Rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 188/2025, ze dne 25. 9. 2025:
Další podstatná část řízení před soudem prvého stupně se zcela správně soustředila na rozhodné skutkové okolnosti a následné právní posouzení toho, zda žalobkyni svědčí také dědické právo ze závěti zůstavitele.
Jde-li o rozhodná skutková zjištění pro posouzení těchto otázek, je rozhodující skutkový závěr o existenci závěti zůstavitele ze dne [datum]. Je nutno konstatovat, že ze závěti je možné jednoznačně dovodit, kdy a kde byla sepsána (v [Anonymizováno] [Anonymizováno]) a kterou osobou byla sepsána ([adresa]). Samotný text závěti je psán vlastní rukou, není zcela snadné jednoznačně přečíst všechna slova závěti, avšak odvolací soud se zásadně ztotožňuje s tím, jak obsah dané závěti reprodukoval soud prvého stupně v bodě 5. odůvodnění svého rozhodnutí.
Jde-li o základní právní posouzení této listiny (rozhodné předtím, než se soud bude zabývat dalšími rozhodnými skutkovými okolnostmi pro právní posouzení dědického práva žalobkyně ze závěti), pak ve shodě s právními závěry soudu prvého stupně je nutno konstatovat, že listina byla pořízena za platnosti dřívější úpravy zákona č. 40/1964 Sb. (obč. zák.). Je však nutno vycházet z ustanovení § 3069 o. z., podle něhož se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele. Podle § 3070 o. z., zemřel-li však zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, odporuje-li jeho pořízení pro případ smrti právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu. Totéž platí o dovětku i o vedlejších doložkách v pořízení pro případ smrti, pokud jim právní předpisy účinné v době, kdy byly dovětek nebo pořízení pro případ smrti učiněny, odnímají právní následky, anebo je prohlašují za neplatné.
Z výše uvedeného pak vyplývá, že soud musí platnost daného pořízení pro případ smrti (závěti) primárně posoudit podle ustanovení obč. zák. V dané věci splňuje závěť napsaná vlastní rukou zůstavitele, datovaná a podepsaná, náležitosti závěti ve smyslu ustanovení § 476 odst. 2 a § 476a obč. zák.
Podle § 477 odst. 1 obč. zák. v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popř. určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné.
V dané věci existuje mezi účastníky řízení spor o výklad listiny nazvané zůstavitelem „Závěť”, neboť žalovaní namítají, že daná listina ve skutečnosti není závětí, neboť z ní nelze dovodit, koho povolává za dědice, dovozují, že jde spíše o zřízení nějakého věcného práva pro případ smrti.
Ani odvolací soud ve shodě se závěry soudu prvého stupně se však s tímto výkladem žalovaných neztotožňuje.
Z hlediska zkoumání této vůle zůstavitele přitom při použití výkladových pravidel a respektu k vůli zůstavitele bylo potřeba vycházet nejen ze samotného textu listiny, nýbrž vůle zůstavitele mohla být vykládána i v souvislosti se skutečnostmi, které byly v průběhu řízení dokazováním zjištěny.
Především je třeba formálnímu výkladu podrobit samotný text listiny. I zde se odvolací soud zcela ztotožňuje s tím, jak to učinil soud prvého stupně ve svém rozhodnutí. Také v této části lze proto na odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně odkázat. Odvolací soud se ztotožňuje s tím, že listina obsahuje úvodní část, v níž zůstavitel uvádí, že se listina týká jeho veškerého majetku, který dále rozebírá, avšak v této části uvedl větu, která jazykově nemá úplně konkrétní smysl, neboť obsahově není dokončena. Z dalšího textu je však zřejmé, že jmenuje osobu, která je obmyšlena touto závětí, a to žalobkyni ([jméno FO], bytem [adresa]). Z textu je zřejmé, že právě k této osobě se vztahuje věta „Veškerý majetek po mě má výhradně právo nakládat, jak ona uzná za vhodné”. Zůstavitel take uvedl, že by si přál „aby tato osoba, a to je p. [jméno FO], žila a dožila v baráku číslo [hodnota] až do její smrti. Také vlas. nějaké pole, zahrady. I tím vším může tato paní nakládat”. Z celého textu listiny tak lze dovodit, že osoba, která má mít „výhradně právo nakládat” s daným majetkem zůstavitele po jeho smrti, má být „[jméno FO]” – tedy žalobkyně.
Své pochybnosti o tom, že touto závětí je k dědění povolána právě žalobkyně, žalovaní odůvodňují tím, že v závěti je současně uvedeno, „Dále si nepřeji, aby v případě mé smrti bylo blokováno vstup do těchto nemovitostí mé přítelkyni paní [jméno FO]… Třeba nějakou advokátní společností.” Rovněž namítají, že není jednoznačné povolání k dědění, když zůstavitel uvádí, že by si přál, „aby tato osoba, a to je paní [jméno FO], žila a dožila v baráku číslo [hodnota]”.
V souladu se závěry soudu prvého stupně má však také odvolací soud za to, že tyto věty zásadně nepochybňují, že vůlí zůstavitele bylo povolat k dědění právě žalobkyni. Uvádí-li zůstavitel práva žalobkyně tím, že má s majetkem „výhradně právo nakládat jak ona uzná za vhodné” či „tím vším může tato paní nakládat”, je z toho dostatečně zřejmé, že na základě této listiny má být žalobkyni založeno k majetku takové právo, které jí zajistí plnou a bezvýhradnou dispozici s daným majetkem, což odpovídá právě obsahu práva vlastnického. K výkladu této vůle zůstavitele přitom významně přispívá i v řízení provedené dokazování, Z něj je zřejmé, že zůstavitel často, s různými osobami, opakovaně hovořil o tom, že po jeho smrti to má být právě žalobkyně, která po něm získá jeho majetek (svědkyně [Anonymizováno], [Anonymizováno] či [Anonymizováno]). Z kontextu tohoto provedeného dokazování a obsahu závěti lze tedy z listiny zůstavitele, kterou navíc výslovně označil jako „Závěť”, dospět k závěru, že za dědice svého majetku zůstavitel povolal žalobkyni. Vyjádřená přání zůstavitele (o blokování vstupu do nemovitosti žalobkyni, příp. o dožití žalobkyně v domu) lze skutečně spíše vykládat jen jako zdůraznění práva žalobkyně v obavě z postupu některých osob, zvláště je-li zřejmé, že právě ve vztahu k osobám, které by mohly mít po smrti zůstavitele právo na jeho majetek, měl zůstavitel problematický vztah.
Z obsahu listiny dále vyplývá, že zůstavitel ve své závěti stanovil „podmínky” dědického práva žalobkyně.
Před dalším skutkovým a právním rozborem věci je přitom nutné posoudit, zda tyto „podmínky” jsou platným ustanovením závěti vzhledem k době jejího vzniku. Soud prvého stupně v této části správně postupoval podle ustanovení § 3070 o. z., jak byl shora citován v kontextu ustanovení § 478 obč. zák. a ustanovení § 1551 odst. 1 o. z.
Na základě citovaných právních ustanovení by bylo třeba dovodit, že závěť zůstavitele pořízená v roce 2004 podle tehdejší právní úpravy (§ 478 o. z.) nemohla účinně obsahovat jakékoli podmínky, neboť takové podmínky připojené k závěti neměly právní následky. Podle současné právní úpravy však zůstavitel může uvést v závěti podmínku, doložení času nebo příkaz (§ 1551 odst. 1 o. z.). Stanovení podmínek v závěti by tak mohlo vyhovovat současné právní úpravě a mohlo by být platným ustanovením ve smyslu § 3070 o. z.
Za této situace se tak soud prvého stupně zcela správně zabýval tím, zda závěť neobsahuje nějaké podmínky či příkaz, ve vztahu k nimž by již na základě dosud zjištěného skutkového stavu bylo možné vyloučit dědické právo žalobkyně.
Ze slovního rozboru textu listiny závěti lze dovodit, že obsahuje několik samostatných „podmínek”. První (souhrnnou) „podmínkou” je vyjádření ve větě označené číslicí 1), v níž zůstavitel souhrnně uvádí své přání o tom, jak má být pohřben, jak má být zacházeno s jeho tělem po smrti a jaký by chtěl pohřeb. Další odděleně vyjádřenou „podmínkou” je to, že se žalobkyně má o zůstavitele v případě nemoci starat do jeho smrti. Dále vyjádřená „podmínka” stanoví, komu po smrti zůstavitele mají připadnout zbraně zůstavitele. Poslední „podmínkou” jsou pokyny k tomu, že tři psi zůstavitele nemají skončit v útulku, ale má být do konce jejich života o ně postaráno tak, aby v útulku neskončili.
Odvolací soud se nejprve zabýval u jednotlivých „podmínek” z hlediska právního tím, jaký dovětek vlastně zůstavitel ve své závěti, poměřeno současnou právní úpravou, stanovil. Tímto právním posouzením pak u jednotlivých podmínek poměřil, zda skutková zjištění svědčí o tom, že splnění či nesplnění těchto „podmínek” brání dědickému právu žalobkyně.
Jde-li o jednotlivé „podmínky”, není zcela jednoznačně určitelné, zda svou povahou zůstavitel dle současné právní úpravy stanovuje skutečně podmínku (§ 1561 a násl. o. z.) nebo příkaz (§ 1569 a násl. o. z.). Odvolací soud proto vyložil tato ustanovení závěti dle jejich smyslu s případným přihlédnutím k výsledkům dokazování.
Jde-li o „podmínku” zajištění takové péče o psa zůstavitele (žijícího ke dni smrti zůstavitele), aby neskončil v útulku, odvolací soud dovodil, že zde jde skutečně o stanovení podmínky. Dědičce není nařízeno, co má či nemá přímo konat, neboť dědické právo je zjevně žalobkyni zůstaveno s (rozvazovací) podmínkou, že pes nebude umístěn do útulku. Na základě dosavadních zjištění však doposud nenastala situace, že by byl pes zůstavitele umístěn do útulku, proto nenastala situace, která by na základě dané podmínky bránila dědickému právu žalobkyně. Z hlediska stanovené podmínky přitom není významné, jaká osoba se o psa zůstavitele skutečně stará a z jakého důvodu.
Jde-li o „podmínku” nakládání se zbraněmi, je ustanovení zůstavitele poněkud nejasné v tom, zda má jít o příkaz (jehož nesplnění by působilo jako rozvazovací podmínka pro dědické právo žalobkyně), jak má žalobkyně se zbraněmi nakládat poté, co je nabytím dědictví získá do vlastnictví, nebo zda jde přímo o stanovení odkazu pro [jméno FO]. Vzhledem k tomu, že však ještě řízení o pozůstalosti nebylo skončeno a žalobkyni lze za dědičku považovat až v souvislosti s rozhodnutím soudu o dědictví, nelze zatím daný příkaz ani odkaz splnit, proto nelze uvažovat o tom, že by zde aktuálně vzhledem k tomuto ustanovení byla překážka dědického práva žalobkyně.
Jde-li o „podmínku” péče žalobkyně o zůstavitele do jeho smrti, vzhledem k tomu, že zůstavitel spojil podmínku s jednáním žalobkyně před smrtí zůstavitele, nelze toto ustanovení vyložit jako příkaz, neboť nesměřuje k nějakému zavázání dědice ke konkrétní povinnosti po smrti zůstavitele. Svým charakterem tak jde o podmínku, jejíž nesplnění ke dni smrti zůstavitele by znamenalo, že se žalobkyně nestane dědičkou na základě dané závěti. Tato podmínka však splněna byla.
V této souvislosti lze především odkázat na všechny výše uvedené závěry, které se týkaly vedení společné domácnosri žalobkyně a zůstavitele, v rámci nichž již byl vyjádřen i prokázaný závěr, že žalobkyně o zůstavitele v době jeho nemoci až do jeho smrti skutečně pečovala. Její (věku a okolnostem) přiměřená péče o zůstavitele (prokazovaná především svědeckými výpověďmi svědků, včetně ošetřující lékařky a sociální pracovnice) zásadně nebyla žádnými důkazy zpochybněna. Fotografie předložené žalovanými především nebyly nijak přesně časově zařazeny, aby z nich bylo možné činit jednoznačné závěry. Jde-li o fotografii matrace, bylo dostatečně žalobkyní v souladu se svědectvím svědkyně [Anonymizováno] objasněno, že použití matrace (po jejím vyprání) bylo výslovně přáním zůstavitele. Nepořádek na fotografiích dle svědectví v souladu s výpovědí svědků se zřejmě týkal „špajzky”, žalobkyně existenci takového nepořádku v době společného soužití vyloučila, což je zásadně v souladu i s výpověďmi svědků; fotografie pavučiny na obraze v domě pak bez prokázání jiných souvislostí take zásadně není způsobilá zpochybnit, že žalobkyně o zůstavitele přiměřeně pečovala.
Zbývá tedy posoudit „podmínku” týkající se nakládání s tělem zůstavitele po jeho smrti. Jak již odvolací soud uvedl, považuje zůstavitelem popsaná přání, která jsou souhrnně uvedena v jedné větě, za jedinou souhrnnou podmínku, která se týká právě této záležitosti, tedy toho, jakým způsobem má být ve vztahu k jeho osobě a jeho tělu po jeho smrti postupováno.
Z ustanovení zůstavitele v jeho závěti nevyplývá, že by to měla být právě žalobkyně, která se o tyto záležitosti postará, tedy konkrétní zajištění těchto věcí neuložil zůstavitel přímo žalobkyni, tedy jde svou podstatou rovněž spíše o podmínku, jejíž nesplnění by však představovalo překážku dědického práva žalobkyně (tedy nepřímo zůstavitel činil žalobkyni za splnění dané podmínky odpovědnou).
Je třeba přihlédnout k tomu, že z vyjádření samotného zůstavitele v závěti („jsem totiž hluboce věřící”), jakož i ze svědeckých výpovědí a s tím souladné výpovědi žalobkyně vyplývá, že podstatou této podmínky zůstavitele bylo to, že nakládání s jeho tělem a způsob jeho pohřbení má vycházet z pravidel jeho víry, přitom verbálně směrem k žalobkyni i k jiným osobám především zdůrazňoval, že chce mít pohřeb v kostele a chce být pohřben do (rodinného) hrobu. V tomto smyslu byla daná podmínka splněna, neboť zůstavitel nebyl pitván, pohřeb proběhl v místě jeho bydliště v kostele a byl pohřben do (rodinného) hrobu.
Také odvolací soud se zabýval tím, zda a jak byla daná podmínka způsobu nakládání s tělem zůstavitele po jeho smrti a způsobem pohřbení definována pojmem vyjádřeným v závěti slovy „Můj pohřeb bych chtěl u rodinného domu č. [hodnota]”. (Odvolací soud má spíše za to, že v textu závěti jsou slova „z rodinného domu”, avšak to nemá zásadní vliv na skutkové a právní posouzení věci.).
Je zřejmé, že daný pojem se týká zřejmě způsobu pohřbívání praktikovaného spíše v minulosti, kdy zemřelý ve svém domě zůstával až do svého pohřbení, proto byl pohřeb vypravován z daného místa a mohl mít různé podoby (např. obřad přímo v domě, průvod do kostela, průvod na hřbitov, obřad na hřbitově…). Tento způsob pohřbu však v současnosti není běžně a obvykle praktikovanou situací, a to ani v případě církevních pohřbů. Požadoval-li zůstavitel vypravení takového pohřbu, bylo by třeba, aby to s ohledem na tyto souvislosti upřesnil a osobě, jejíž dědické právo je spojeno se splněním dané podmínky, blíže za svého života ozřejmil, zvláště, byla-li žalobkyně osobou, která se nikdy dříve takového způsobu pohřbívání nezůčastnila a zůstavitelem použitý pojem pro vymezení podmínky jí proto bez dalšího nemusí být plně srozumitelný.
Proto i při posuzování splnění této podmínky ve smyslu vůle zůstavitele jsou zásadní výsledky dokazování. Z nich však nevyplývá, že by zůstavitel žalobkyni dal pokyny, které by blíže definovaly jím zvolený způsob vedení pohřbu. Z výslechu žalobkyně je spíše zřejmé, že se při způsobu pohřbu odkazoval opakovaně na pohřeb v kostele, což potvrzuje i svědkyně [Anonymizováno] a nevylučuje to ani svědectví ostatních svědků, zejména svědka [Anonymizováno]. Mluvil-li zůstavitel podle svědků [jméno FO] a [jméno FO] o tom, že chce mít pohřeb jako jeho bratr (ten byl veden smutečním průvodem na hřbitov), pak je třeba přihlédnout k tomu, že i tento pohřeb byl veden církevně v situaci, kdy v dané obci není kostel, a šlo tak o trochu jinou situaci než v dané obci.
Při respektu k vůli zůstavitele tak má odvolací soud za to, že jde-li o posuzování podmínky zůstavitele vyjádřené v závěti, která se týká nakládání s jeho tělem a způsobu vedení jeho pohřbu v souladu s principy jeho víry, pak vzhledem k výsledkům dokazování za situace, že se pohřeb konal v místě bydliště zůstavitele (v obci, kde žil), že byl veden církevní obřad v kostele a že byl následně průvodem na hřbitově uložen do rodinné hrobky, byla i daná podmínka závěti dle pokynů zůstavitele k ní následně sdělovaných splněna.
Na základě výše uvedeného proto odvolací soud uzavírá, že žalobkyně je závětí zůstavitele obmyšlenou dědičkou, její dědické právo není vyloučeno ani s přihlédnutím k vedlejší doložce v závěti, proto ke dni rozhodnutí odvolacího soudu je možné její dědické právo určit. Soud prvého stupně rozhodl o dědickém přávu žalobkyně ve smyslu ustanovení § 476 o. z. zcela správně a jeho správné rozhodnutí odvolací soud postupem podle § 212 o. s. ř. také v této části potvrdil.
V dané věci je v případě sporného řízení o dědické právo předmětem řízení určení procesního postavení žalobkyně jako dědičky v rámci pozůstalostního řízení proto je použití pojmu „žalobkyně je dědičkou” ve výroku rozhodnutí soudu prvého stupně ne zcela přesné. Jde však o zažitou formulaci v případě rozhodování o dědickém právu za situace sporu dědiců z pozůstalostního řízení, na základě rozhodovací praxe je zřejmé, že je tím míněno jen rozhodnutí o procesním postavení dědičky žalobkyně v pozůstalostním řízení, proto odvolací soud do charakteru tohoto výroku nijak nezasahoval.
Jako správné bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně take ve výrocích o nákladech řízení, a to za situace, že procesně neúspěšným žalovaným náhrada nákladů řízení nepřísluší a procesně úspěšná žalobkyně se práva na náhradu nákladů řízení vzdala.
