Rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 236/2024, ze dne 14. 11. 2024:
Jak již bylo vysvětleno v důvodech tohoto rozhodnutí výše, v té situaci, kdy posuzovanou závěť v prosté allografní formě zůstavitel nenapsal vlastní rukou, měl jí pouze vlastní rukou podepsat, tak sama o sobě tato listina (na rozdíl od holografní závěti) není spolehlivým dokladem toho, že tato závěť skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele. Z tohoto důvodu také zákon u této formy prosté allografní závěti vyžaduje z hlediska formálních náležitostí, a to pod sankcí absolutní neplatnosti, aby zůstavitel před dvěma svědky závěti současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli a aby se svědci na závěť podepsali. Povolání svědků závěti zůstavitelem tedy neslouží primárně k tomu, aby svědci závěti po smrti zůstavitele dosvědčovali jeho vlastnoruční podpis, ale slouží primárně právě k tomu, aby tyto osoby mohly v době, kdy pořizovatel listiny již nežije, potvrdit v případě sporu o dědické právo z této listiny, že jde o zůstavitelovu pravou a skutečnou poslední vůli. S uvážením všech těchto předpokladů pak tedy i odvolací soud v posuzované věci na podkladě vyhodnocení výpovědi svědků závěti, jak je podali v tomto řízení před soudem prvního stupně, jakož i obsahu listin, pocházejících z pozůstalostního řízení zůstavitele, pro existenci zcela zásadních rozporů v těchto výpovědích svědků závěti ohledně okolností, za nichž měla být závěť zůstavitelem podepsána a výslovně projevena vůle zůstavitele, dospěl k závěru, že tito svědci závěti nebyli schopni věrohodným a přesvědčivým způsobem souladně potvrdit to, kdy a kde došlo k takovému setkání obou svědků závěti a zůstavitele, při kterém by zůstavitel (pořizovatel) posuzované závěti (před nimi současně přítomnými) výslovně prohlásil, že listina datovaná [datum] obsahuje jeho poslední vůli, přičemž bez dalšího tento skutkový závěr soudu pak vede k právnímu závěru soudu o nenaplnění formálních náležitostí daného typu pořízení pro případ smrti v prosté allografní formě, v důsledku čehož je posuzovaná závěť absolutně neplatná, což je skutečnost, k níž soud musí přihlédnout i z úřední povinnosti.
Účelem vzájemně korespondujícího svědectví dvou svědků závěti je totiž odstranit jakékoliv pochybnosti, jež se týkají pořízení závěti zůstavitelem, který již nežije, jež se objeví po jeho smrti, přičemž tomuto předpokladu podané výpovědi svědků závěti v řízení před soudem prvního stupně i z pohledu odvolacího soudu jednoznačně nedostály, proto z těchto svědectví nelze vycházet z hlediska skutkových i právních závěrů ohledně dodržení formálních náležitostí tohoto typu pořízení pro případ smrti zůstavitelem.
Nelze-li tak pro nevěrohodnost výpovědí svědků závěti pro jejich zásadní rozpory ve výpovědích uzavřít, že zůstavitel před dvěma současně přítomnými svědky závěti skutečně výslovně projevil, že posuzovaná listina s datem [datum] obsahuje jeho poslední vůli, pak již jen tento závěr sám o sobě postačuje zcela k tomu, aby soud uzavřel o neplatnosti posuzované závěti zůstavitele v prosté allografní formě, tedy o tom, že do pozůstalostního řízení předložená listina s tímto datem není platným pořízením zůstavitele pro případ smrti, aniž by bylo třeba zabývat se dalšími námitkami ve vztahu k této listině i důvodům možné dědické nezpůsobilosti v této listině obmyšlené, co by závětního dědice, osoby, aby bylo uzavřeno soudem o neplatnosti posuzované závěti. [adresa] svědků závěti tkví právě v tom, že musí být schopni přesvědčivě a shodně po smrti zůstavitele potvrdit, že ten, kdo závěť pořídil, je skutečně zůstavitelem, který prohlásil, že listina, na kterou poukazuje, obsahuje vskutku jeho poslední vůli. Nebyli-li tohoto v řízení slyšeni svědci závěti věrohodným způsobem schopni, jak zcela správně soud prvního stupně uzavřel na základě jím provedeného vyhodnocení těchto výpovědí, se závěrem o existenci zásadních rozporů v těchto jejich výpovědích o okolnostech, za nichž mělo k celé události, při níž měla být závěť zůstavitelem touto formou konkrétního dne pořízena (prohlášena) na konkrétním místě, v přítomnosti konkrétních osob, pak z jejich svědectví nelze v tomto sporném řízení vycházet ke zjištění rozhodných skutečností, jež jsou významné pak pro právní posouzení věci.
