Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 850/2026, ze dne 10. 6. 2026:
V komentářové literatuře se Pavel Salák (in: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník. § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 1534, s. 417, marg. č. 22) k dané materii vyslovuje tak, že pro toto prohlášení zůstavitele není předepsaná žádná formule, musí z něj však – i s ohledem na okolnosti toho kterého případu – být nepochybné, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a uvádí příklady ze starší judikatury, kdy přípustnou byla shledána odpověď „jest to správné“, na dotaz svědka, který přečetl text nadepsaný jako „testament“ [rozhodnutí NS ČSR ze dne 26. 4. 1930, sp. zn. Rv II 424/29 (Vážný, č. 9871)], a že projev vůle může být i pouhou kladnou odpovědí „ano“ na dotaz jednoho ze svědků, zda jde o zůstavitelovu poslední vůli [rozhodnutí NS ČSR ze dne 5. 1. 1927, sp. zn. Rv I 992/26 (Vážný, č. 6661)].
V projednávané věci byla před zůstavitelkou a dvěma svědky závěti nahlas přečtena závěť, v níž bylo uvedeno, že se jedná o její poslední vůli, zůstavitelka prohlásila „jo, jo, jo, takhle dobrý“, a závěť před svědky podepsala. Jak již bylo vyloženo výše, hlasité čtení závěti naplňuje znaky výslovného projevu vůle tak, aby s ní byli přítomní svědci dostatečně obeznámeni. Souhlasná výslovná odpověď na hlasitě přečtenou závěť, v níž je uvedeno, že jde o poslední vůli zůstavitele, vyhovuje požadavku, aby zůstavitel výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. V dané věci i se zohledněním konkrétních okolností věci zůstavitelka prohlásila způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, že listina obsahuje její poslední vůli. Je proto naplněn smysl dotčeného ustanovení, aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně).
