Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 499/2026, ze dne 20. 5. 2026:
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že v průběhu řízení o pozůstalosti po zůstaviteli (viz protokol o jednání před soudní komisařkou ze dne 18. 2. 2025) P. R. (za sebe, P. R. i T. R.) prohlásil, že uplatňují výhradu soupisu. B. R. a M. R. prohlásili, že výhradu soupisu neuplatňují. Dědici byli poučeni o ustanovení § 1688 o. z., dle něhož platí, že prokáže-li se, že jejich prohlášení o pozůstalostním majetku neodpovídá skutečnosti v rozsahu nikoli nepodstatném, ruší se jim tím od počátku účinky výhrady soupisu a budou odpovídat za dluhy zůstavitele bez omezení. Nato dědici učinili „společně“ prohlášení o pozůstalostním majetku (obsahující též majetek ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky), předložili toto prohlášení soudu v souladu s § ust. § 177 odst. 2 z. ř. s. a dále prohlásili, že toto je úplný seznam veškerého majetku zůstavitele, že o žádném dalším majetku jim není nic známo a navrhli, aby soud rozhodl o nahrazení soupisu společným prohlášením dědiců o pozůstalostním jmění a společném jmění manželů, což dále stvrdili podpisy B. R. a P. R. (jednajícího za sebe a dle udělené plné moci též za T. R. a P. R.). Z protokolu vyplývá, že bylo dále jednáno o vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky. Dědici prohlásili, že seznam majetku ve společném jmění je dle jejich názoru úplný, neví o případném dalším majetku. P. R. sdělil, že on i jeho sourozenci T. R. a P. R. požadují vyplatit své zákonné podíly z pozůstalosti. Pozůstalá manželka navrhla, že si ponechá motorové vozidlo a že dědice vyplatí. V tomto smyslu navrhli účastníci, aby bylo společné jmění vypořádáno. Pozůstalý syn M. R. vyjádřil svůj nesouhlas s tím, aby matka vyplácela T., P. a P. R., neboť dle jeho názoru na to nemá prostředky, a opustil jednací síň. Přítomní dědici poté navrhli uzavřít dohodu pozůstalé manželky s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky a dohodu o rozdělení pozůstalosti, vše tak, jak uvedeno v protokolu, pod podmínkou, že k navrženým dohodám přistoupí též syn M. R. Z obsahu spisu se rovněž podává (viz protokol sepsaný dne 3. 4. 2025 v kanceláři soudní komisařky), že k dotazu, zda dědici učiní společné prohlášení o pozůstalostním majetku, sdělil M. R., že nesouhlasí a že společné prohlášení neučiní. Bylo konstatováno, že „ani dnes“ dědici neuzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů a ani dohodu o rozdělení pozůstalosti.
Soud nařídí soupis pozůstalosti, uplatní-li dědic právo výhrady soupisu, nebo je-li to potřebné pro výpočet povinného dílu (§ 1685 odst. 1 o. z.). Účelem soupisu pozůstalosti je zjistit pozůstalostní jmění a určit čistou hodnotu majetku v době smrti zůstavitele (srov. § 1684 odst. 1 o. z.). Neohrozí-li to vážně včasné provedení soupisu, může být soupisu přítomen a vznášet dotazy a činit připomínky vykonavatel závěti, správce dědictví, každý, kdo tvrdí a osvědčí své dědické právo nebo právo na povinný díl, nebo o kom je známo, že mu takové právo zřejmě náleží, věřitel, který si vyžádal odloučení pozůstalosti, a souhlasí-li soud, i jiná osoba, která na tom má právní zájem; odkazovník však jen tehdy, hrozí-li, že bude povinen poměrně přispět na povinný díl (srov. § 1684 odst. 2 o. z.).
Odůvodňují-li to okolnosti případu, může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveným správcem pozůstalosti a potvrzeným všemi dědici; nebyl-li správce pozůstalosti dosud ustaven, může ho za tím účelem jmenovat soud (§ 1687 odst. 1 o. z.). V jednoduchých případech může soud rozhodnout, neodporují-li tomu dědicové, o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku (§ 1687 odst. 2 o. z.).
Společné prohlášení, které má nahradit soupis pozůstalosti, musí učinit shodně všichni dědici, jimž bude (má být) posléze potvrzeno nabytí dědictví, a z hlediska svého obsahu má stejné náležitosti jako seznam pozůstalostního majetku sestavený správcem pozůstalosti, včetně toho, že může (ale nemusí) obsahovat ocenění majetku provedené dědici (podle § 181 z. ř. s. při ocenění pozůstalostního majetku a zůstavitelových dluhů soud vychází mj. ze společného prohlášení dědiců) a údaje o dluzích zůstavitele a dalších pasivech pozůstalosti. Na rozdíl od seznamu pozůstalostního majetku může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku jen tehdy a až poté, co dědici soudu takové prohlášení již předložili a co soudu navrhli, aby bylo přijato jako náhrada za soupis pozůstalosti. Své souhlasné prohlášení mohou dědici soudu předložit nejpozději do zahájení soupisu pozůstalosti; byla-li již pozůstalost sepsána, soud ze soupisu vychází a souhlasné prohlášení dědiců již nemůže soupis nahradit. Soud předložené prohlášení přezkoumá a dospěje-li k závěru, že projednávaná pozůstalost je opravdu jednoduchou věcí a že je možné vyhovět požadavku na nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců, usnesením o tom rozhodne; jestliže v té době již byl nařízen (a dosud neproveden) soupis pozůstalosti, soud usnesení o tom zruší (§ 177 odst. 2 z. ř. s.).
V projednávané věci měl soud prvního stupně za to, že postačí, když prohlášení o pozůstalostním majetku ve smyslu ustanovení § 1687 odst. 2 o. z. učiní pouze ti z dědiců, kteří uplatnili výhradu soupisu pozůstalosti (a že tedy nemá smysl „nutit“ rovněž dědice, který výhradu soupisu neuplatnil, aby prohlášení také podepsal). Odvolací soud k tomu sice konstatoval, že s tímto názorem nemůže souhlasit, neboť musí jít o prohlášení všech dědiců bez výjimky, avšak zároveň dovodil, že v daném případě postačí, že všichni dědici navrhli nahrazení soupisu jejich společným prohlášením o pozůstalostním jmění a společném jmění manželů (pozn.: byť jej všichni dědici již nepodepsali), přičemž s ohledem na rozsah a hodnotu pozůstalostního majetku lze považovat projednávanou pozůstalost za jednoduchý případ (a tudíž nic nebránilo postupu dle § 1687 odst. 2 o. z.).
Předně, již z okolností řízení o pozůstalosti po zůstaviteli vyplývá, že pozůstalá manželka a dědicové, kteří uplatnili výhradu soupisu pozůstalosti, měli snahu o společné prohlášení dědiců, ale jejich záměr nebyl pro nesoulad mezi nimi a M. R., který výhradu soupisu pozůstalosti neuplatnil, realizován. Jak již bylo uvedeno výše, společné prohlášení dědiců sice nemusí – tak, jako tomu není ani v posuzovaném případě – (ale může) obsahovat ocenění majetku provedené dědici, nicméně dědicové by měli postupovat ve vzájemné shodě a (na znamení společné vůle) jejich prohlášení soudu společně předložit a navrhnout, aby bylo přijato jako náhrada soupisu pozůstalosti. To se však v posuzované věci zjevně nestalo, neboť „prohlášení o pozůstalostním majetku (obsahující též majetek ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky)“, učiněné do protokolu o jednání před soudní komisařkou dne 18. 2. 2025, nakonec podepsali pouze B. R. a P. R. (jednající za sebe a dle udělené plné moci též za T. R. a P. R.). Konečně, i v odůvodnění (posledním odstavci) rozhodnutí soudu prvního stupně se podává, že dědici B. R., P. R., T. R. a P. R. učinili prohlášení o pozůstalostním majetku, obsahující též majetek ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky, „M. R. však takové prohlášení neučinil“.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, představované např. usnesením ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 122/2016, v průběhu řízení o pozůstalosti jsou zdrojem zjištění majetku zůstavitele a dalších aktiv pozůstalosti údaje účastníků řízení (zejména dědiců, vykonavatele závěti a správce pozůstalosti), především jimi sestavené seznamy majetku v pozůstalosti nebo vydaná prohlášení o pozůstalostním majetku. Jedním ze zdrojů, prostřednictvím kterého lze zjistit zůstavitelův majetek a další aktiva pozůstalosti, je i soupis pozůstalosti. Společné prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku pak představuje jeho zjednodušenou formu, přičemž jeho účelem je, stejně jako u soupisu pozůstalosti provedeného soudem (soudním komisařem), stanovit hodnotu majetku v době smrti zůstavitele.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu je dále zastáván právní názor, podle nějž společné prohlášení, které má nahradit soupis pozůstalosti, musí učinit shodně všichni dědici, jimž bude (má být) posléze potvrzeno nabytí dědictví (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3604/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 691/2022, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2023); není přitom důvod, aby tato rozhodná právní otázka byla nadále posuzována jinak.
K otázce, zda společné prohlášení o pozůstalostním majetku musí být učiněno všemi dědici, se poměrně konzistentně (až na ojedinělé výjimky, k tomu viz odstavec níže) vyjadřuje i odborná literatura s tím, že pokud to některý z dědiců odmítne, bude nutno nařídit soupis pozůstalosti. Společné prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku musí učinit také ti, kteří výhradu soupisu neuplatnili, neboť z ustanovení § 1687 odst. 2 o. z. nevyplývá závěr, že by společné prohlášení mohli učinit jen někteří dědici [k tomu srov. např. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 732, či Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 147-1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 500-503]. Stejné stanovisko je pak odbornou literaturou zastáváno i k výkladu procesního ustanovení § 177 z. ř. s. (Svoboda, K. Tlášková, Š., Vláčil, D. Levý, J., Hromada, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 409) s tím, že v případě společného prohlášení dědiců je „vyhotovení prohlášení plně v režii samotných dědiců, kteří ovšem musejí postupovat ve vzájemné shodě“ (obdobně Jirsa, J. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-5-20]. ASPI_ID KO292_p12013CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.).
Nejvyššímu soudu je známa oponentní (byť ojedinělá) argumentace, podle níž není zcela zřejmé, proč by se známý dědic, který neuplatnil výhradu soupisu a kterému toto provedení soupisu není ku prospěchu či k ochraně, a tudíž pro něj nemá ani žádný praktický důsledek, měl podílet na prohlášení o pozůstalostním majetku (Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. § 1475-1720. Velký komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1227-1231). Závěr o tom, že seznam pozůstalostního majetku vyhotovený správcem pozůstalosti musí být potvrzený těmi dědici, kteří uplatnili výhradu soupisu či kterým je jinak ku prospěchu, a obdobně tito musí předložit společné prohlášení o pozůstalostním majetku, však vzhledem ke stávajícímu zcela jednoznačnému znění právní úpravy dle názoru dovolacího soudu dovodit nelze. Zákonodárce jednotu všech dědiců při sepisu prohlášení zdůrazňuje prostřednictvím užitých výrazů „společně“ a „všichni“, přičemž zřetelný jazykový výklad není v rozporu ani s výkladem teleologickým. Účelem soupisu pozůstalosti (a jej nahrazujících institutů) totiž není výlučně jen ochrana věřitelů vůči dědicům, kteří uplatnili výhradu soupisu, nýbrž soupis nepochybně směřuje také k tomu, aby byl na základě iniciativy všech dědiců zjištěn pokud možno veškerý majetek zůstavitele (aktiva a pasiva pozůstalosti, která tu byla v době jeho smrti), ať už se nalézá kdekoliv, a to zcela bez ohledu na to, má-li o něm povědomost dědic, který uplatnil výhradu soupisu či dědic, který tak neučinil. Takto zjištěný (přiznaný) majetek má jednak význam pro další průběh pozůstalostního řízení (§ 180 z. ř. s.), jednak může být zdrojem informací pro uspokojení pohledávek věřitelů. Zatajení (části) majetku zůstavitele některým z dědiců, kteří neuplatnili výhradu soupisu, sice nebude mít přímý vliv na rozsah jejich neomezené odpovědnosti za dluhy zůstavitele, nicméně může proti nim zakládat samostatný nárok jiných dědiců na náhradu majetkové újmy (škody), a to kupř. v případě vzájemného vypořádání mezi dědici podle § 1708 a § 1876 o. z.
Sluší se dodat, že Nejvyšší soud si je taktéž vědom zatížení (dědiců i soudního komisaře) soupisem pozůstalosti jako institutem nepříliš reflektujícím změnu společensko-ekonomických poměrů (je-li vzato v úvahu, že soupis pozůstalosti se – podle právní úpravy platné do 31. 12. 1951 – prováděl v bytě zůstavitele, jeho zemědělské usedlosti či v živnostenské provozovně, kde se nacházela podstatná část zůstavitelova majetku), když provedení soupisu na místě dle tradičního pojetí bylo zcela reálné, avšak v současné době tomu tak již není. Nutno k tomu podotknout, že problematika pořizování inventáře majetku v pozůstalosti je v praxi často zmiňována v souvislosti s koncepcí odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele (jako jeden z argumentů pro případnou změnu aktuální právní úpravy) [k tomu srov. blíže např. Dobrovolná, E. Zjišťování pozůstalostního jmění a výhrada soupisu (k navrhované novele dědického práva ve srovnání s rakouským právem). Ad Notam, 2020, č. 3, s. 9, kde je prezentován názor, že rezignace na soupis pozůstalosti záruku menší zatíženosti neposkytuje a je namístě spíše snížit nároky na pořizování inventáře než zcela měnit hmotněprávní úpravu].
Navíc, dovolací soud v projednávané věci nesdílí názor o naplnění zákonné dikce, že se jedná o „jednoduchý případ“. Tomuto názoru by snad bylo možné přisvědčit pouze potud, uvádí-li odvolací soud, že nic nebránilo postupu dle § 1687 odst. 2 o. z. „s ohledem na rozsah a hodnotu pozůstalostního majetku“. Jednoduchým případem se však nerozumí pouze případy s malým rozsahem majetku, ale také případy, kdy je majetková struktura pozůstalosti soudu zřejmá již z provedených šetření, resp. se jedná o majetek dohledatelný, a (v neposlední řadě) mezi dědici není žádný spor ani o dědické právo, ani o rozsah aktiv či pasiv pozůstalosti (k tomu srov. obdobně např. Svoboda, J., Klička, O. Dědické právo v praxi. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 298-299). V posuzované věci nebyl záměr ostatních dědiců směřující k jejich společnému prohlášení o pozůstalostním majetku pro nesoulad mezi nimi a dědicem M. R. realizován. Z jeho popudu také nebylo v řízení o pozůstalosti přihlédnuto ke spornému majetku (přívěsu zn. Pongratz, RZ: XY, VIN: XY, v obvyklé ceně 8 000,- Kč), ohledně nějž bylo konstatováno, že to nebrání tomu, aby o něm bylo jednáno a rozhodnuto, jak to umožňuje ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. (konkrétně M. R. uvedl, že „tento přívěs je jeho, že jej koupil, pouze byl evidovaný na otce“, přičemž s tímto tvrzením nesouhlasil P. R., srov. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Proto nelze ani dospět k závěru, že si dědicové „neodporují“ (není mezi nimi sporu).
