Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 886/2026, ze dne 10. 5. 2026:
Především je třeba zdůraznit, že věcné rozhodnutí o dědictví, popř. rozhodnutí o návrhu na dodatečné projednání dědictví, je rozhodnutím o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3047/2007 ze dne 20. 3. 2008), z čehož plyne, že je odvolací soud povinen k projednání odvolání nařídit jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), přičemž nejde o výjimku stanovenou v § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. a účastníci nesouhlasili s projednáním odvolání bez potřeby nařízení jednání dle odstavce 3 uvedeného ustanovení. Tím, že odvolací soud projednal věc bez jednání, odňal účastníkům možnost projednat věc před (odvolacím) soudem, čímž řízení zatížil zmatečnostní vadou zmíněnou v § 228 odst. 3 o. s. ř., k níž je Nejvyšší soud povinen u jinak přípustného dovolání přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.), a která obligatorně vede k potřebě zrušení napadeného rozhodnutí.
