Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1432/2026, ze dne 15. 9. 2026:
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci významné vyřešení (mimo jiné) právní otázky, zda zůstavitel prohlášením, že „chce pro případ, že se s ním něco stane, zabezpečit svoji nejbližší rodinu“, výslovně před (alespoň) dvěma svědky současně přítomnými projevil, že listina (závěť) obsahuje jeho poslední vůli ve smyslu ustanovení § 1534 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka nebyla ve všech souvislostech vyřešena a že se soudy při jejím řešení odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel Libor Těšík zemřel dne 5. 10. 2020 a při dědění se použije právo platné (účinné) v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo po něm zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“; srov. § 3069 o. z.).
Podle ustanovení § 1494 odst. 1 o. z. je závěť odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná.
Podle ustanovení § 1497 o. z. zůstavitel musí svou vůli projevit tak určitě, že nestačí, aby jen přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn.
Podle ustanovení § 1532 o. z. závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami.
Podle ustanovení § 1534 o. z. závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.
Allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 1534 o. z. je platným právním jednáním jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon.
Hlavním úkolem svědka závěti je potvrdit totožnost osoby zůstavitele jako osoby, která závěť pořídila, a prohlášení zůstavitele o závěti jako projevu jeho poslední vůle. Svědek tedy má svědčit o tom, že zůstavitel před ním potvrdil, že předložená listina obsahuje jeho poslední vůli a popsat obsah takového potvrzení (prohlášení) zůstavitele. Svědek však může poskytnout i řadu jiných důležitých údajů, o obsahu závěti, o okolnostech jejího sepsání, o stavu, chování a sdělení pořizovatele závěti, místu sepsání, postupu osoby sepisující závěť apod. Svědci nemusí znát obsah závěti, jejich úkol není v kontrole obsahu závěti, nýbrž v potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že listina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli (k tomu srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. 2. vyd., Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 173). Znamená to, že buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována.
Nejvyšší soud v dosavadní rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že požadavek (pod sankcí neplatnosti právního úkonu, pozn. nyní právního jednání), aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, je odůvodněn tím, že závěť podle ustanovení § 476b obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou (jen ji vlastnoručně podepsal), a že proto taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, a že povolání svědků při pořízení závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli, tedy – řečeno jinak – aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3098/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 846/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2704/2017, na nějž dovolatelka ve svém dovolání poukazuje).
Nejvyšší soud například ve výše odkazovaném usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, uvedl, že vzhledem k tomu, že obligatorní součástí allografní závěti sepsané podle ustanovení § 476b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, sporným se takové pořízení pro případ smrti stává (na rozdíl od holografní závěti) jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. Uzavřel, že allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4117/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1940/2021). Tyto právní názory zopakoval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2922/2018, z něhož je zřejmý důraz na svědectví osob, které jsou na listině se závětí podepsány, jako důkazu stěžejního pro rozhodnutí o platnosti závěti.
V opakovaně citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, dovolací soud dále vyložil, že zůstavitel nemusí před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně, a nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Požadavku ustanovení § 476b obč. zák. (který se obsahově významně neodlišoval od znění § 1534 o. z.) odpovídalo použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Bylo totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti – bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti – o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně) [srov. též právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, nebo v rozsudku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011].
Jak již Nejvyšší soud uzavřel, na těchto závěrech nemá důvod cokoliv měnit, neboť jsou i v poměrech současné právní úpravy (srov. znění § 1534 o. z.) aplikovatelné a jako správné mohou být i nadále přijímány (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018).
Pro úplnost pak nelze také přehlédnout, že pro projednávanou věc rozhodná (a nyní účinná) právní úprava prosté allografní závěti v ustanovení § 1534 o. z. používá oproti předchozí právní úpravě v § 476b obč. zák., který počítal s „projevením“ vůle, termín obsahově nepochybně rigidnější, a to „prohlášení“ vůle. Ačkoliv ani pro toto „prohlášení“ zůstavitele není předepsána žádná formule, nadále platí (shodně s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu), že z něj musí být – i s ohledem na okolnosti toho kterého případu – nepochybné, že listina obsahuje poslední vůli zůstavitele, a projev vůle zůstavitele se musí jednoznačně vztahovat ke konkrétní listině jako zůstavitelově poslední vůli (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2763/2022, dle kterého se „v případě prohlášení zůstavitelky, že ´její vůlí je, aby byt odkázala žalobcům´, nejedná o prohlášení o tom, že listina závěti obsahuje její poslední vůli, zvlášť za situace, kdy v závěti disponovala dalším svým majetkem, který odkázala dalším závětním dědicům“).
Pokud tedy odvolací soud v projednávané věci dospěl na základě skutkových zjištění (která přezkumu dovolacího soudu nepodléhají), že svědkyně závěti Simíková a svědek závěti Simík uvedli, že je zůstavitel ve vztahu ke konkrétní listině požádal o svědectví a podpis s vyjádřením toho, že konkrétní listinu činí k zajištění své nejbližší rodiny pro ten případ, že by se s ním v budoucnu něco špatného stalo, k závěru, že „zůstavitel výslovně projevil způsobem, který nevzbuzuje žádné pochybnosti, svoji vůli“, dovolací soud s tímto závěrem nesouhlasí.
Svědkyně závěti paní Simíková, vyslechnutá jednak při jednání před soudem prvního stupně dne 4. 10. 2022, kdy vypověděla, že „byla svědkem listiny, kterou zůstavitel napsal ohledně majetku“, že „ji pan Těšík pozval asi přes SMS“, že jí pan Těšík „řekl, aby listinu podepsala“ s tím, že „chce, aby byla zajištěna manželka a děti“, že „listinu viděla a přečetla si ji“ a „domnívá se, že tam bylo napsáno něco o firmě, stavebninách a dům a byly tam vypsány děti“, že „neviděla, jak pan Těšík závěť podepsal“, že „když přišli, seděl u stolu a měl před sebou listinu, o které je nyní hovořeno, do které nahlížela“, a „závěť již byla podepsána“, dále že „o závěti se již dříve bavili“, a to „obecně“, jednak před odvolacím soudem dne 20. 11. 2025, kdy vypověděla, že jí i jejímu manželovi pan Těšík „opakovaně říkal, že by chtěl zabezpečit Markétu a děti“, a že jí „pak jednou zavolal a řekl, že by potřebovali, abychom jim něco s manželem podepsali; mělo jít o to, jak říkal, že kdyby se s ním něco špatného událo, aby byly zaopatřeny právě Markéta a děti“, že když k nim domů přišli, pan Těšík „už měl tu listinu, co chtěl po nás podepsat, připravenu“, „zeptal se nás, jestli jsme ochotni ji podepsat“, „měli jsme možnost si ji přečíst“ a „on nám tehdy k tomu ještě znovu říkal to, že chce zabezpečit Markétu a děti“, že tehdy a i nyní měla za představu, že „šlo jak se říká o dědictví“, že když listinu podepisovala, „podpis pana Těšíka již na ní byl“, ale nevybaví si, zda „jej tehdy viděla tu listinu podepsat“. Druhý svědek závěti pan Simík vyslechnutý jednak při jednání před soudem prvního stupně dne 4. 10. 2022, vypověděl, že „při svatbě pan Těšík vyjádřil, jestli by bylo možné se ještě sejít, protože chtěl něco zanechat manželce a dětem“ a „potom se sešli k podpisu nějaké té dohody nebo co to bylo“, že „za panem Těšíkem šel s manželkou“, „pan Těšík tam měl listinu“ a uvedl, že „chtěl, aby tak nějak byla zajištěna jeho rodina“, že svědek „listinu nečetl, to ho nezajímalo“, „listinu pak podepsal pan Těšík a potom ostatní svědci“, jednak před odvolacím soudem dne 20. 11. 2025 vypověděl, že byl přítomen tomu, když se podepisovala nějaká listina, o které pan Těšík říkal, že „ji chce ode mě podepsat proto, aby zaopatřil rodinu, tedy manželku a děti, kdyby se sním něco stalo, tedy ve smyslu, kdyby zemřel“, že pan Těšík jim „ukázal tu listinu, řekl nám k ní, jestli jsme ochotni mu ji podepsat, tedy to, co sepsali, protože jde o to zajištění, kdyby se s ním něco stalo, tedy kdyby zemřel, pro děti a Markétu“, a že tehdy „měl představu o tom, že tam je jako svědek, tedy jako svědek tu listinu podepsal“, a že „již neví“, jestli ji před ním podepsal pan Těšík.
Smyslem zákonného požadavku, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, je, aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli. Zákonem vyžadované svědectví dvou současně přítomných osob se vztahuje výlučně k výslovnému prohlášení zůstavitele, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Závěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), že „zůstavitel před svědky závěti výslovně projevil způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti svoji vůli“ a že „byly naplněny zákonné formální náležitosti daného typu pořízení pro případ smrti zůstavitelem závěti v prosté allografní formě“ nemůže obstát, neboť se v projednávaném případě nejednalo o kvalifikované projevení vůle zůstavitelem (výslovné prohlášení) před dvěma současně přítomnými svědky. Jak dovolatelka důvodně vytýká odvolacímu soudu, obligatorní formální náležitosti závěti nelze nahradit motivací zůstavitele „zajistit rodinu“ a odkazem na okolnosti jeho života. Zákonem požadované prohlášení zůstavitele ani nelze nahrazovat domněnkami či extenzivním výkladem jeho jednání. Závěť je jednostranný neadresný odvolatelný právní úkon (nyní právní jednání), kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku. Při zřízení závěti musí zůstavitel dbát všech náležitostí, které zákon vyžaduje pro platnost jakéhokoliv právního úkonu obecně, a vedle toho i náležitostí zvláštních vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti. Z předmětného prohlášení zůstavitele, že „chce zabezpečit Markétu a děti“, nelze usuzovat na závěr, že v dané situaci byla zřejmá jeho vědomost toho, že listina obsahuje jeho poslední vůli a že s jejím obsahem souhlasí. Lze proto uzavřít, že v projednávaném případě nebyl naplněn smysl dotčeného ustanovení, aby svědek závěti z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně). Naproti tomu lze dospět k závěru, že tímto prohlášením (nedošlo -li bezprostředně před tím k přečtení závěti zůstavitelem či hlasitému přečtení závěti zůstaviteli, jako tomu bylo například v případě, jímž se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 10. 6. 2026, sp. zn. 24 Cdo 850/2026), zůstavitel vyjádřil jen a pouze svůj úmysl „zajistit (zabezpečit) svou ženu a děti“, a že se tedy nejednalo o kvalifikovaný projev vůle zůstavitele ve vztahu ke konkrétní listině, tj. k allografní závěti ze dne 28. 9. 2020 (k tomu srov. také například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2763/2022).
S ohledem na právě uvedený nedostatek jedné z obligatorních náležitostí allografní prosté závěti se pak dovolací soud již nezabýval dovolatelkou vznášenou námitkou významu vpisování do závěti. Avšak i s ohledem na právě uvedenou námitku je odůvodněn závěr dovolacího soudu, že zůstavitel výslovně neprojevil způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti, že listina obsahuje jeho poslední vůli, neboť lze polemizovat s tím, zda součástí vůle zůstavitele „zajistit“ či „zabezpečit“ manželku a děti měl být právě i v závěti uvedený (dle potvrzení znalce napsaný jiným psacím prostředkem) příkaz k započtení na dědický podíl dcery zůstavitele (žalobkyně) veškerých darovaných nemovitostí.
Nadto má dovolací soud za to, že z výše svědky uvedeného postupu při pořízení předmětné allografní závěti zůstavitele ze dne 28. 9. 2020 by nebylo možné (prozatím) dovodit ani závěr o tom, že ke splnění zákonem stanovených náležitostí platné allografní závěti zůstavitele dle ustanovení § 1534 o. z. došlo v bezprostřední časové souvislosti, tedy tak, že se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon.
Důvodem neplatnosti allografní závěti není okolnost, že zůstavitel nejprve před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a bezprostředně poté závěť vlastní rukou podepsal, nebo že svědci nejprve závěť podepsali a bezprostředně poté zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli apod.; společný uvedenému je však prvek bezprostřední časové souvislosti, který v projednávaném případě (s ohledem na výpověď svědkyně Simíkové u jednání soudu prvního stupně dne 4. 10. 2022, tj. dva roky po pořízení závěti, kde uvedla, že podpis zůstavitele „na listině už byl“, a že „musel to podepsat on“; oproti výpovědi této svědkyně u odvolacího soudu dne 20. 11. 2025, tj. pět let po pořízení závěti, kdy uvedla že podpis zůstavitele na listina již byl, ale již si nevybaví, zda zůstavitele tehdy viděla tu listinu podepsat) zřejmě naplněn nebyl, ačkoliv odvolací soud dospěl k závěru, že „oba svědci shodně uváděli, že jsou přesvědčeni o tom, že zůstavitel tehdy také listinu podepsal“, a proto ani z tohoto důvodu by (prozatím) nebylo možné dovodit závěr o naplnění všech zákonných náležitostí platné allografní závěti zůstavitelky.
Nad rámec dovolací soud považuje za nezbytné poznamenat, že v projednávané věci je mimo pochybnost, že za dané situace, kdy mezi účastníky pozůstalostního řízení vznikl spor o pravost a platnost závěti zůstavitele, soud (soudní komisař) v pozůstalostním řízení nesprávně vymezil žalobní petit, pokud podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) odkázal žalobkyni, aby podala proti žalovaným 1), 2) a 3) žalobu na určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli, ačkoliv by se pro řešení sporu, který vznikl mezi účastníky řízení, jevilo příhodnější, kdyby pozůstalostní soud (soudní komisař) odkázal žalobkyni k podání žaloby na určení, že žalovaní 1), 2) a 3) nejsou dědici ze závěti ze dne 28. 9. 2020, neboť její dědické právo záviselo na zpochybnění dědického práva (a dědického titulu) univerzálních závětních dědiců (žalovaných 1/, 2/ a 3/, jimž pak svědčí také zákonná dědická posloupnost v první dědické třídě). Odkaz z pozůstalostního řízení může účastníka přivést k procesnímu úkonu, který ne zcela odpovídá skutečné sporné otázce. Ustálená rozhodovací praxe, která vychází z toho, že ani procesní vady vzniklé v pozůstalostním řízení se nepřenášejí do řízení sporného, proto vyžaduje, aby soud rozhodující o žalobě poskytl žalobci, který postupoval v souladu s (vadným) odkazovým usnesením, poučení o náležitostech řádné žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2415/2005). Takové poučení nemá předjímat rozhodnutí ve věci samé ani nahrazovat aktivitu účastníka, nýbrž mu umožnit, aby uplatnil procesní nárok způsobilý řešit spor, pro který byl do sporného řízení odkázán. V té souvislosti je třeba rovněž zvážit, zda v případě vadného nebo i jen ne zcela přesného odkazu z pozůstalostního řízení následně podaná žaloba nevykazuje logický deficit mezi žalobními tvrzeními akcentujícími potřebu odstranit spor o dědické právo na straně jedné a mezi žalobním petitem, pokud takový spor ve skutečnosti neodstraňuje, na straně druhé, a zda není potřeba žalobce vhodnou formou vyzvat k odstranění takového rozporu (§ 5 o. s. ř.), a to i tehdy, šlo-li by o vadu, která by (jako v nynější věci) nebránila projednání žaloby a nemohla by ústit v případě jejího neodstranění k odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř. Tento závěr je nutno chápat ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 24 Cdo 554/2025. Nesprávná nebo méně vhodná formulace odkazu sama o sobě sice nebrání tomu, aby sporný soud vyřešil (jako otázky předběžné) všechny (případně i nově vzešlé) sporné otázky, které byly pro určení dědického práva po zůstaviteli významné – předně otázka pravosti a platnosti závěti zůstavitele ze dne 28. 9. 2020 (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, který byl uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011). V dalším řízení tedy soud prvního stupně posoudí, zda již dosavadní žaloba – se zřetelem k jejímu obsahu – uvedené požadavky splňuje, anebo zda je třeba žalobkyni odpovídajícím způsobem poučit, aby se žalobním petitem dožadovala (též) určení, že žalovaní 1), 2) a 3) nejsou dědici ze závěti ze dne 28. 9. 2020, neupřesní-li snad žalobkyně petit i bez výzvy v reakci na závěry tohoto rozsudku sama. Nelze pak ani přehlédnout, že rozhodnutím o takové žalobě není v žádném případě definitivně vyřešena otázka dědického práva (otázka, kdo je zůstavitelovým dědicem). Jedná se o rozhodnutí, kterým jsou podmínky dědického práva řešeny jen pro účely postupu v řízení o pozůstalosti a které má význam pouze z hlediska vymezení dědiců jako účastníků tohoto pozůstalostního řízení (ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s.), tedy z hlediska vymezení toho, s kým soud (soudní komisař) bude nadále v řízení o pozůstalosti jednat jako s účastníkem řízení na pozici dědice ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s. Rozhodnutí soudu o žalobě, k jejímuž podání byl některý z účastníků řízení o pozůstalosti odkázán podle ustanovení § 1672 o. z. a § 170 odst. 1 z. ř. s., tedy nepředstavují konečné řešení otázky dědického práva v řízení o pozůstalosti; o tom, kdo jako dědic nabude jmění z pozůstalosti, může být rozhodnuto jen v rozhodnutí (usnesení) o dědictví vydaném podle ustanovení § 185 z. ř. s.
