Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2226/2026, ze dne 30. 9. 2026:
Výklad ustanovení § 228 o. s. ř. je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen v tom, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně; nápravy pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad se tudíž žalobou na obnovu řízení domáhat nelze (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1948/2002, a ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004). Skutečnosti nebo důkazy mohou být podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže účastník, který se domáhá obnovy, je nemohl bez své viny použít v původním řízení, to znamená, že jsou pro účastníka ve srovnání s původním řízením „nové“, a současně mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou „nové“ tehdy, jestliže je účastník – přestože v době původního řízení objektivně existovaly – nemohl použít, protože o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní (srov. například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 1973, sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné pod č. 19/1975 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3288/2016).
Jak bylo vyloženo výše, mohou být skutečnosti nebo důkazy podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. důvodem obnovy řízení mimo jiné jen tehdy, pokud mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Jestliže se však dovolatel snaží návrhem na povolení obnovy řízení o dodatečném projednání dědictví revidovat výsledky původního dědického řízení zpochybněním závěti, na jejímž základě bylo rozhodnuto v původním dědickém řízení, nejedná se o důkaz, který by mohl pro dovolatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4290/2013, uveřejněném pod č. 77/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že objeví-li se dodatečně (po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno) nějaký zůstavitelův majetek (popřípadě též dluh zůstavitele), v řízení o dodatečném projednání dědictví jsou účastníky řízení vždy („bezvýjimečně“) jen ti dědici, jejichž dědické právo bylo určeno v usnesení o dědictví vydaném podle ustanovení § 175q o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2013), popřípadě jejich právní nástupci; má-li zemřelý nebo zaniklý dědic více právních nástupců, mají tito nástupci v řízení postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o.s.ř.). Při dodatečném projednání dědictví soud nemůže („nikdy“) znovu zjišťovat okruh účastníků a měnit tak okruh zůstavitelových dědiců stanovený již v původním řízení, a to ani v případě, že vyjdou najevo nové skutečnosti, např. bude-li dodatečně objevena závěť nebo bude-li dodatečně vyjasněn okruh dědiců zůstavitele ze zákona (srov. též například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.5.2004 sp. zn. 30 Cdo 839/2003, které bylo uveřejněno pod č. 88/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2004 sp. zn. 30 Cdo 1131/2003, které bylo uveřejněno pod č. 131 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, anebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2006 sp. zn. 30 Cdo 135/2005]. Po právní moci usnesení, kterým bylo řízení skončeno, soud může (smí) provést řízení o dědictví jen o majetku, který dosud (v době do právní moci tohoto usnesení) nebyl v řízení o dědictví znám; za dosud v řízení neznámý se zásadně pokládá takový zůstavitelův majetek, který v průběhu řízení o dědictví neuvedl (netvrdil) žádný z účastníků řízení o dědictví a který nevyplynul ani jinak nevyšel najevo z výsledků předběžného šetření nebo ze zpráv, které byly soudu v řízení sděleny na jeho dotaz, anebo z šetření, která byla soudem provedena v rámci přípravy jednání.
Z pohledu dodatečného řízení o dědictví prováděného podle ustanovení § 175x o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2013) není (a nemůže být) významné, zda potvrzení nabytí dědictví proběhlo v původním řízení o dědictví v souladu se zákonem; dodatečné projednání dědictví totiž neslouží (a nemůže sloužit) k nápravě „chyb“ původního dědického řízení a v řízení o dodatečném projednání dědictví nelze měnit „pravomocné výsledky“ původního dědického řízení (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.12.1995 sp. zn. 24 Co 261/95, které bylo uveřejněno pod č. 2 v časopise Ad Notam, roč. 1996); k tomu slouží (a mohou být účastníky využity) řádné a mimořádné opravné prostředky. Řízení o dodatečném projednání dědictví „neotvírá dědickou věc již jednou pravomocně skončenou, ale naopak navazuje na výsledky dosavadního dědického řízení, vychází z nich a v ničem do stavu jimi vytvořeného nezasahuje“; důvodem dodatečného projednání dědictví tedy není (a nesmí být) vadné skutkové zjištění, které mohlo mít vliv na rozhodnutí, jímž bylo původní dědické řízení skončeno, ani porušení procesních zásad při jednání a rozhodování ve věci, ale pouze neúplnost skutkových podkladů týkajících se jen (a výlučně) rozsahu zůstavitelova majetku nebo dluhů, která se nedotýká správnosti původního rozhodnutí.
