Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 263/2025, ze dne 26. 11. 2025:
Odvolací soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalovaná za života zůstavitele odnesla z bytu některé věci zůstavitele, o nichž bezpečně věděla, že jsou v jeho výlučném vlastnictví, a držela je v přímém úmyslu nakládat s nimi jako s vlastními, tedy si je přisvojit. Pokud bylo zjištěno, že vedle zlatých mincí hodinek a dalších drobných zlatých šperků takto držela hotovost v částkách 14 500 Kč, resp. 530 EUR, šlo o věci v hodnotě bezpečně převyšující zákonnou hranici nepatrné hodnoty přisvojených věcí ve smyslu § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Vzhledem k tomu, že věci vydala žalobci až poté, kdy ji žalobce konfrontoval s faktem, že má důkazy (nahrávky) prokazující dle jeho názoru, že věci zůstavitele, které v bytě dne [datum] chyběly, odnesla z bytu právě žalovaná, nelze navrácení věcí (dle písemného seznamu), k němuž došlo pravděpodobně [datum], hodnotit jako akt účinné lítosti s následným zánikem trestnosti skutku, formálně vykazujícího znaky skutkové podstaty trestného činu, neboť se jedná o okolnostmi vynucené jednání.
Podle § 1481 o. z. je z dědického práva vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.
Na základě výše odůvodněného závěru, že se žalovaná jako dědic zůstavitele dopustila jednání naplňujícího formální stránku skutkové podstaty trestného činu [podezřelý výraz], se odvolací soud po právní stránce zabýval posouzením, zda takové jednání je trestným činem podle trestního zákona, a zda jde o čin, pro něž by žalovaná podle § 1481 o. z. nebyla hodna být zůstavitelovým dědicem.
Pro řešení právní otázky, zda spáchání skutku, vykazujícího formální znaky trestného činu, má význam z hlediska dědické nezpůsobilosti ve smyslu § 1481 o. z. má význam koncepce materiálního pojetí trestného činu. Právní úprava je založena na materiálním pojetí trestného činu, který je tvořen dvěma současně přítomnými znaky; formální splnění znaků skutkové podstaty, uvedené v zákoně a současně musí být nebezpečný pro společnost. Z uvedeného vyplývá, že trestným činem není skutek, který sice má formální znaky uvedené v trestním zákoně, ale v konkrétním případě není pro společnost nebezpečný (škodlivý) buď vůbec nebo pouze nepatrně.
Hledisko škodlivosti činu pro společnost (zákonem chráněné hodnoty) má povahu interpretačního principu, který pomáhá vyložit zákonnou skutkovou podstatu podle jejího smyslu; materiální aspekt trestného činu se tedy uplatňuje jako korektiv.
Odvolací soud zastává názor, že v rámci posouzení (jinak trestného) jednání dědice z hlediska podmínek dědické nezpůsobilosti podle § 1481 o. z. je nutno posoudit materiální aspekt jednání žalované nejen ve vztahu k zájmu chráněnému příslušným ustanovením trestního zákona (tj. zájem na ochraně majetku), nýbrž i ve vztahu k zájmu chráněného dědickým právem.
Zde je nutno vzít v úvahu jak zájem na realizaci práva svobodně pořídit o svém majetku, tak zájem sledovaný ustanovením § 1481 o. z., na tom, aby nedědila osoba, která se vůči zůstaviteli dopustila tak těžkého poklesku, že by dědění odporovalo zásadám spravedlnosti a obecné morálky.
Odvolací soud proto zhodnotil jednání žalované, naplňujícího formální znaky skutkové podstaty krádeže věcí zůstaviteli, v kontextu vyhrocených vztahů účastníků, které se projevovaly formou obecně nepřátelského chování žalobce vůči žalované, o němž vypovídali věrohodně svědkové a které žalobce ani nepopíral, a které vyústilo ještě za života zůstavitele v situaci, kdy bylo žalované nepříjemné dokonce běžné potkávání se v domě se žalobcem a jeho přítelkyní. Odvolací soud vzal dále v úvahu, že žalobkyně věci zůstavitele žalobci vydala, byť za okolností, které neodpovídají projevu účinné lítosti, jehož důsledkem by mohl být zánik trestnosti skutku. Dále vzal v úvahu, že věci byly odcizeny zůstaviteli v situaci, kdy bylo zřejmé, že jeho život v nejbližších dnech skončí a vlastnictví věcí pro něj v této situaci nemělo význam. Současně je zřejmé, že hodnota věcí odcizených zůstaviteli je marginální ve srovnání s hodnotou, pro níž je tento spor o dědické právo především veden, tj. o část spoluvlastnického podílu na nemovitosti v Praze, v níž zůstavitel a žalovaná po dobu cca 11 let společně bydleli a jehož děděním měla být žalovaná podle představ zůstavitele do budoucna tzv. zajištěna.
Z uvedených důvodů dospívá odvolací soud k závěru zásadnímu, že dočasné úmyslné přisvojení si věcí, které bylo bezpochyby možné považovat za vlastnictví zůstavitele (tj. zlato a hotovost) v hodnotě vyšší než 10 000 Kč, mělo z hlediska zákonem chráněného společenského zájmu do té míry bezvýznamné následky, že tento skutek nelze kvalifikovat jako trestný čin ve smyslu trestního zákona, resp. čin povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli ve smyslu § 1481 o. z., pro jehož spáchání by žalovaná neměla být podle § 1481 o. z. hodna dědického práva po zůstaviteli.
