Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 157/2026, ze dne 26. 1. 2026:
S ohledem na to, jak bylo koncipováno předchozí usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud doplňuje, že není správná představa, že by autorská práva [a obdobně i práva výkonných umělců, výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů] neměla žádnou majetkovou hodnotu, neměla by se tak stát součástí aktiv pozůstalosti, popř. by neměla být alespoň oceňována. Tomu na překážku není ani soudem prvního stupně citované znění § 17 odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, podle něhož „majetková práva autorská a majetková práva výkonných umělců jakožto práva nepřevoditelná se neoceňují“. Uvedený všeobecně sdílený závěr je nesprávný především proto, že zmiňovaný zákon vůbec nestanoví, že by majetková autorská práva byla bez jakékoliv hodnoty, toliko určuje, že se pro účely onoho zákona „neoceňují“. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3263/2023, vyložil a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož zákon o oceňování majetku se svou věcnou působností vůbec na pozůstalostní řízení a oceňování jmění zůstavitele nevztahuje, neboť je třeba jej obligatorně použít pouze a jen v těch případech, kdy tak zvláštní právní předpis stanoví výslovně [srovnej jeho § 1 odst. 1, pokud normuje, že daný „zákon upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot (dále jen „majetek“) a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy. Odkazují-li tyto předpisy na cenový nebo zvláštní předpis pro ocenění majetku nebo služby k jinému účelu než pro prodej, rozumí se tímto předpisem tento zákon. Zákon platí i pro účely stanovené zvláštními předpisy uvedenými v části čtvrté až deváté tohoto zákona a dále tehdy, stanoví-li tak příslušný orgán v rámci svého oprávnění nebo dohodnou-li se tak strany“].
Občanský soudní řád ani zákon o zvláštních řízeních soudních, upravující průběh pozůstalostního řízení, však povinnost oceňovat jmění (majetek) zůstavitele pomocí zákona o oceňování majetku nestanoví. Nejvyšší soud z těchto důvodů ve zmiňovaném rozhodnutí vyložil, že zákon o oceňování majetku lze v rámci pozůstalostního řízení použít (zejména při vypracování odborného vyjádření nebo znaleckého posudku vypracovaných za účelem oceňování aktiv pozůstalosti) jen jako možný a právně nezávazný inspirační zdroj. Je zřejmé, že autorské právo majetkovou hodnotu má (může mít), což plyne nejen z oddílu třetího zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“) označeném marginální rubrikou „majetková práva“, nýbrž i ze základního práva autora dílo užívat, včetně s tím bytostně spojené možnosti poskytování licence k jeho užití (často spojené s výplatou tantiém autorovi). Nelze samozřejmě pominout ani právo autora na vydání bezdůvodného obohacení či na náhradu škody, bylo-li do jeho práva kvalifikovaně zasaženo (srovnej např. § 40 odst. 1 písm. e), bod 2 a odst. 4 autorského zákona); obdobně srovnej k dané materii rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora (Oberster Gerichtshof) ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 4 Ob 242/08d. Není také neobvyklé, že zůstaviteli náleží v době jeho smrti (peněžité) pohledávky za jeho dlužníky mající původ v autorském právu. Majetkové autorské právo svědčící zůstaviteli ke dni jeho smrti, které nepochybně není z dědění vyloučeno (srov. § 26 odst. 2 věta prvá autorského zákona), proto bude součástí aktiv pozůstalosti podle § 171 odst. 1 z. ř. s. a bude na soudním komisaři, aby v každém jednotlivém případě, zejména v případě přetrvávajících pochybností, náležitě ověřil (např. dotazem na kolektivní správce autorských majetkových práv, popř. znaleckým posudkem či odborným vyjádřením) zda a jakou mají ona majetková autorská práva hodnotu; není přitom pojmově vyloučeno, aby byl učiněn závěr o jejich nepatrné hodnotě (kupř. s ohledem na jejich tzv. zastaralost, rovněž v případě tzv. buy-outu, tedy došlo-li ještě za života zůstavitele k poskytnutí časové neomezené výhradní licence třetí osobě za již vyplacenou fixní odměnu, a to bez nároku na budoucí výplatu tantiém, apod.).
Nejvyšší soud již také dříve vysvětlil, že stanoví-li zvláštní právní předpis, že určité aktivum má náležet dědici, není tím vyloučeno, aby ono aktivum přešlo za zákonem stanovených podmínek na jiný subjekt (typicky jde-li o odúmrť, popř. při likvidaci pozůstalosti – srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1310/2023), vypravitele pohřbu nevyjímaje. Zákonodárce přitom, s ohledem na povahu autorského majetkového práva, sice zapovídá převod autorských majetkových práv, avšak v případě dědění tu nejde o zákonem předpokládaný převod, ale o přechod práva. V případě vydání nepatrného majetku [v podobě autorských práv nepatrné hodnoty] vypraviteli pohřbu rovněž nejde o přechod práva, ale o jeho neodvozené nabytí. Řečeno jinak: s majetkovými autorskými právy je třeba nakládat jako s jinými aktivy pozůstalosti, nepříčí-li se to zvláštní povaze těchto práv plynoucí zejména z obsahu autorského zákona a samotná okolnost, že určité právo nelze převést (např. u res extra commercium) ještě bez dalšího nevede k závěru, že jej nelze (byť i s obtížemi) ocenit. Stanoví-li konečně § 154 odst. 1, část věty za středníkem z. ř. s., že vypraviteli pohřbu nelze vydat „takový majetek zůstavitele, o němž zákon stanoví, že k němu nabývají vlastnické právo jiné osoby“, pak citované ustanovení míří toliko na jmění zůstavitele, které se vůbec v rámci pozůstalostního řízení neprojednává, a které nabývají (na základě zvláštního zákona) tam stanovené oprávněné osoby, a to zcela bez ohledu na výsledek pozůstalostního řízení. Jde tedy o práva a pohledávky, které nemohou být podle zákona vůbec předmětem dědictví (kupř. nároky zůstavitele z pracovního poměru, z nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení, z titulu penzijního připojištění); majetková autorská práva však předmětem dědění nepochybně jsou a lze je tedy, při splnění zákonných podmínek, „vydat“ vypraviteli pohřbu.
