Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2285/2026, ze dne 22. 9. 2026:
Vzhledem k tomu, že zůstavitel Václav Kalíšek zemřel dne 10. 6. 2022 a při dědění se použije právo platné (účinné) v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo po něm zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“; srov. jeho § 3069).
Podle ustanovení § 1494 odst. 1 o. z. je závěť odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná.
Podle ustanovení § 1497 o. z. zůstavitel musí svou vůli projevit tak určitě, že nestačí, aby jen přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn.
Podle ustanovení § 1532 o. z. závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami.
Podle ustanovení § 1534 o. z. závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Alografní závěť sepsaná podle ustanovení § 1534 o. z. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon.
Hlavním úkolem svědka závěti je potvrdit totožnost osoby zůstavitele jako osoby, která závěť pořídila, a prohlášení zůstavitele o závěti jako projevu jeho poslední vůle. Svědek tedy má svědčit o tom, že zůstavitel před ním potvrdil, že předložená listina obsahuje jeho poslední vůli a popsat obsah takového potvrzení (prohlášení) zůstavitele. Svědek však může poskytnout i řadu jiných důležitých údajů, o obsahu závěti, o okolnostech jejího sepsání, o stavu, chování a sdělení pořizovatele závěti, místu sepsání, postupu osoby sepisující závěť apod. Svědci nemusí znát obsah závěti, jejich úkol není v kontrole obsahu závěti, nýbrž v potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že listina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli (k tomu srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. 2. vyd., Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 173). Znamená to, že svědci závěti buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim řádně prokázána jeho totožnost a mohou potvrdit, že právě a jen ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována.
Nejvyšší soud v dosavadní rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že požadavek, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, je odůvodněn tím, že závěť podle ustanovení § 476b obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou (jen ji vlastnoručně podepsal), a že proto taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, a že povolání svědků při pořízení závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli, tedy – řečeno jinak – aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3098/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 846/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2704/2017).
Nejvyšší soud například ve výše odkazovaném usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, uvedl, že vzhledem k tomu, že obligatorní součástí alografní závěti sepsané podle ustanovení § 476b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, sporným se takové pořízení pro případ smrti stává (na rozdíl od holografní závěti) jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. Uzavřel, že alografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4117/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1940/2021). Tyto právní názory zopakoval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2922/2018, z něhož je zřejmý mimořádný důraz na svědectví osob, které jsou na listině se závětí podepsány, jako důkazu stěžejního pro rozhodnutí o platnosti závěti. Je současně nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu alografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti – bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti – o tom, že právě zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně) [srov. též právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, nebo v rozsudku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011]. Dovolací soud také vysvětlil, že úloha závětního svědka nespočívá v kontrole obsahu závěti, nýbrž mimo jiné v potvrzení, že právní jednání učinila osoba zůstavitele. Svědek proto musí zůstavitele osobně znát, nebo mu musí být jeho totožnost náležitě prokázána. Nestačí, že svědek toliko převezme sdělení jiné přítomné osoby, že neznámý člověk je zůstavitelem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3356/2023). Tento názor odpovídá též odborné literatuře: Novotný, P.; Novotná, M.: Nový občanský zákoník. Dědické právo. Praha: Grada Publishing, 2014, s. 51; Šešina, M.; Muzikář, L.; Dobiáš, P.: Dědické právo. Praktická příručka. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, s. 72. Podle těchto autorů musí svědek zůstavitele buď znát, nebo mu zůstavitel před právním jednáním řádně prokáže totožnost, například občanským průkazem nebo cestovním pasem.
Jak již Nejvyšší soud rovněž v minulosti uzavřel, na těchto závěrech nemá důvod cokoliv měnit, neboť jsou i v poměrech současné právní úpravy (srov. znění § 1534 o. z.) aplikovatelné a jako správné mohou být i nadále přijímány (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018).
Vztaženo do poměrů projednávané věci odvolací soud nevyvodil žádné závěry z námitek žalobkyně o tom, že svědek Nádravský zůstavitele vůbec neznal (byť ve skutkové rovině takový závěr učinil již soud prvního stupně, viz odstavec 10 odůvodnění jeho rozsudku), které konvenuje s výpovědí svědka, který v řízení opakovaně uváděl, že zůstavitele osobně neznal a jeho totožnost mu nebyla ani při sepisu závěti nijak prokázána (č. l. 43, 43 verte a znova na č. l. 46 procesního spisu). Ve svém prvním zrušujícím usnesení odvolací soud jen okrajově uvedl, že svědkovi Nádravskému „bylo řečeno, že jde o p. Kulíška“ (zde Nejvyšší soud připomíná, že nepřehlédl, že v rozporu s tvrzením svědka o tom, že zůstavitele neznal a viděl jej poprvé až při podepisování sporné alografní závěti, žalobkyně v rámci sepisu protokolu o zjištění stavu a obsahu závěti konaného před soudním komisařem dne 4. 10. 2022 (na č. l. 54 pozůstalostního spisu) výslovně a zcela opačně uvedla, že: „svědci [tedy ona i svědek Nádravský – poznámka Nejvyššího soudu] byli přátelé zůstavitele“.
Implicitní závěr odvolacího soudu, že svědek Tomáš Nádravský byl schopen totožnost zůstavitele potvrdit, tak ve světle výše zmiňované judikatury postrádá náležité odůvodnění. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se naopak podává, že svědek zůstavitele neznal a že se do předchozí konverzace mezi osobami přítomnými na místě nezapojoval právě a jen proto, že jej neznal. Uvedl rovněž, že občanský průkaz zůstavitele neviděl a že vycházel pouze z informací ostatních přítomných osob. Odvolací soud však nevysvětlil, z jakých konkrétních skutečností dovodil, že totožnost zůstavitele byla svědku Nádravskému známa či alespoň prokázána, a nezabýval se nakonec ani významem jeho tvrzeného opakovaného označování zůstavitele jiným příjmením („pan Posekaný“ na č. l. 45 a 45 verte spisu na místo správného „Kalíšek“) a údaje o tom, že v době výslechu by již nebyl schopen osobu zůstavitele popsat či poznat. Absence znalosti totožnosti zůstavitele svědkem závěti by vedla z důvodů, o nichž se stalo zmínky výše, k závěru o neplatnosti závěti.
