Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 36 Co 424/2025, ze dne 12. 2. 2026:
S odkazem na komentářovou literaturu rovněž dovodil, že tvrzená mylná pohnutka zůstavitele nebyla v řízení prokázána, přičemž omyl v pohnutce je významný pouze tehdy, je-li pohnutka vyjádřena například přímo v závěti, nebo je-li zřejmá z jiných listin zůstavitele, kterými může být vysvětlena jeho vůle. Neprojevená vůle nemá právní účinky, stejně jako neprojevená pohnutka. Důkazní břemeno o existenci mylné pohnutky ve sporu o dědické právo je potom na straně toho, kdo tvrdí, že k mylné pohnutce došlo a vyvozuje z toho pro sebe dědické právo na základě jiného dědického titulu. S ohledem na takto předestřené závěry uzavřel, že zůstavitel své motivy pro pořízení závěti ve prospěch dědice s nikým nekonzultoval, žádnou osobu o svém vnitřním motivu, proč tak činí, nezpravil, a to ani následně po pořízení závěti. Sama žalobkyně se o pořízení závěti dozvěděla až po smrti zůstavitele, tedy ani jí osobně zůstavitel v tomto směru neinformoval. Žalobkyně pohnutku zůstavitele pro pořízení závěti vyvozovala především z tvrzené existence listiny, ve které měl zůstavitel vyjevit svá přání za účelem zajištění žalobkyně po jeho smrti a podmiňující danou závěť, se kterou měla být seznámena po jeho smrti, nicméně existence takové listiny v řízení prokázána nebyla.
