Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2390/2025, ze dne 30. 4. 2026:
Není-li mezi dědici ze zákona uzavřena dohoda, náleží dědici právo na modifikaci zákonného dědického podílu vypořádáním podle ustanovení § 1693 odst. 3 o. z., jestliže poměry zůstavitele (zejména jeho zdravotní stav) vyžadovaly péči jiné osoby nebo jestliže sám zůstavitel nebyl (pro svůj věk nebo z jiných důvodů) schopen řádně se postarat o udržení nebo zvětšení svého majetku. Vypořádání slouží k zohlednění toho, že potřebnou péči a starost o zůstavitele nebo jeho majetek vynaložili jen někteří z jeho dědiců, zatímco ostatní byli v tomto směru nečinní. Jestliže dědic zajišťoval péči o zůstavitele (osobně nebo prostřednictvím jiných osob) po delší dobu (zpravidla alespoň několik měsíců) nebo jestliže k udržení nebo zvětšení zůstavitelova majetku svou „prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem“ přispěl „značnou měrou“ (bez přičinění dědice by se majetek zůstavitele nezachoval v takové podobě, v jaké se stal pozůstalostí), soud stanoví výši vypořádání tak, aby bylo přiměřené jednak povaze a rozsahu činnosti dědice, jednak hodnotě pozůstalosti.
O vypořádání podle ustanovení § 1693 odst. 3 o. z. soud rozhodne samostatným výrokem v usnesení o dědictví [srov. ustanovení § 185 odst. 3 písm. a) z. ř. s.] tak, že stanoví částku, v níž se poskytne oprávněnému dědici jím požadované vypořádání, anebo že se mu právo na modifikaci zákonného dědického podílu nepřiznává. Oprávněný dědic přitom nemůže po ostatních dědicích požadovat, aby mu stanovené vypořádání zaplatili; soudem stanovená částka je pouze podkladem pro modifikaci dědických podílů započtením (kolací), v důsledku kterého se dědický podíl oprávněného dědice zvýší a dědické podíly ostatních dědiců v tomu odpovídajícím rozsahu sníží. Dojde-li mezi dědici k neshodě o to, zda má dědic právo na požadované vypořádání, může ji soud řešit jen v rámci řízení o pozůstalosti [srov. Fiala, R., Drápal L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015].
V projednávané věci se dovolatelka (pozůstalá dcera) domáhala modifikace svého dědického podílu podle shora citovaného § 1693 odst. 3 o. z. především z důvodu, že „se zasloužila o získání bytové jednotky č. XY v XY do vlastnictví zůstavitelky, a to tím, že půjčila zůstavitelce peníze na privatizaci bytu a zařídila i všechny záležitosti týkající se této privatizace, neboť jinak by k privatizaci bytu a získání bytu do vlastnictví zůstavitelky nedošlo“, že „s manželem investovali do této nemovitosti ve značné míře své finanční prostředky, čím ji výrazně zhodnotili, a to bez jakéhokoli protiplnění“ a že „se s manželem výhradně o zůstavitelku starali v době, kdy nebyla schopná sama sobě ani uvařit, aniž by tím způsobila katastrofální následky“, přičemž podle jejího názoru „nelze ani přehlédnout bez dalšího péči, kterou poskytovala zůstavitelce v době, kdy byla umístěna v domově pro seniory, a to zvlášť pokud tato vyniká ve srovnání s absolutním nezájmem pozůstalé vnučky“.
Na základě provedených důkazů dospěl odvolací soud (i soud prvního stupně) k závěru, že předpoklady pro modifikaci zákonného dědického podílu J. K. (pozůstalé dcery) splněny nejsou, neboť jednak „smlouvu o půjčce mezi zůstavitelkou a pozůstalou dcerou, kterou předložila pozůstalá dcera, uzavřely účastnice této smlouvy dne 14. 2. 2011, tj. 3 dny před tím, než byla zůstavitelka trpící demencí umístěna do domova pro seniory“, a proto „se lze ztotožnit se závěry soudu prvního stupně o tom, že pozůstalá dcera se zasloužila o privatizaci bytu zůstavitelky, aby obohatila sama sebe, zvláště za situace, kdy ve smlouvě o půjčce bylo dohodnuto, resp. zůstavitelka se k tomu ve smlouvě zavázala, že půjčku splatí neprodleně po nabytí bytové jednotky převodem do vlastnictví pozůstalé dcery“, a jednak „smlouva o převodu vlastnictví byla uzavřena až několik měsíců poté, kdy zůstavitelka již byla v Domově pro seniory v XY a byt v době, kdy byl zapsán jako její vlastnictví, zůstavitelka vůbec neužívala, naopak ho užívala dcera pozůstalé dcery H. K., a zůstavitelce za to nic neplatila (proto byl také v tomto řízení ustanoven správce pozůstalosti)“. Odvolací soud se rovněž ztotožnil „i se závěrem soudu prvního stupně, že nelze modifikovat dědický podíl pozůstalé dcery proto, že o zůstavitelku projevovala zájem a poskytovala jí péči, neboť zůstavitelka žila od 17. 2. 2011 v Domově pro seniory v XY, a to až do své smrti dne 16. 9. 2018, tj. 7,5 let, pozůstalá dcera žila v XY, v zůstavitelčině bytě žila její dcera a pozůstalá dcera navštěvovala zůstavitelku v domově pro seniory jednou za 14 dní“, přičemž „takovou péči soud prvního stupně zhodnotil správně jako péči, kterou lze považovat za obvyklou mezi tak blízkými příbuznými“. Nadto odvolací soud konstatoval, že „pokud pak pozůstalá dcera poukazovala na své investice do bytu, tak s těmito pohledávkami za zůstavitelkou pozůstalá vnučka nesouhlasila, v dané věci se jedná o nesporné řízení a pozůstalá dcera může případně tyto pohledávky uplatnit ve sporném řízení“.
Již v usnesení ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2619/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že přispíval-li dědic na udržení a zvětšení nemovitosti (majetku) zůstavitele, ve které sám bezplatně bydlel, nemůže být naplněna podmínka „aniž by za to byl odměňován“ ve smyslu ustanovení § 1693 odst. 3 věty první o. z., a proto je v zásadě nadbytečné se zabývat splněním dalších předpokladů stanovených v ustanovení § 1693 odst. 3 o. z. Nutno zdůraznit, že odměnou je přitom třeba rozumět nejen poskytnutí přiměřené finanční protihodnoty, ale i jiného majetkového zvýhodnění spočívajícího například právě v tom, že dědic po té, co přispěl ke zvelebení nemovitosti zůstavitele, již nemusel vynakládat prostředky na vlastní bydlení v penězích. Občanský zákoník přímo nestanovuje „přiměřený poměr mezi hodnotou příspěvku na majetek zůstavitele a poskytovanou odměnou“, a proto je třeba se zaměřit na samotnou „fakticitu“ příspěvku.
Z výše uvedeného plyne, že pro poměry ustanovení § 1693 odst. 3 o. z. je odměnou třeba rozumět nejen poskytnutí přiměřené finanční protihodnoty, ale i jiného majetkového zvýhodnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2048/2023). Nepřistoupil-li odvolací soud v této souvislosti k modifikaci dědického podílu dovolatelky zejména z důvodu, že „se pozůstalá dcera zasloužila o privatizaci bytu zůstavitelky, aby obohatila sama sebe, zvláště za situace, kdy ve smlouvě o půjčce […] bylo dohodnuto, resp. Se zůstavitelka k tomu zavázala, že půjčku splatí neprodleně po nabytí bytové jednotky převodem do vlastnictví pozůstalé dcery“ a že „byt v době, kdy byl zapsán jako její vlastnictví, vůbec neužívala, naopak ho užívala dcera pozůstalé dcery a zůstavitelce za to nic neplatila“, jsou jeho závěry v souladu s výše uvedenou judikaturou.
Rovněž ve shodě s názorem odvolacího soudu, že aplikace ustanovení § 1693 odst. 3 o. z. přichází v úvahu jen zcela výjimečně, kdy je z okolností případu zcela nepochybné a jednoznačné, že některý z dědiců se o zůstavitele staral sám, kdežto ostatní se na péči o něj nepodíleli, dovolací soud uzavírá, že v projednávané věci – podle zjištěného stavu ohledně péče o zůstavitelku, jak je na základě provedených důkazů a jejich hodnocení uveden v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (přičemž skutková zjištění není dovolací soud oprávněn přezkoumávat ani doplňovat) – nejsou předpoklady pro aplikaci cit. ustanovení o. z. splněny, když se o zůstavitelku staraly a projevovaly zájem v rámci svých možností jak pozůstalá dcera, tak pozůstalá vnučka (k tomu srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3893/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2048/2023).
Nesouhlasí-li dále dovolatelka jednak s rozsahem, v jakém soudy zjišťovaly projev vůle zůstavitelky a pozůstalé dcery učiněné několik let předtím, než došlo k uzavření smlouvy o půjčce, smlouvy o převodu bytové jednotky a darovací smlouvy, ačkoli mělo být dovolatelkou v průběhu řízení soustavně tvrzeno, že celý proces započal již v roce 2006, kdy byla zůstavitelka zcela zdráva a uzavření předmětných smluv bylo jen vyvrcholením několikaletého „privatizačního procesu“, a jednak vytýká-li naopak dovolatelka soudům, že „bylo v řízení prokázáno, že to byla právě pozůstalá dcera, která se výlučně o zůstavitelku starala a zejména značnou měrou přispěla k rozmnožení zůstavitelčina majetku, aniž by za to byla jakkoli odměněna“, pak přehlíží, že mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je zákonem zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka tak jejich zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod. Ani pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě předložených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).
