Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3041/2025, ze dne 18. 3. 2026:
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí o dědickém právu žalobkyně po zůstavitelce významné vyřešení právní otázky, zda lze považovat za způsobilého svědka prosté allografní závěti advokáta, vykonávajícího advokacii ve sdružení a disponujícího (v době pořízení závěti) substitučním zmocněním spolupracujícího advokáta k poskytování právních služeb fyzické osobě, jež je závětí povolána za dědice veškerého majetku zůstavitele. Protože tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Výčet osob nezpůsobilých svědčit poslednímu pořízení zůstavitele byl i historicky pojímán jako taxativní a nahlíželo se na něj tak, že jej nelze rozšířit (k tomu srov. Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému. Díl III., svazek 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2013, str. 154, 155, odkazující na rozhodnutí nejv. soudů Gl. U. 4174 nebo 10.629).
Vzhledem k uvedeným judikatorním závěrům proto nelze ani osobu advokáta sepisujícího závěť zůstavitele (není-li závětí povolaným ani zákonným dědicem či osobou jim blízkou) podřadit pod vymezený okruh osob, jimž zákon nepřiznává způsobilost být svědky závěti (viz právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1252/2023).
Budiž řečeno (navazujíc zejména na bod 17. shora), že zásadní je nezúčastněnost (nestrannost) svědeckého stvrzení vůle zůstavitele, spočívající zejména v tom, že svědek nesmí mít přímý prospěch ze závěti. Z tohoto důvodu soudní praxí tradičně byly (a jsou) vyloučeny ze svědectví osoby, které jsou zainteresované na dědictví, a za nevhodné či nezpůsobilé být svědky byly (a jsou) považovány rovněž osoby jim podřízené a na nich závislé (dle aktuální hmotněprávní úpravy se jedná již jmenovitě i o „zaměstnance“ dědice či odkazovníka). K tomu se vyjadřuje taktéž důvodová zpráva, v níž se podává, že podle § 1540 odst. 1 o. z. není způsobilý svědčit zásadně ani dědic nebo odkazovník, ani osoba mu blízká nebo jeho zaměstnanec. Je přitom více než zjevné, že posouzení nestrannosti svědka posledního pořízení zůstavitele do určité míry podléhá „optice doby“ založené momentálními společenskými podmínkami. Příkladmo občanské právo v období první republiky označovalo za nezpůsobilé svědky „placené členy domácnosti“ dědice (nebo odkazovníka) [k tomu srov. ust. § 594 o. z. o., blíže viz Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému. Díl III., svazek 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2013, str. 154, citující mj. právní závěr vyjádřený v rozhodnutí Gl. U. N. F. 2028, podle nějž „Placeným společníkem domácnosti jest ten, kdo v domě obmyšleného bydlí a dostává mzdu, ať v penězích, ať v naturáliích (stravě), ať v obojím, bez ohledu na to, v jaké vlastnosti koná služby.“]. Obecně lze shrnout, že za nezpůsobilého svědka vůle zůstavitele tedy jsou (a byly) aktuálními právními úpravami zpravidla označovány osoby včleněné do sféry dědice a z tohoto titulu pociťují vůči němu loajalitu.
Ve světle již předestřené argumentace má dovolací soud za to, že advokát v žádném ohledu nesplňuje kritéria osobní či ekonomické integrace do sféry jeho klienta [má sice povinnost hájit zájmy klienta, disponuje však vlastní profesní odpovědností a povinností mlčenlivosti danou mu zákonem a nepodléhá ani „interní“ loajalitě vůči klientovi (typické právě pro zaměstnance), jeho vztah s klientem vzniká na základě smlouvy o poskytování právních služeb (smlouvy příkazní podle § 2430 a násl. o. z.)], a proto není možné a priori v důsledku poskytování právních služeb klientovi – coby budoucímu dědici – považovat advokáta za nezpůsobilého svědka poslední vůle pořízené ve prospěch tohoto dědice. Lze tedy souhlasit s dovolatelkou, pokud odmítá obecný závěr, že „samotný vztah klient – advokát mezi osobou povolanou závětí za dědice a svědkem podpisu závěti zůstavitelem vyvolává takové pochybnosti o nezaujatosti advokáta a pravdivosti jeho svědectví o obsahu závěti, že to advokáta činí osobou nezpůsobilou být svědkem podpisu zůstavitele na závěti“. Odvolacímu soudu lze (navzdory nesprávnému právnímu závěru) přisvědčit potud, že pro posouzení dané věci se jeví nerozhodnou okolnost, v jaké formě byly právní služby poskytovány (že se tak stalo na základě substitučního zmocnění ve sdružení spolupracujícího advokáta Mgr. Zacha, jemuž byla udělena procesní plná moc pro konkrétní exekuční řízení), příp. že substituent JUDr. Vohánka právní služby na základě substitučního zmocnění fakticky neposkytl.
I s ohledem na – rovněž historicky zastávané – spíše restriktivní pojímání výčtu osob nezpůsobilých svědčit poslednímu pořízení zůstavitele nelze úspěšně dovozovat ani odvolacím soudem zastávaný právní názor o možnosti výkladu per analogiam, konkrétně že „s přihlédnutím k účelu právní úpravy obsažené v § 1540 odst. 1 o. z. lze za použití analogie dovodit, že JUDr. Vít Vohánka je v případě předmětné závěti osobou svědecky nezpůsobilou pro existenci pracovního vztahu k žalobkyni obdobného vztahu zaměstnaneckému“.
