Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 226/2024, ze dne 26. 9. 2024:
Odvolací soud se neztotožňuje ani s námitkou žalované 1, že žalobce z důvodu svého věku nemohl projevit jakoukoliv vůli tvořit se zůstavitelem společnou domácnost. V souladu s ustálenou judikaturou totiž existence společné domácnosti nezávisí na tom, zda osoby, které společnou domácnost mají tvořit, znají a chápou pojem „společná domácnost“ a jsou obeznámeny s tím, jaké jsou znaky společné domácnosti; podstatné je, zda zjištěný způsob soužití dvou či více osob znaky společné domácnosti (zjištěný dokazováním) podle okolností konkrétního případu naplní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). V dané věci soud I. stupně na základě zjištěného skutkového stavu i při zohlednění věku žalobce dospěl k závěru, že žalobce, zůstavitel a žalovaná 2 společně žili jako rodina a žalobce řádně pečoval (s ohledem na své možnosti a schopnosti) o domácnost, přičemž odvolací soud nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit.
Závěr soudu I. stupně o naplnění první podmínky podle § 1636 odst. 1 o. z. je tak správný a soud tak ani nemusel dále zkoumat naplnění podmínky odkázanosti žalobce na výživu zůstavitele. Odvolací soud se však i v tomto ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, neboť odkázanost na výživu nemusí nutně znamenat existenci vyživovací povinnosti (§ 910 a násl. o. z.) mezi zůstavitelem a spolužijící osobou. Typickými spolužijícími osobami jsou sice právě osoby, ke kterým má zůstavitel vyživovací povinnost (děti a manžel), ale tyto zpravidla dědí z důvodu příbuzenství nebo manželství. Odkázaností na výživu se tak rozumí situace, ve které zůstavitel, aniž k tomu má zákonnou povinnost, zaopatřuje výživu spolužijící osoby zcela nebo alespoň ve významné míře. K tomuto lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], který uvedl, že: „Požadavek „odkázanosti“ dědice „výživou“ na zůstavitele ve smyslu § 474 odst. 1 (§ 475 odst. 1) ObčZ je splněna, zajišťoval-li zůstavitel i bez povinnosti vyplývající ze zákona pokrytí všech potřeb výživy dědice nebo pokud se na pokrytí těchto potřeb alespoň významnou měrou podílel; v druhém případě není rozhodné, jakým způsobem a z jakého (právního) důvodu byly zbývající potřeby výživy dědice pokryty. Otázka „významnosti“ míry je vždy otázkou posouzení konkrétních okolností daného případu.“ Odvolací soud tedy shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že pokud žalobce se zůstavitelem a žalovanou 2 žili jako rodina a zůstavitel pokrýval z vlastní svobodné vůle žalobcovu výživu, a to nejen zajištěním bydlení, ale financováním společné domácnosti a samotnou péčí o žalobce, byla naplněna i druhá podmínka § 1636 odst. 1 o. z. Koneckonců zůstavitel svou vůli a srozuměnost s tímto stavem vyjádřil mimo jiné tím, že uplatňoval slevu na vyživované dítě – žalobce.
