Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 17 C 12/2025, ze dne 19. 1. 2026:
Pokud jde o život ve společné domácnosti, pak bez ohledu na faktický poměr mezi spolužijícími osobami je důležité, aby spolu trvale bydleli (třeba i ve více bytech nebo domech). Pouze výjimečně lze uvažovat o tom, že spolužijící osoby bydlí každé ve vlastním bytě (domě), a přesto jejich společenství může být natolik blízké (zpravidla častými kontakty a společným hospodařením), že i v takovém případě bude možné hovořit o vedení společné domácnosti (fakticky odlišná místa pobytu se intenzivním kontaktem a společným hospodařením prolnou – viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, publikovaný, stejně jako i další zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz; naopak pouhé sdílení některých majetkových hodnot nestačí pro závěr o vedení společné domácnosti – viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1496/2020). Uvedené podmínky splněny u žalobkyně a zůstavitele nebyly, protože v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně od roku 2020 bydlela ve svém domě a že hospodaření žalobkyně a zůstavitele bylo (do značné míry, zcela převážně) oddělené, byť určitá míra pomoci mezi účastníky stále přetrvávala (pomoc žalobkyni v domácnosti zůstavitele, pořízení některých majetkových hodnot v domácnostech žalobkyně a zůstavitele byť v době mimo rozhodné období, poskytování výpěstků žalobkyni, společné nakupování s dělbou nákladů, zajišťování návštěv u lékaře).
Skutečnost, že žalobkyně byla i po svém odstěhování do [adresa] nadále v častém styku se zůstavitelem (včetně občasného přespání a občasné péče o domácnost zůstavitele), není pro vznik dědického práva podstatná. V řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyně a zůstavitel společně bydleli střídavě ve svých domech, dlouhodobější pobyt zůstavitele v domě žalobkyně najevo nevyšel (a žalobkyně ho ani netvrdila). Intenzita vztahů mezi účastníky nebyla kvantifikována (např. co do počtu hodin v týdnu či měsíci, nebo dnů v roce). To zpětně ani nebylo možné ověřit. Bylo však možné vycházet z prohlášení samotné žalobkyně v dědickém řízení, že došlo k odstěhování, byť nadstandardní vztah mezi partnery (kteří dříve společně vychovávali děti) trval. Aby bylo možné uvažovat o vedení společné domácnosti, musela by doba trávená mimo případnou výdělečnou činnost být výrazně zacílená na místo (společného) bydliště, nebo by míra propojení oddělených hospodářských sfér žalobkyně a zůstavitele musela být výrazná (jako tomu bylo ve zmiňovaném případě společné domácnosti s odděleným bydlení, které by se jinak mohlo posuzované věci blížit). Tak tomu u žalobkyně nebylo, protože minimálně dělila (dobu svého pobytu) mezi svůj dům a hospodářství žalobce, aniž by propojení hospodářských sfér výrazně přesahovalo sousedskou výpomoc (poskytovanou mezi žalobcem a jeho kamarády, popř. poskytovanou rodinou [jméno FO]). Např. doba pobytu [tituly před jménem] [jméno FO] u žalobce byla minimálně srovnatelná s dobou trávenou tam žalobkyní (aniž by u [tituly před jménem] [jméno FO] bylo možné učinit hypotetický závěr o vzniku statusu spolužijící osoby).
Oddělenost životů žalobkyně a zůstavitele lze dovodit i ze vztahu žalobkyně k organizaci pohřbu zůstavitele, který byl oproti obvyklému zapojení spolužijící osoby (družky) významně menší. Na tom nic nemění ani údajné přání zůstavitele neorganizovat pohřeb, které však žádným ověřitelným způsobem neučinil.
V řízení tak nebyly kontakty žalobkyně a zůstavitele po roce 2020 natolik intenzívní a hospodářsky propojené, aby bylo možné dovodit splnění podmínek pro kvalifikaci žalobkyně jako spolužijící osoby zůstavitele. Protože žalobkyně nežila ve společné domácnosti se zůstavitelem (v rozhodné době) a protože ani nepečovala o tuto společnou domácnost (ve smyslu prostředí společného života žalobkyně a zůstavitele), soud žalobu zamítl (žalobkyni dědické právo nevzniklo).
