Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 391/2026, ze dne 22. 4. 2026:
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3295/2023, uveřejněném pod číslem 51/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na které poukázal také odvolací soud v projednávané věci, vysvětlil, že osoby oprávněné spravovat pozůstalost jsou (taxativně) vypočteny v ustanovení § 1677 odst. 1 o. z. Správa pozůstalosti přísluší v první řadě správci pozůstalosti, kterého povolal zůstavitel; kdyby takové opatření neučinil nebo kdyby povolaný správce pozůstalosti nebyl ochoten nebo schopen spravovat pozůstalost, popřípadě kdyby byl správce povolán ke správě jen části pozůstalosti, přísluší správa pozůstalosti (celé nebo zbývající části) vykonavateli závěti, ledaže by odmítl pozůstalost spravovat nebo by byl zřejmě nezpůsobilý tuto funkci zastávat. V případě, že tu není ani správce pozůstalosti povolaný zůstavitelem, ani vykonavatel závěti, přísluší správa pozůstalosti dědici; kdyby zůstavitel zanechal více dědiců, přísluší správa pozůstalosti jednomu nebo společně více z nich, jestliže si to všichni dědici ujednali, jinak ji vykonávají společně (solidárně) všichni dědicové. Správa pozůstalosti vykonávaná dvěma nebo více dědici je založena – jak se podává též z institutu společenství jmění dědiců – na jejich jednomyslných rozhodnutích.
Ve výše citovaném usnesení též Nejvyšší soud vyložil, že dědic není oprávněn vykonávat správu pozůstalosti jen z toho důvodu, že je pokládán (ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s.) za účastníka řízení o pozůstalosti; oprávněn je spravovat pozůstalost – jak je dáno povahou věci a významem správy pozůstalosti – jen tehdy, bylo-li jeho dědické právo jasně prokázáno, tedy nejsou-li pochybnosti o jeho dědickém titulu, není-li tu (nevyřešený) spor o dědické právo a není-li tu ani žádná skutečnost, pro kterou by nemohl dědit. Dědic může vykonávat správu pozůstalosti dále jen tehdy, jestliže s tím souhlasí (a projevil-li v tomto smyslu vůli v průběhu řízení o pozůstalosti), neboť nikoho (a tedy ani dědice) nelze „nutit“, aby spravoval pozůstalost, aniž by s tím souhlasil, a jestliže je – zejména s ohledem na své vzdělání, zkušenosti, odborné znalosti a zdravotní stav – takovou funkci skutečně způsobilý vykonávat. Kdyby mělo správu pozůstalosti vykonávat společně (solidárně) více dědiců, mohou mít takové oprávnění, jen jestliže jsou také s ohledem na své vzájemné vztahy způsobilí pozůstalost řádně spravovat. V případě, že nejsou uvedené předpoklady splněny, je odůvodněn závěr, že správa pozůstalosti dědici (popřípadě žádnému z více dědiců) nepřísluší.
V projednávané věci existuje dosud nevyřešený spor o dědické právo. Ačkoli žalobci zůstanou dědici i v případě, že další osoba uspěje se svojí žalobou o určení dědického práva (neboť by všichni dědili ze zákonné dědické posloupnosti), nepřísluší dosud žalobcům výkon správy pozůstalosti, jelikož je zde dosud nevyřešený spor o dědické právo s další osobou. Jak bylo totiž vyloženo shora, správa pozůstalosti vykonávaná dvěma nebo více dědici je založena – jak se podává též z institutu společenství jmění dědiců – na jejich jednomyslných rozhodnutích, takže ani skutečnost, že žalobci zůstanou dědici i v případě jejich neúspěchu ve sporu o určení dědického práva další osoby, nic nemění na tom, že jim dosud výkon správy pozůstalosti nepřísluší, existuje-li zde nevyřešený spor o dědické právo s další osobou.
Protože žalobcům nepřísluší výkon správy pozůstalosti, nemohlo být žalobě pro nedostatek jejich aktivní věcné legitimace vyhověno. Za tohoto stavu zároveň pozbývají významu námitky dovolatelů stran závěru o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť se již nijak nemohou promítnout do výsledku tohoto řízení.
