Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1335/2026, ze dne 2. 6. 2026:
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaká byla pravidla pro výklad právních úkonů, jež platila v době uzavření dohody, kterou účastníci uzavřeli o vypořádání dědictví po B. S., zemřelé dne 22. 9. 1998, v souvislosti s řízením o dědictví, vedeném u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. D 1198/98, tedy pravidla pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
V projednávané věci bylo zjištěno, že K. S. a účastnice 1) a 2) uzavřely v průběhu řízení o dědictví po B. S., zemřelé dne 22. 9. 1998, před soudní komisařkou dne 19. 4. 2000 dohodu o vypořádání dědictví, podle níž K. S. nabyla „bytové zařízení kuchyně a dvou místností v hodnotě 2 000 Kč a všechny účastnice rovným dílem předmětnou bytovou jednotku v hodnotě 279 470 Kč, a která neobsahuje jiná (další ujednání) ani mezi účastnicemi, ani vůči třetím osobám, a to včetně vypořádání pasiv dědictví. Odvolací soud dospěl k závěru, že „v rámci dědické dohody“ byl účastnicemi „fakticky vypořádán“ závazek zůstavitelky (jako dárkyně) k darování předmětné bytové jednotky, čím „uvedený závazek zanikl“. Protože při tomto rozhodování odvolací soud nepostupoval podle níže uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání původní žalobkyně podle ustanovení § 245 a 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dohoda o vypořádání dědictví, kterou dědici uzavírali v řízení o dědictví podle ustanovení § 482 obč. zák., je právním úkonem, kterým si upravují svoje práva a povinnosti, která na ně přešla zůstavitelovou smrtí. I když takovou úpravou je nejčastěji výše nabytého dědického podílu jednotlivého dědice oproti nároku, který pro něho vyplývá ze závěti nebo ze zákona, není žádného důvodu k tomu, aby si dědici nemohli dědickou dohodou upravit i práva či povinnosti vyplývající ze závazků zůstavitele vzniklých za jeho života, zejména když se netýkají jiných osob, než dědiců samotných. Prostřednictvím usnesení soudu, kterým je dohoda o vypořádání dědictví schválena, je pak úprava práv a povinností, které na dědice přešly, s účinky ke dni smrti zůstavitele, závazná, a to nejen pro samotné účastníky řízení, ale i pro všechny soudy, správní orgány a jiné orgány veřejné správy, a to tehdy, posuzují-li právní vztahy jen mezi účastníky dědického řízení navzájem, nikoliv však také jejich právní vztahy s osobami, které nebyly účastníky řízení o dědictví jako dědici (srov. například zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV, str. 751, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3081/2016).
Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (srov. § 35 odst. 1 obč. zák.). Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. § 35 odst. 2 obč. zák.). Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená; přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen (srov. § 35 odst. 3 obč. zák.).
Dohodu o vypořádání dědictví jakožto projev vůle je tedy třeba vykládat podle ustálené judikatury dovolacího soudu nejen podle jazykového vyjádření použitého v dohodě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků dohody, není-li tato vůle v rozporu s použitým jazykovým projevem. Na to, jakou měli účastníci při uzavření dohody vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla dohoda uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen kdyby byla v rozporu s jazykovým projevem [tedy jen kdyby byla slovy nepochybně vyjádřena jiná (odlišná) vůle účastníků]. Dohody vyjádřené jinak než slovy (konkludentně) se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená; při takovém posouzení se přihlíží také k vůli účastníků dohody, na níž je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla dohoda uzavřena. Opomenutí ve formě mlčení nebo nečinnosti může představovat konkludentní projev vůle, avšak jen tehdy, je-li možné s ohledem na okolnosti případu spolehlivě usuzovat na to, že jím byla projevena vůle určitého obsahu. Výklad právního úkonu přitom musí vždy směřovat k objasnění toho, co bylo skutečně projeveno; pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. Též právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1997, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 174/2007, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1842/2010).
Z údaje o tom, že „v rámci dědické dohody“ byl účastnicemi závazek zůstavitelky (jako dárkyně) k darování předmětné bytové jednotky „fakticky vypořádán“, lze usuzovat, že odvolací soud dospěl k závěru, že účastnice dohodly zánik uvedeného závazku konkludentním projevem vůle, a že přitom vycházel z „respektování závaznosti pravomocného usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. D 1198/98, pro účastníky řízení o dědictví“. Vzhledem k tomu, že o (případný) zánik závazku zůstavitelky k darování předmětné bytové jednotky nebyl „v rámci dědické dohody“ obsažen výslovně (vyjádřen slovy), je zřejmé, že takové ujednání mohlo být účastnicemi uzavřeno toliko konkludentně.
Z „respektování závaznosti pravomocného usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. D 1198/98, pro účastníky řízení o dědictví“ ovšem samo o sobě takové jednání nelze pokládat za prokázané. Opomenutí ve formě mlčení nebo nečinnosti sice může – jak uvedeno výše – představovat konkludentní projev vůle, avšak jen tehdy, je-li možné s ohledem na okolnosti případu spolehlivě usuzovat na to, že jím byla projevena vůle určitého obsahu, tedy že vůlí všech účastnic dohody o vypořádání dědictví bylo nejen vypořádat majetek patřící do aktiv dědictví, ale také sjednat zánik závazku zůstavitelky k darování předmětné bytové jednotky; na takovou vůli pak lze usuzovat především podle okolností, za nichž byla dohoda o vypořádání dědictví uzavřena.
Tím, jakou měly účastnice vůli při uzavření dohody o vypořádání dědictví a zda měly vůli též sjednat zánik závazku zůstavitelky k darování předmětné bytové jednotky, se odvolací soud nezabýval. Postupem podle ustanovení § 213b odst. 1 a § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nevedl účastníky, aby splnili v tomto směru své povinnosti tvrzení a důkazní, a ani k objasnění této skutečnosti neprovedl žádné dokazování; postupovat tímto způsobem vlastně ani nemohl, jestliže rozhodl o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně – sice s uděleným nebo předpokládaným souhlasem účastnic – bez nařízení jednání. Za této situace je bez dalšího zřejmé, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu, podle kterého dohodou účastnic zanikl závazek zůstavitelky (jako dárkyně) k darování předmětné bytové jednotky.
