Dědické právo patří k oblastem, o kterých má skoro každý nějakou představu – z vyprávění rodiny, ze seriálů, nebo z toho, „co se říká“. Problém je, že velká část toho, co se traduje, buď nikdy platit nepřestala, nebo se to prostě mýlí od začátku. V praxi v naší advokátní kanceláři vidíme, jak tyto mýty vedou ke zbytečným sporům, promeškaným lhůtám nebo rozhodnutím, kterých pak lidé litují. Sepsali jsme proto přehled těch, se kterými se setkáváme nejčastěji.
„Manžel/manželka dědí automaticky všechno“
Realita je složitější. Bez závěti dědí manžel v první dědické třídě stejným dílem jako děti zůstavitele – u dvou dětí tedy jde o třetinu, nikoli o celek. Teprve pokud zůstavitel neměl děti, přechází se do druhé třídy, kde má manžel zaručenou alespoň polovinu, ale i tam se o zbytek dělí s rodiči zůstavitele nebo dalšími osobami. Na to se často u manželství bez dětí zapomíná. K tomu je ještě potřeba připočítat samostatné vypořádání společného jmění manželů, které proběhne ještě předtím, než se vůbec začne dědit – a i to je jen polovina společného majetku, nikoli automaticky vše.
„Všechno, co manželé za manželství nabyli, je automaticky společné“
Ne tak docela. Dary, dědictví a věci sloužící osobní potřebě zůstávají výlučným majetkem toho z manželů, kdo je nabyl, i když k tomu došlo během manželství. Řada lidí je proto překvapena, když se ukáže, že zděděná chalupa po rodičích jednoho z manželů vůbec nespadá do společného jmění a nedělí se automaticky napůl.
„Existuje v Česku dědická a darovací daň“
Obě tyto daně byly zrušeny už k 31. 12. 2013. Dědictví je dnes od daně z příjmů osvobozeno vždy, bez ohledu na příbuzenský vztah. Dary jsou osvobozeny jen mezi vymezeným okruhem osob (blízcí příbuzní, manžel, osoby žijící ve společné domácnosti alespoň rok) – mimo tento okruh se sice neplatí „darovací daň“, ale platí se běžná daň z příjmů.
„Když dítě v závěti vynechám, nic nedostane“
Tohle je jeden z nejnebezpečnějších mýtů, protože vede k nesprávně sepsaným závětím. Děti zůstavitele jsou tzv. nepominutelní dědicové a mají nárok na povinný díl (peněžitou částku) i tehdy, když v závěti nejsou vůbec zmíněny. Aby dítě opravdu nic nedostalo, je potřeba jej platně vydědit z jednoho ze zákonem vyjmenovaných důvodů – prosté opomenutí v textu závěti k tomu nestačí.
„Stačí říct nebo napsat, že někoho vyděďuji, a je to platné“
Vydědění musí mít stejnou formu jako závěť – tedy buď vlastnoruční listinu, listinu podepsanou před svědky, nebo notářský zápis. Ústní prohlášení, byť opakované celé rodině, nemá žádný právní účinek. A i písemné vydědění musí stát na jednom ze zákonem uznaných důvodů, nikoli jen na tom, že si zůstavitel s dítětem „nerozuměl“.
„Dluhy se nedědí, pokud o nich nevím“
Neznalost dluhů Vás od odpovědnosti nechrání sama o sobě. Chrání Vás naopak výslovné uplatnění tzv. výhrady soupisu pozůstalosti u notáře ve stanovené lhůtě (obvykle jeden měsíc od poučení) – teprve to omezí Vaši odpovědnost jen do výše hodnoty zděděného majetku. Bez této výhrady odpovídáte za dluhy zůstavitele v plné výši, klidně i z vlastního majetku, ať jste o nich věděli, nebo ne.
„Odmítnutí dědictví a vzdání se dědictví je totéž“
Jde o dva různé kroky s různými důsledky. Odmítnutí dědictví znamená, že se na vás hledí, jako byste nikdy dědicem nebyli, a váš podíl připadá dalším dědicům podle zákona nebo závěti. Vzdání se dědictví ve prospěch konkrétní osoby naopak znamená, že svůj nárok aktivně převádíte na vybraného spoludědice. Oba kroky jsou navíc nevratné, takže je nelze zaměňovat ani brát na lehkou váhu.
„Napsaná a podepsaná závěť na počítači je platná“
Závěť sepsaná na počítači a jen podepsaná vlastní rukou neobstojí jako platná vlastnoruční (holografní) závěť – ta musí být od začátku do konce napsaná vlastní rukou. Pokud chcete text napsat na počítači, musí být podepsaná před dvěma svědky současně přítomnými, kteří potvrdí, že jde o vaši poslední vůli, nebo sepsaná formou notářského zápisu.
„Nesezdaný partner dědí jako manžel“
Druh nebo družka nemají žádné automatické dědické právo v první dědické třídě. Mohou dědit až ve druhé nebo třetí třídě, a to jen tehdy, pokud prokáží, že se zůstavitelem žili nejméně rok ve společné domácnosti a pečovali o ni, nebo na něm byli výživou závislí. Bez závěti tak dlouholetý nesezdaný partner může nakonec nedostat vůbec nic, pokud existují jiní zákonní dědicové v bližší třídě.
„Rodinný dům po rodičích se musí mezi sourozence prodat“
Sourozenci se mohou dohodnout, že dům připadne jednomu z nich, který ostatní vyplatí, nebo že zůstane v podílovém spoluvlastnictví s jasně nastavenými pravidly užívání. Dům po rodičích tak není třeba prodávat.
„Dar, který dostal sourozenec, se do dědictví automaticky započítá“
Není to automatické u běžného dědického podílu – zákon vyžaduje buď výslovný příkaz zůstavitele učiněný ve formě předepsané pro závěť, nebo rozhodnutí soudu (notáře) v případě neodůvodněného znevýhodnění jiného dědice. Bez jednoho z těchto dvou důvodů se dar do dělení nepromítne, i kdyby byl citelně nespravedlivý vůči ostatním sourozencům.
„Kryptoměny nejsou součástí dědictví, protože nejsou ‚oficiální'“
Kryptoměny jsou plnohodnotným majetkem podléhajícím dědickému řízení stejně jako cokoli jiného. Problém není v jejich právní povaze, ale v praktické dostupnosti – bez znalosti seed fráze k nim dědicové nemají jak přistoupit, i když jim formálně patří podle usnesení o dědictví.
„Notář rozhodne, kdo má u sporu pravdu“
Notář jako soudní komisař není soudce sporů mezi dědici. Pokud je mezi dědici sporná skutková otázka (například platnost závěti, nebo důvod vydědění), notář ji sám nerozhodne – odkáže toho z účastníků, jehož právo se jeví jako slabší, aby si nárok uplatnil samostatnou žalobou u soudu.
„Kdo se postaral o pohřeb, automaticky dědí víc“
Zajištění pohřbu samo o sobě nezakládá žádný zvláštní dědický nárok. Jedinou výjimkou je situace, kdy zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty – tehdy notář řízení zastaví a tento drobný majetek vydá právě tomu, kdo pohřeb zajistil, jako náhradu přiměřených nákladů. U běžné pozůstalosti se ale dědické podíly řídí zákonnou posloupností nebo závětí, nikoli tím, kdo se o pohřeb postaral.
„Když se přihlásím o dědictví později, o nic nepřijdu“
Řada lhůt v dědickém řízení je propadných a nevratných – lhůta pro odmítnutí dědictví, pro uplatnění výhrady soupisu, nebo pro podání žaloby, k níž vás notář odkázal v případě sporu mezi dědici. Jejich zmeškání znamená definitivní ztrátu možnosti, bez ohledu na to, jak oprávněný by jinak váš nárok byl.
Proč se tyto mýty tak dobře drží
Většina z nich má jádro pravdy z doby před rokem 2014, kdy platil starý občanský zákoník s poněkud odlišnými pravidly, nebo vychází z osobní zkušenosti někoho v rodině, jejíž konkrétní okolnosti se ale nemusí shodovat s Vaší situací. Dědické právo navíc kombinuje přísně formální požadavky (na formu závěti, na lhůty) s poměrně velkou mírou flexibility tam, kde ji zákon výslovně dovoluje (dohody dědiců, výslovné pokyny zůstavitele) – a právě tahle kombinace bývá zdrojem nedorozumění.
Shrnutí
Dědické právo je oblast, kde se obecné povědomí a skutečný právní stav často rozcházejí, a kde chybná představa může vést k promeškané lhůtě, špatně sepsané závěti nebo zbytečnému rodinnému sporu. Než se spolehnete na to, „co se říká“, nebo na zkušenost vzdáleného příbuzného, vyplatí se konkrétní situaci ověřit – ideálně ještě předtím, než nastane okamžik, kdy náprava už není možná.
Máte podezření, že se i Vy řídíte některým z těchto mýtů, nebo si chcete ověřit, jak přesně dopadne Vaše konkrétní rodinná situace? Rádi Vám dáme jasnou odpověď a pomůžeme nastavit vše tak, aby po Vás zůstalo jasno, ne nejistota.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
