Rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 188/2025, ze dne 25. 9. 2025:
Z výpovědi řady svědků (převážně obyvatel [adresa]) bylo prokázáno, že žalobkyně a zůstavitel byli svým okolím jednoznačně pozorováni jako osoby, které společně žijí v partnerském vztahu v jedné domácnosti. Z výpovědi svědků lze jednoznačně učinit zjištění, že způsob, jakým byli vnímáni svým okolím, a to nejen na základě vyjádření zůstavitele či žalobkyně, ale i z toho, jak se navenek projevovali a jak byli svědky pozorováni (i v jejich domácnosti), jednoznačně svědčí o tom, že nešlo jen o bydlení dvou nezávislých osob v jedné nemovistoti, nýbrž šlo o společné soužití muže a ženy, kteří byli životními partnery. Bylo prokázáno, že společně obývali nemovitost, společně v ní hospodařili, společně nakupovali, vařili, uklízeli. V době nemoci žalobkyně o zůstavitele osobně pečovala a zajišťovala lékařskou péči. V průběhu soužití i před třetími osobami uvažovali o uzavření manželství.
V průběhu řízení prakticky nebyl proveden důkaz, který by jednoznačně vylučoval, že tímto způsobem žalobkyně a zůstavitel skutečně po velmi dlouhou dobu společně žili, a to až do smrti zůstavitele. Ostatně i sami žalovaní připouštěli, že žalobkyně a zůstavitel v minulosti tvořili pár, avšak namítli, že poslední rok před smrtí tomu již tak nebylo. Z provedeného dokazování však nevyplývá, že by v posledních letech před smrtí zůstavitele došlo k nějaké významné změně ve způsobu jejich soužití. Z výslechu svědků bylo prokázáno, že v důsledku pokračujícího věku došlo k takovému zhoršení zdravotního stavu zůstavitele, který již vylučoval, aby zůstavitel měl ložnici v patře domu, proto každý z partnerů měl i svůj pokoj. Také bylo prokázáno (výpověď svědka [Anonymizováno]), že zůstavitel se v důsledku pokračujícího věku a nemoci i povahově do určité míry měnil a víc preferoval samotu, avšak ani z této ani z jiných výpovědí nevyplývá, že v důsledku tohoto stavu zůstavitel se žalobkyní zrušil společné soužití spočívající i ve společném obstarávání potřebných záležitostí. Určité povahové změny v souvislosti s plynutím času ostatně mohly být i důvodem určité vyjadřované nespokojenosti ve vztahu ke svým příbuzným, s nimiž se však stýkal jen velmi zřídka. Důkazy, z nichž lze dovodit tyto skutečnosti (svědek [Anonymizováno], svědkyně [Anonymizováno] a [jméno FO]) však nijak neprokazují, že v nějaké době před smrtí zůstavitele skutečně došlo ke zrušení dřívějšího partnerského soužití žalobkyně a zůstavitele ve společné domácnosti.
Zpochybnit dané závěry bez dalšího nelze jen tím, že většina svědků vypovídajících v této věci byla z obce [adresa] a že tito svědci žalobkyni dlouhodobě z obce znají, případně k ní mají přátelský vztah. Obsah výpovědí svědků totiž nepůsobil nijak „naučeně”, přitom jsou ve svém obsahu hodnověrně souladné. Navíc jsou potvrzovány i nezávislým svědectvím [tituly před jménem] [jméno FO] a sociální pracovnice [jméno FO].
Právě výpověď této svědkyně jako nezávislé osoby výrazně podporuje, že žalobkyně byla jako „pečující osoba” blízká zůstaviteli a že žila se zůstavitelem v jedné domácnosti, v níž o zůstavitele pečovala. Sama o sobě okolnost, že zůstavitel v souvislosti se svým zdravotním stavem pobíral příspěvek na péči a že osobou blízkou poskytující péči zůstaviteli byla vedena pro tyto účely žalobkyně, v sobě nijak nepředjímá, že by žalobkyně byla jen placenou ošetřovatelkou zůstavitele, svědectví svědkyně naopak svědčí o tom, že pečující osoba blízká v tomto případě žila se zůstavitelem ve společné domácnosti, jak to ostatně svědkyni potvrzoval i sám zůstavitel. Stížnosti na nízký příspěvek na péči odůvodněné tím, že nestačí ani na dojíždění žalobkyně k zůstaviteli včetně vyjádření samotné žalobkyně ve vztahu ke svědkyni lze spojovat spíše se snahou zůstavitele a žalobkyně dosáhnout v řízení na vyšší stupeň dané státem poskytované finanční pomoci (jak to i věrohodně objasnila žalobkyně ve svém účastnickém výslechu v odvolacím řízení a nelze to vyloučit ani výpovědí svědkyně [jméno FO], která toto vyjádření žalobkyně nedovedla časově zařadit).
Na neexistenci společného soužití ve společné domácnosti zůstavitele a žalobkyně nelze bez dalšího usuzovat jen z toho, že žalobkyně dlouhodobě vlastní byt v jiné obci, kam z bydliště zůstavitele pravidelně dojížděla. Z výpovědi řady svědků lze totiž jednoznančně dospět k závěru, že žalobkyně u zůstavitele pravidelně přespávala a že v obci skutečně žila. O tom nakonec svědčí i výpověď Jany a [jméno FO], které popsaly část domu, v níž měla žalobkyně žít i v den pohřbu zůstavitele, jako zařízenou a obydlenou. Začali-li zůstavitel a žalobkyně společné soužití již ve zralejším věku, pak je přirozené, že mohli mít mimo společné soužití a společnou domácnost i další zájmy a vztahy (například vlastnické), které si chtěli ponechat, v případě žalobkyně nějaký další oddělený majetek, který měla zájem uchovat a udržovat. Taková okolnost sama o sobě v daném případě nijak neprokazuje neexistenci společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele, resp. nevyvrací závěry o existence společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele.
Pokud jde o daná výše uvedená zjištění, pak lze jednoznačně uzavřít, že žalobkyně a zůstavitel žili ve společné domácnosti a společně pečovali o společnou domácnost, neboť tvořili spotřební společenství, které bylo založeno na společném partnerském vztahu, společném bydlení, uhrazování společných potřeb (kde se v hrazení nákladů různě a dle dohody střídali, jak vyplynulo z výslechu žalobkyně), společné péči o domácnost, v níž žili, včetně společného vaření a stravování a poskytování si podpory a pomoci (v posledním období spočívající zejména v péči žalobkyně o zůstavitele).
Takové prokázané spotřební společenství jednoznačně vykazuje znaky soužití, které je definováno v § 1637 odst. 1 o. z. Za této situace lze proto právně uzavřít, že žalobkyni svědčí dědické právo ze zákona dle § 1637 odst. 1 o. z. Soud prvního stupně proto správně o této otázce rozhodl a jeho rozhodnutí lze v této části podle § 219 o. s. ř. potvrdit.
