Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 297/2025, ze dne 10. 12. 2025:
Odvolací soud nemá co vytknout zásadní úvaze soudu prvního stupně, na níž stojí napadený rozsudek, a to sice, že pokud lze deklarovaný (pro účely právního posouzení věci připuštěný) zájem zůstavitele o stýkání se s žalobkyní časově umístit nanejvýš do období žalobkynina dětství, načež na něj zůstavitel po dalších cca 35 let (uvažováno ke dni jeho úmrtí) rezignoval, pak nelze dovodit jinak, než že zůstavitel o naplnění příbuzenského vztahu s žalobkyní (nadále) nestál, s daným status quo se smířil a situace mu již byla lhostejná, nečinil-li od žalobkynina mládí nic k tomu, aby došlo k její změně, tj. neprojevil-li již snahu o vzájemné navázání „běžného“ příbuzenského vztahu mezi rodičem a dítětem. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že nenavázání vztahu s dítětem v době jeho dětství rozhodně neznamená, že je pak již napořád „míč na jeho straně hřiště“ a že rodič může dát od dítěte „ruce pryč“, k čemž ve výsledku směřuje argumentace žalovaných. V usnesení ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1503/2022, se Nejvyšší soud neztotožnil s argumentací dovolatele (zastávanou vlastně i žalovanými), „že s rostoucím věkem a zhoršujícím se zdravotním stavem (který někdy možnost kontaktu ze strany takové osoby de facto vylučuje) klesá požadavek právních předpisů na ‚udržování kontaktu‘ a ‚projevování zájmu‘ ze strany zůstavitele, až tento může být de facto vyloučen či eliminován, aniž by takový stav měl být k tíži takového zůstavitele interpretován jako ‚neprojevování zájmu‘ ospravedlňující neprojevování zájmu ze strany potenciálního dědice“.
Nyní souzená věc není skutkově souměřitelná ani situaci posuzované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 524/2019, v níž dovolací soud aproboval naplnění předmětného důvodu vydědění ve věci, v níž zůstavitel ve věku 84 let vydědil 31letého vysokoškolsky vzdělaného potomka a v níž nižší soudy z jimi zjištěného stavu věci („který se v mnohém odlišoval od skutkových základů v jiných věcech rozhodovaných dovolacím soudem“) dovodily na to, že zde již bylo na vyděděném potomku, aby projevil zájem o zůstavitele, a nikoliv naopak. V nyní souzené věci zůstavitel vydědil nejen žalobkyni, ale en bloc všechny své tři dcery v době, kdy byl 45letým mužem, jeho v řízení zjištěný zdravotní stav v posledních letech života (částečná invalidita, nárok na příspěvek na péči v prvním, tj. nejlehčím stupni závislosti) pak neindikuje, že by na něm nebylo možné požadovat vynaložení alespoň minimální snahy o navázání kontaktu s žalobkyní v době, kdy již tato byla schopna samostatného uvažování a rozhodování. Žádná taková snaha nebyla v řízení ze strany žalovaných ani tvrzena, ani prokázána, svědek [jméno FO] jakékoliv údajné pokusy o předávání vzkazů (snad i ve vyšším věku) kategoricky popřel. Úsudek soudu prvního stupně, že a proč nebylo v této situaci namístě žádat projevy zájmu a iniciativu k navázání vztahu na žalobkyni („zmizel-li“ zůstavitel z jejího života v několika měsících jejího věku, což se mu pak obdobně stalo, lze poznamenat, v době jeho mládí hned ještě s dvěma dalšími dětmi), se odvolacímu soudu nejeví nijak nepřiměřený.
