Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 15 Co 306/2025, ze dne 18. 11. 2025:
Zůstavitel zemřel po 01. 01. 2014, proto se na dědictví a dědické řízení vztahují právní předpisy účinné v době smrti zůstavitele, a to jak hmotněprávní (zák. č. 89/2012 Sb.), tak i procesní (zák. č. 293/2013 Sb.)
Předpokladem dodatečného projednání dědictví je, že se po právní moci usnesení, kterým bylo původní řízení skončeno, objeví nějaký zůstavitelův majetek (§ 175x o. s. ř.), tj. majetek, který nebyl v původním řízení projednán. K projednání majetku nestačí pouhé tvrzení, resp. návrh některého z dědiců zůstavitele (tím méně návrh nebo podnět osoby, která dědicem nebyla), není-li vlastnické právo zůstavitele k takovému majetku v době jeho úmrtí naprosto jednoznačné. Řízení o dědictví je řízením nesporným (před 01. 01. 2014 byla tato řízení upravena v samostatné části občanského soudního řádu, od 01. 01. 2014 je úprava těchto řízení obsažena v samostatném procesním předpise – zák. č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních). Nepřichází proto v úvahu, aby soud v rámci tohoto řízení na základě provádění a hodnocení důkazů řešil závazně otázky vlastnictví zůstavitele k majetku, který má být na základě návrhu projednán, není-li taková otázka zcela nepochybná.
V projednávané věci se odvolatel domáhá dodatečného projednání dědictví, neboť se po právní moci usnesení o zastavení pozůstalostního řízení pro nedostatek majetku, objevil majetek zůstavitele, který v době rozhodnutí nebyl znám, a to nárok zůstavitele na vydání dědictví po Jaroslavu Štěpánovi. Odvolatel tvrdí, že nárok má povahu aktiva pozůstalosti a jsou tak splněny předpoklady pro postup dle § 192 z. ř. s., kdy není rozhodné, že zůstavitel daný majetek nestihl fakticky nabýt v původním dědickém řízení, ale že na něj měl právní nárok.
Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že dodatečné projednání dědictví je možné jen tehdy, objeví-li se nějaký zůstavitelův nový, dosud v řízení o pozůstalosti neznámý majetek. Soud prvního stupně správně konstatoval, s ohledem na zjištění ze spisu sp. zn. 22 D 98/2024, že zůstavitel nenabyl v rámci projednání pozůstalosti po J. Š. žádný majetek.
Odvolací soud poukazuje, že zůstavitel byl v řízení vedeném pod sp. zn. 22 D 98/2024 v postavení dědice neznámého pobytu ve smyslu § 1671 odst. 1, 2 o. z., usnesením ze dne 06.09.2021, č. j. 22 D 98/2021-97, vyrozuměn o tom, že lze mít za to, že je dědicem ze zákona. Vzhledem k tomu, že se ve stanovené lhůtě nepřihlásil, znamená to, že jeho dědické právo nezaniklo, ale v řízení o pozůstalosti nebylo k jeho osobě přihlíženo.
Nepřihlíží-li se k dědici, má to za následek, jako by takový dědic v době smrti nebyl; to je přitom následek srovnatelný s předemřením či s odmítnutím dědictví, tedy že takový dědic nedědí. Právě nedědění je pak okolností, která je podmínkou pro uplatnění práva reprezentace; proto lze mít za to, že i v případě nepřihlížení k dědici neznámému nebo neznámého pobytu se uplatní právo reprezentace, je-li v daném případě podle zákonné dědické posloupnosti upraveno. Žádné ustanovení pak neupravuje, že by se důvod nepřihlížení k dědici neznámému a neznámého pobytu vztahoval i na jeho potomky (tzv. materiální reprezentace); pro takové vztažení není ani žádný rozumný důvod. Do uvolněného dědického práva proto nastoupí potomci dědice neznámého nebo neznámého pobytu; tedy se uplatní tzv. formální reprezentace, při které se pro potomky dědice, ke kterému se nepřihlíží, finguje požadovaný stupeň příbuzenství a tito vstupují do míry dědického podílu. Neuplatnění reprezentace a vztažení skutečnosti, že se k dědici neznámému nebo neznámého pobytu nepřihlíží, i na potomky takového dědice by bylo v rozporu s požadavkem spravedlnosti i s principem rodinné solidarity (TALANDA, Adam. Právo reprezentace po dědici neznámém a neznámého pobytu. Ad Notam, 2019, č. 2, s. 18-19).
V souladu s odbornou literaturou je tak odvolací soud názoru, že odvolatel může své právo na dědictví nejdříve uplatnit žalobou na vydání věci u soudu, a nikoliv cestou dodatečného projednání dědictví. Tento závěr opírá o názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 05.02.2025, sp. zn. 24 Cdo 1891/2024 : „jde-li o majetek, u něhož spornost vznikla až po nabytí právní moci usnesení o dědickém právu nebo který nebyl v řízení o pozůstalosti projednán z jiných důvodů (např. nebyl znám, nebo se dědici shodli, že do aktiv pozůstalosti nepatří apod.), měl by být předmětem dodatečného projednání pozůstalosti, neboť zákon u takového majetku nečiní žádnou výjimku z obecné nutnosti dodatečného projednání. V takovém případě bude nejprve muset být ve sporném řízení určeno, že předmětný sporný majetek byl ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím. Jinak by totiž nemohlo dojít k dodatečnému projednání, ledaže by se (příkladmo) všichni dědicové nakonec přece jen shodli, že předmětný majetek zůstavitel v době své smrti vlastnil. Uvedené závěry jsou podpořeny názorem publikovaným v odborné právní literatuře (k tomu srov. např. Plašil, F., Talanda, A. Spory o aktiva nebo pasiva pozůstalosti. Právní rozhledy, č. 7-8, ročník 2024, s. 225) a dovolací soud s nimi souhlasí. … Až bude postaveno najisto vlastnické právo původní žalobkyně k dotčenému nemovitému majetku (ke dni její smrti), vyvstane potřeba jeho projednání v dodatečném řízení o pozůstalosti po zůstavitelce. Je proto třeba „vyžalovat“, že nemovitý majetek patřil ke dni smrti zůstavitelce, a následně podat žádost o dodatečné projednání pozůstalosti, neboť pozůstalostní soud by měl rozhodovat o tom, kdo je nabyvatelem majetku zůstavitelky. Řízení o pozůstalosti v daném případě nelze obcházet tím, že soud v civilním sporném řízení určí, kdo je přímým vlastníkem majetku.“
Odvolací soud proto neshledal příkladmou argumentaci odvolatele závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 26.03.2018, sp. zn. 21 Cdo 5366/2016, a to s ohledem na jinou procesní situaci, kdy k podání žaloby přistoupil sám zůstavitel, který v průběhu vedeného sporného řízení zemřel. 17. S ohledem na výše uvedené je odvolací soud názoru, že k dodatečnému projednání dědictví bude možné přistoupit až poté, co bude postaveno na jisto vlastnické právo zůstavitele k dotčenému movitému a nemovitému majetku (ke dni jeho smrti), čímž vyvstane potřeba jeho projednání v dodatečném řízení o pozůstalosti po zůstaviteli.
