Rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 71 Co 186/2025, ze dne 17. 12. 2025:
Podle § 1671 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (o. z.) (1) Neuplatnil-li dědic dědické právo před soudem ve lhůtě, kterou soud stanoví, nezaniká dědici dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží. To platí i o dědickém právu neznámého dědice nebo dědici neznámého pobytu, který byl o svém právu vyrozuměn vyhláškou soudu a v určené lhůtě o sobě nedal vědět. Podle § 1672 o. z. uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží.
Podle § 168 z. ř. s. – (Spor o dědické právo) – Soud vyšetří dědická práva všech, které vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží. Nemohou-li všechna dědická práva vedle sebe obstát, je tu spor o dědické právo.
Podle § 170 z. ř. s. (Postup v případě sporných skutečností)
(1) V případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.
(2) Nebyla-li žaloba ve lhůtě podána, bylo-li řízení o žalobě zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou.
(3) Vyplývá-li z odstavce 2 nebo z rozhodnutí soudu o žalobě, že dědické právo nesvědčí některému z dosavadních dědiců, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí. Ustanovení § 169 odst. 2 se použije obdobně.
Podle § 169 odst. 2 z. ř. s. dědické právo těch, jejichž účast v řízení byla podle odstavce 1 ukončena, nezaniká, v řízení a při rozhodnutí se však k němu nadále nepřihlíží.
Podle § 189 odst. 2 z. ř. s. tomu, kdo nebyl účastníkem jako dědic v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, nebrání právní moc rozhodnutí o pozůstalosti v tom, aby se svého práva k pozůstalosti domáhal žalobou.
Po právní stránce pak obstojí závěr okresního soudu, že určovací žaloba na určení dědického práva podaná po lhůtě určené dle § 170 z. ř. s. je žalobou nedůvodnou. Okruh účastníků dědického řízení bývá proměnlivý v závislosti na tom, jaké okolnosti vyjdou v průběhu dědického řízení najevo – různé závěti, vydědění, odmítnutí dědictví apod. V rámci dědického řízení pak může vyvstat (skutkový) spor o dědické právo, kdy tvrzená dědická práva více účastníků dědického řízení nemohou vedle sebe obstát. V projednávané věci vyvstal skutkový spor o to, zda závěť ze dne 3. 5. 2020 sepsala zůstavitelka, a pokud ano, je spor o to, zda šlo o svobodný projev vůle zůstavitelky. Notář pak odkáže toho, jehož dědické právo se jeví jako nejslabší k podání žaloby dle § 170 z. ř. s. V projednávané věci byli k podání žaloby odkázáni žalobci, jež dovozují neplatnost závěti. Tato žaloba dle § 170 z. ř. s. má za cíl jednak posoudit věcně spor o dědické právo a jednak tím určit okruh účastníků dědického řízení. Pokud byla žaloba ve stanovené lhůtě podána, notář musí vyčkat skončení řízení o této žalobě, věcné rozhodnutí pak vyřeší spor o dědické právo a následně notář pokračuje s dědici, jejichž dědické právo bylo shledáno po právu a ukončí účast v řízení toho, jehož právo nebylo shledáno důvodným.
Pokud žaloba dle § 170 z. ř. s. není ve stanovené lhůtě podána, je odmítnuta nebo je řízení zastaveno (jako v nyní projednávané věci prvá žaloba žalobců pro neuhrazení soudního poplatku), pak podle § 170 odst. 2 z. ř. s. platí nevyvratitelná právní domněnka, že spor byl vyřešen v neprospěch toho, kdo žalobu přes výzvu notáře nepodal. Důsledkem této domněnky je pak rozhodnutí o ukončení účasti dědice v dědickém řízení a nepřihlížení k jeho tvrzenému dědickému právu.
Smyslem § 170 z. ř. s., stanovené lhůty k podání žaloby a zákonné domněnky neúspěchu ve věci, je tedy urychlení dědického řízení a vyřešení sporu o dědické právo, pokud možno ještě v průběhu dědického řízení před potvrzením nabytí dědictví státem.
Nicméně z ustanovení § 170 odst. 3, § 169 odst. 2 z. ř. s. a § 1671 a § 1672 o. z. jednoznačně plyne, že nepřihlížením k dědickému právu v dědickém řízení samotné dědické právo nezaniká. Na tato ustanovení navazuje ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s., které upravuje možnost oprávněného dědice podat žalobu. Povaha této žaloby pak z právní úpravy neplyne výslovně (do úvahy dle odborné literatury připadá žaloba na vydání či vyklizení věci, na určení vlastnického práva, zvláštní žaloba oprávněného dědice, žaloba sui generis, žaloba z bezdůvodného obohacení či žaloba na obnovu řízení.). Nejvyšší soud České republiky dovodil v bodě 15. odůvodnění rozsudku ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1477/2024, že namístě je žaloba vlastnická z titulu bezdůvodného obohacení – V současné (účinné od 1. 1. 2014) právní úpravě (občanském zákoníku č. 89/2012 Sb.) obdobný právní institut (tzv. žaloba hereditas petitio, naposledy upravená v ustanoveních § 485 až 487 občanského zákoníku z roku 1964) chybí; došlo k tomu proto, že – jak vyplývá z důvodové zprávy k návrhu nového občanského zákoníku – dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) bylo „postaveno naroveň“ právu vlastnickému. I když nelze dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) ztotožňovat s právem vlastnickým, uvedené ve svých důsledcích (mimo jiné) znamená, že dědické právo se nepromlčuje a že oprávněný (pravý) dědic se může domáhat vydání pozůstalosti vlastnickou žalobou a podle ustanovení o bezdůvodném obohacení; neoprávněný (nepravý) dědic je v postavení držitele, a to buď poctivého (a pak může nabýt vlastnictví vydržením podle ustanovení § 1089 a násl. o. z.) nebo nepoctivého (a pak se může pravý dědic domáhat vydání pozůstalosti bez omezení). Shrnuto, podle současné právní úpravy se může oprávněný (pravý) dědic domáhat svého dědického práva obdobnými právními prostředky, jaké se (jinak) poskytují vlastníku.
V bodech 20. a 21. odůvodnění rozsudku ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2532/2024, pak Nejvyšší soud uzavřel, že Význam ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s. z hlediska ochrany práv oprávněného (pravého) dědice spočívá pouze v tom, že pravomocné rozhodnutí o dědictví, vydané v řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 185 z. ř. s., netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro rozhodnutí soudu o žalobě na ochranu práv oprávněného dědice, avšak samozřejmě jen tehdy, nebyl-li oprávněný dědic v době vydání rozhodnutí o dědictví účastníkem řízení o pozůstalosti jako dědic (jako dědic ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s.). …… To, že dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) je postaveno naroveň právu vlastnickému, ve svých důsledcích (mimo jiné) znamená, že se dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) nepromlčuje a že oprávněný dědic se může vlastnickou (vindikační) žalobou domáhat vydání věcí patřících do pozůstalosti nejen po neoprávněném dědici, ale po každém, kdo ji (neprávem) zadržuje (odmítá ji dobrovolně vydat oprávněnému dědici). Obecně lze shrnout, že podle současné právní úpravy se oprávněný dědic může domáhat ochrany svého dědického práva, které se neprojevilo v řízení o pozůstalosti, po každém obdobnými (stejnými) právními prostředky, jaké český právní řád poskytuje vlastnickému právu.
Z výše uvedeného plyne, že nepřihlížení k dědickému právu nemá za následek zánik dědického práva, avšak oprávněný dědic se již nemůže bránit obecnou určovací žalobou ve smyslu ustanovení § 170 z. ř. s., že je dědicem po zůstaviteli. Je tomu tak i proto, že dědické řízení již bylo zpravidla pravomocně skončeno a k jeho dědickému právu nemůže být v dědickém řízení již přihlíženo. Výrok, že žalobci jsou dědici po zůstavitelce, kterého se žalobci domáhají, již po skončení dědického řízení „nic nevyřeší“, protože neexistuje žádné ani dodatečné dědické řízení, které by následně potvrdilo nabytí každého jednotlivého a konkrétního majetku žalobcům. Následovat by zřejmě musely stejně další žaloby ke konkrétnímu majetku.
Oprávněný dědic se tedy může bránit prostředky vlastnických žalob, ovšem k jednotlivým věcem a majetku, jež měl dědictvím nabýt, a které již obdrželi jednotliví dědicové na základě rozhodnutí o potvrzení dědictví. Jde o důsledek toho, že si oprávněný dědic nestřežil svá práva a nepodal žalobu na určení obecného dědického práva včas.
Pokud jde o námitku nesprávného poučení notářem dle § 170 z. ř. s., pak jde o námitku uplatněnou až v odvolacím řízení, a tedy nepřípustnou dle § 205a o. s. ř. Nicméně není ani důvodná. Podle ustálené judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3806/2023, ze dne 5. 3. 2024) výzva dle § 170 z. ř. s. musí obsahovat jednak označení dědice, který se odkazuje, aby své právo uplatnil žalobou v občanském soudním řízení, a označení dědice, který jeho dědické právo popírá a který musí být v žalobě označen za žalovaného; přitom neuvede-li tyto osoby, jež mají být označeny za žalované, ve výroku usnesení podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s., soud je označí alespoň v odůvodnění tohoto usnesení; a jednak údaj o tom, čeho se má odkázaný dědic žalobou domáhat, a dále určení lhůty k podání žaloby, jež nesmí být kratší než 2 měsíce. Nejvyšší soud se rovněž přihlásil k tomu, že právní závěry dovozené ve vztahu k postupu soudu v řízení o dědictví, v němž vznikl skutkový spor o dědické právo za předchozí právní úpravy řízení o dědictví, mohou být aplikovány také na aktuální právní úpravu zákona č. 89/2012 Sb. a zákona o zvláštních řízeních soudních. Proto se rovněž obdobně uplatní závěry, že žaloba dle § 170 z. ř. s. je žalobou na určení samotného dědického práva, nikoli žalobou na určení sporné skutečnosti (neplatnosti závěti), jež je pouze předběžnou otázkou pro závěr o existenci či neexistenci dědického práva (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 877/2024 ze dne 31. 5. 2024 – ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí.
Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2024, č. j. [Anonymizováno], obsahuje označení dědiců, jež jsou odkázáni k žalobě (žalobci), označení, proti komu má být žaloba směřována (žalovaná) a čeho se mají žalobci domáhat (určení svého dědického práva). Výzva tedy splňuje potřebné náležitosti ustanovení § 170 z. ř. s. Námitka, že měla výzva směřovat k žalobě na neplatnost závěti (nikoli na určení dědického práva) pak rovněž není důvodná. Ustanovení § 170 z. ř. s. neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky (neplatnosti závěti), byť by byla významná pro posouzení dědického práva. Sporná otázka platnosti závěti (popř. i dalších závětí) je pouze předběžnou otázkou pro určení samotného dědického práva žalobců. Tedy výzva žalobcům byla řádná a splňovala potřebné náležitosti. Nepodání žaloby, resp. promeškání lhůty k jejímu podání, pak jde k tíži žalobců.
Proto není žaloba žalobců na určení, že jsou dědici po zůstavitelce, podaná po lhůtě určené dle § 170 z. ř. s. důvodná (žalobcům zůstává zachována zvláštní žaloba dle § 189 z. ř. s.). Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek jako věcně správný dle § 219 o. s. ř.
