Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2122/2025, ze dne 10. 6. 2026:
V případě, že žaloba podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. byla podána až po skončení řízení o pozůstalosti pravomocným rozhodnutím o dědictví vydaným podle ustanovení § 185 z. ř. s., je podle názoru dovolacího soudu nepochybné, že pod pojmem „účastník“ užitým v ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. je třeba rozumět toho, kdo byl účastníkem pozůstalostního řízení jako dědic v době (v den) rozhodnutí o dědictví vydaného podle ustanovení § 185 z. ř. s., tedy – řečeno jinak – toho, kdo prokázal v řízení o pozůstalosti své dědické právo, a komu proto bylo pravomocným rozhodnutím soudu o dědictví potvrzeno nabytí dědictví (srov. též § 1670 o. z.).
V průběhu řízení o pozůstalosti se pod pojmem „dědic“ zpravidla – jak vyplývá z ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s. – rozumí účastník tohoto řízení, o němž lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem. Postavení dědice jako účastníka řízení o pozůstalosti se odvíjí od hmotného dědického práva; nezáleží však v tom, že by jeho dědické právo muselo být (bez pochybností) prokázáno, ale je založeno na „principu pravděpodobnosti“. Účastníkem probíhajícího řízení jako dědic je tedy ten, o němž lze mít toliko jen „důvodně“ za to, že je zůstavitelovým dědicem; „důvodnost“ takového závěru se pak zpravidla odvíjí od toho, že byl alespoň osvědčen hmotně právně relevantní dědický titul (pořízení pro případ smrti nebo zákonná posloupnost) a že takový titul vyznívá ve prospěch osoby, která se ho dovolává, popřípadě že byla alespoň osvědčena jiná významná hmotněprávní skutečnost o dědickém právu.
Pojem „dědic“ je použit též v ustanoveních § 172 odst. 2 z. ř. s. a § 173 z. ř. s. o zjišťování aktiv a pasiv pozůstalosti. Ke zjištění (objasnění) aktiv a pasiv pozůstalosti však nemohou sloužit údaje každého účastníka, o němž lze mít za to, že je ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s. dědicem, ale jen toho, jehož dědické právo lze považovat za nepochybné („nesporné“) s ohledem na všechny okolnosti případu, popřípadě po vyřešení sporu o dědické právo (§ 168 z. ř. s.). Není totiž dobře možné, aby se na zjišťování (objasnění) aktiv a pasiv pozůstalosti svými údaji (úkony) podíleli také ti z účastníků řízení, jejichž dědické právo je pochybné („pofiderní“), a ohledně kterých je prakticky jisté, že jim následně nemůže být dědictví rozhodnutím soudu potvrzeno. Podle dovolacího soudu proto lze uzavřít, že pro zjištění (objasnění) aktiv a pasiv mohou ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 z. ř. s. a § 173 z. ř. s. sloužit údaje jen těch dědiců, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a – současně – jejichž dědické právo je v řízení jednoznačně nepochybné („nesporné“) nebo jimž svědčí nepochybné dědické právo v důsledku vyřešení sporu o dědické právo.
Mohou-li se podílet na zjištění (objasnění) aktiv a pasiv pozůstalosti jen tito dědici, pak z toho nutně rovněž vyplývá závěr, že jen „neshoda“ takovýchto dědiců má za následek, že tu je spor o aktiva a pasiva pozůstalosti, a že tedy pouze k mezi nimi spornému majetku a dluhům se v řízení o pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 z. ř. s. a § 173 z. ř. s. nepřihlíží.
V projednávané věci se žalobkyně domáhá určení, že zůstavitelka Dagmar Kašparová byla „v den svého úmrtí 16. 10. 2020“ vlastnicí nemovitostí v Řevnicích, ačkoliv její dědění po zůstavitelce nejen nebylo jednoznačně nepochybné, ale – s ohledem na výsledky řízení (vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 152/2021 a pod sp. zn. 20 D 1117/2020) – je vyloučené.
Dovolací soud musel dále vzít v úvahu, že – podle obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 zn. 20 D 1117/2020 – žádná z osob, s nimiž Obvodní soud pro Prahu 8 dosud jedná jako s účastníky pozůstalostního řízení, nebyla soudem (soudní komisařkou) vyrozuměna o svém dědickém právu a poučena o možnosti dědictví odmítnut (§ 164 odst. 1 z. ř. s.) a ani nelze dovodit, že by uplatnila své dědické právo u soudu písemně nebo ústně do protokolu a byla soudem (soudní komisařkou) poučena o možnosti dědictví odmítnout (§ 167 z. ř. s.). Z uvedeného je zřejmé, že tak nebyly (nemohly být) splněny předpoklady pro závěr, že došlo ke sporu o dědické právo ve smyslu ustanovení § 168 z. ř. s., který by bylo zapotřebí řešit postupem podle ustanovení § 169 nebo 170 z. ř. s. Za této situace pak vůbec nelze dovodit, že by některá aktiva nebo pasiva pozůstalosti byla (mohla být) ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 z. ř. s. a § 173 z. ř. s. sporná, když nebyl stanoven okruh dědiců jako účastníků řízení (ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s.), jejich údaje by byly relevantní pro sestavení seznamu aktiv a pasiv pozůstalosti a jejichž nesouhlasné údaje by byly podkladem pro závěr, že některá z nich jsou sporná, a že se proto k nim nebude v řízení o pozůstalosti přihlížet.
Z uvedeného vyplývá, že v řízení o pozůstalosti vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 1117/2020 dosud nebyl vyhotoven ani seznam aktiv a pasiv pozůstalosti a že ani nebylo (nemohlo být) stanoveno, že nemovitosti v Řevnicích (popřípadě jiné věci) představovaly „sporné“ aktivum pozůstalosti, k němuž nebude při projednávání a rozhodování pozůstalosti přihlíženo. Za tohoto stavu věci nemůže být úspěšná žaloba podaná podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. již v průběhu řízení o pozůstalosti.
