Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3243/2024, ze dne 18. 3. 2026:
Lze proto uzavřít, že bylo-li již pravomocně rozhodnuto usnesením soudu v pozůstalostním řízení o dědictví (§ 185 z. ř. s.) tak, že jako dědic v tomto usnesení nebyl označen povinný, který odmítl dědictví poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, soudní exekutor při provádění exekuce proti povinnému není oprávněn se následně dovolat podle § 44a odst. 1 ex. ř. relativní neplatnosti právního jednání spočívajícího v odmítnutí dědictví povinným.
Výše uvedené závěry však nebrání tomu, aby účelu, jehož má být dosaženo při vymáhání pohledávek povinného v exekuci prostřednictvím institutu generálního inhibitoria, mohl dosáhnout věřitel při splnění zákonných podmínek (srov § 589 a násl. o. z.) prostřednictvím dovolání se relativní neúčinnosti právního jednání dlužníka (povinného) spočívajícího v odmítnutí dědictví. Vyhověním odpůrčí žalobě věřitel získá právo uspokojit v exekuci svou pohledávku z majetku, který nabyl na základě vůči němu právně neúčinného odmítnutí dědictví někdo jiný než povinný dlužník. Vyslovení neúčinnosti odmítnutí dědictví vůči věřiteli přitom nemá vliv na závaznost rozhodnutí soudu vydaného v řízení o pozůstalosti o tom, kde se stal zůstavitelovým dědicem.
