobrými mravy a zjevné narušení veřejného pořádku“, neprovedl navržené důkazy „k okolnostem uzavření dohod dědiců a k průběhu dědického řízení“, ani nezohlednil výtky týkající se „opakovaného porušení zákona soudním komisařem při schvalování dědických dohod“. Okolnosti, za nichž žalobkyně uzavřela „dohody dědiců“, by ovšem mohly (eventuelně) mít význam teprve při věcném posouzení této určovací žaloby, ke kterému by mohl odvolací soud přikročit jen za předpokladu, že na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem, což však v projednávané věci – jak uvedeno výše – splněno není. V této souvislosti nelze přisvědčit ani výtce dovolatelky, že odvolací soud „zásadním způsobem nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 13.8.2024 sp. zn. 24 Cdo 1366/2024“, neboť zde dovolatelka přehlíží, že „věcné posouzení nároku ve vztahu k otázce existence naléhavého právního zájmu“ neznamená, že by soud mohl existenci naléhavého právního zájmu „zkoumat meritorně“ na základě skutečností, které jsou významné až teprve pro věc samou. Jak totiž plyne z dlouholeté konstantní judikatury, zamítá-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, je vyloučeno, aby se zabýval také věcí samou (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopisu Soudní judikatura, ročník 1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2020 sp. zn. 24 Cdo 1869/2020). Proto jsou irelevantní také veškeré právní otázky týkající se věci samé, které dovolatelka rozvádí v závěru dovolání.
