Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3225/2025, ze dne 25. 3. 2026:
Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 4. 12. 2023, č. j. 42 D 201/2021-139, ukončil „účast I. E. H., poněvadž v pozůstalostním řízení po zůstaviteli se nejedná o jejích právech a povinnostech“ (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Na základě zjištění, že zůstavitel byl vdovec, měl kanadské i české občanství a místo jeho obvyklého – trvalého pobytu bylo v Kanadě, Britská Kolumbie, XY a pozůstalostní řízení proběhlo v Kanadě a bylo podle Nejvyššího soudu Britské Kolumbie ze dne 8. 6. 2018 skončeno podle závěti ze dne 2. 4. 2004, ve které jmenoval vykonavatelem a správcem závěti svou dceru účastnici 2), a ve které veškerý svůj majetek jakékoliv povahy a druhu, kdekoliv se nacházející, po odečtení všech poplatků, cel a daně, rozdělil rovným dílem mezi své dcery K. a J. Protože zůstavitel zanechal nemovitý i movitý majetek na území České republiky, který nebyl v pozůstalostním řízení v Kanadě projednán, bylo ohledně tohoto majetku zahájeno dědické řízení v České republice, a soud prvního stupně vzhledem k tomu, že mezi Českou republikou a Kanadou není v platnosti žádná mezinárodní smlouvy, která by upravovala pravomoc a rozhodné právo v dědických věcech, dospěl k závěru o postupu v projednávaném případě podle nařízení Evropského parlamentu a rady Evropské unie č. 650/2012 ze dne 4. 7. 2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále jen „Nařízení o dědictví“), který se použije v případě neexistence mezinárodní smlouvy i na případy ve vztahu k třetímu státu (Kanadě), konkrétně dle čl. 21 Nařízení o dědictví, dle kterého je rozhodným právem pro projednání pozůstalosti jako celku právo státu, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti, tedy právo kanadské, s tím, že kolizní normy provincie Britské Kolumbie určují v dědických věcech, že u movitých věcí je rozhodným právem právo státu obvyklého pobytu zůstavitele, zatímco u nemovitých věcí je to právo státu, kde se věc nachází (místo polohy věci), a tedy že v případě nemovitostí se tak jedná o tzv. zpětný odkaz kanadských kolizních norem na české právo, a proto nemovitosti projedná český soud dle českého práva a na movité věci použije právo provincie Britské Kolumbie, dále že čl. 27 Nařízení o dědictví upravuje formální platnost písemně vyhotoveného pořízení pro případ smrti a že český soud bude v řízení vycházet z okruhu dědiců, s nimiž bylo jednáno v Kanadě, a tedy dědičkami po zemřelém jsou jeho dvě dcery K. (pozn. K.) F. a J. K. (Y. K.), které by byly současně i jedinými dědičkami ze zákona. V pozůstalostním řízení po zůstaviteli uplatnila I. E. H. své dědické právo na základě závěti zůstavitele, kterou měl zůstavitel pořídit dne 7. 1. 2018 dle § 1542 občanského zákoníku, jíž byla I. E. H. označena jako dědička bytové jednotky č. XY v domě XY v XY na pozemku stavební p.č. XY, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a na pozemku, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. a obec XY, když „zůstavitel nebyl k tomuto dni z důvodu zdravotních omezení schopen sepsat běžnou závěť“, a proto učinil závěť s úlevami před osobami Z. B., J. P., J. P. a M. P., což následně doplnila tím, že „dne 7. 1. 2018 se současně, na jednom místě, a to v bytě I. E. H. sešli spolu s ní tři členové výboru institutu INCIP a jedna přizvaná osoba, a telefonicky s hlasitým režimem se spojili s F. K. a byli svědky toho, že I. E. H. přečetla F. K. na jeho žádost jeho závěť a mohou dosvědčit, že závěti porozuměl a řekl: ´Souhlasím. Chci, aby se E. H. stala vlastníkem mého bytu na XY v XY den po mé smrti´“. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 1542 občanského zákoníku, dle kterého k naplnění podmínek pro pořízení závěti s úlevami ve smyslu ustanovení § 1542 odst. 1 věta první občanského zákoníku musí být splněny dvě podmínky, a to že pořizovatel musí být pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení života a že ústní závěť musí pořídit před třemi současně přítomnými svědky, a dovodil, že v tomto případě „nedošlo k naplnění podmínek pro pořízení závěti s úlevami ve smyslu ustanovení § 1542 odst. 1 věta první občanského zákoníku, neboť „nebyla naplněna ani jedna z obou kumulativních podmínek pro pořízení ústní závěti“ stanovených daným usnesením (pozn. ustanovením), jestliže jednak „není dán znak nenadálosti“, bylo-li zůstaviteli v době údajného prohlášení ústní závěti 101 let a „vzhledem k vysokému věku zůstavitele nelze jakkoliv přistoupit na nenadálost změny zdravotního stavu zůstavitele vedoucí k patrnému a bezprostřednímu ohrožení života“, jednak „nemohlo dojít k naplnění ani druhé podmínky pro pořízení ústní závěti dle ustanovení § 1542 občanského zákoníku“ – pořízení ústní závěti před třemi současně přítomnými svědky, jestliže se zůstavitel nacházel v Kanadě, svědci závěti a údajná závětní dědička v České republice a k pořízení závěti mělo dojít prostřednictvím telefonu s hlasitým režimem. Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně uzavřel, že účastnici 1) I. E. H. nelze považovat za účastníka (závětní dědičku) tohoto pozůstalostního řízení, a proto ukončil její účast v pozůstalostním řízení po zůstaviteli.
K odvolání I. E. H. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 5. 2025, č. j. 18 Co 36/2024-187, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I v tomto znění: „Soud ukončuje účast v řízení I. E. H. a v řízení bude nadále jako s dědičkou jednáno s K. F.“ (výrok I.), a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se předně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o právu rozhodném pro projednání pozůstalosti dle čl. 21 Nařízení o dědictví, s přihlédnutím ke kolizním normám Britské Kolumbie, tedy že movité věci, které v dědickém řízení v Kanadě nebyly projednány, projedná český soud se zohledněním výsledků dědického řízení v Kanadě, přičemž u movitých věcí je rozhodným právem právo obvyklého pobytu zůstavitele, zatímco u nemovitých věcí je to právo státu, kde se věc nachází (hraniční ukazatel lex rei sitae), a na jejich projednání český soud použije české hmotněprávní předpisy. Také poukázal s odkazem na § 165 odst. 2 a § 166 zákona o zvláštních řízení soudních na skutečnost, že k zůstavitelově dceři J. K. (Y. K.) se při projednání dědictví nepřihlíží, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by se dědička v určené lhůtě, či později, přihlásila. Ve vztahu k posouzení ústní závěti zůstavitele však soudu prvního stupně vytknul, že otázky formální platnosti ústně provedených pořízení pro případ smrti nespadají dle čl. 1 odst. 2 písm. f) do rozsahu věcné působnosti Nařízení o dědictví, a že v těchto případech se „rozhodné právo určuje i nadále dle kolizní normy zakotvené ve vnitrostátní úpravě mezinárodního práva soukromého jednotlivých členských států nebo relevantní mezinárodní smlouvě“, tedy dle § 77 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“), který však „odpovídá struktuře čl. 27 Nařízení o dědictví“, z něhož vycházel soud prvního stupně, a „k formální platnosti pořízení pro případ smrti je dostačující, jestliže jsou splněny formální požadavky alespoň jednoho z nich“, a bylo na místě, jestliže se soud prvního stupně zabýval formální platností účastnicí 1) tvrzené závěti z hlediska českého hmotného práva, a tedy zda splňuje předpoklady závěti podle ustanovení § 1542 odst. 1 občanského zákoníku. Ačkoliv se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u osoby vysokého věku nelze přistoupit na nenadálost změny zdravotního stavu vedoucí k patrnému a bezprostřednímu ohrožení života, a naproti tomu uzavřel, že „i osoba vysokého věku se může ocitnout v patrném a bezprostředním ohrožení života z důvodu nenadálé události“, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že „nemá za to, že by zůstavitel pořídil závěť v bezprostředním a patrném ohrožení života pro nenadálou mimořádnou událost“, jestliže se zůstavitel účastnil předem naplánovaného telefonického hovoru s osobami shromážděnými v bytě účastnice 1) v XY, přičemž za nenadálou mimořádnou okolnost nelze považovat ani virové respirační onemocnění, kterým zůstavitel trpěl v době uvedené telefonické komunikace, i když následně vedlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu a hospitalizaci, při níž zůstavitel dne 19. 1. 2018 zemřel, neboť měl-li komunikovat několik týdnů předem s velvyslanectvím České republiky v Kanadě a snažit se o sepis závěti úřední cestou prostřednictvím honorárního konzula a byl-li schopen bez problémů komunikovat telefonicky a takto řešit i pracovní záležitosti, je zřejmé, že se mohl telefonicky obrátit na právní kancelář v místě svého pobytu (což je městská aglomerace) a nechat si vyhotovit závěť o majetku nacházejícím se v České republice, byť v anglickém jazyce, a z tohoto důvodu „nebyla naplněna podmínka vzniku ústní závěti ve smyslu ustanovení § 1542 odst. 1 občanského zákoníku“, a tedy „tvrzená závěť zůstavitele ve prospěch účastnice 1) podle českého práva nevznikla“, a proto již „bylo nadbytečné“ se zabývat otázkou naplnění podmínky účasti svědků při pořízení závěti prostřednictvím telefonického spojení. S odkazem na § 77 odst. 2 ZMPS se odvolací soud zabýval také otázkou formální platnosti této závěti dle práva provincie Britské Kolumbie, a to především dle Wills, Estates and Succession Act (dále též jen „WESA“) jako zákona upravujícího závěti, pozůstalostní řízení a dědění, s tím, že Britská Kolumbie obecně neuznává ústní (nuncupativní) závěti jako platné, přesto však existují výjimky, kdy soud může uznat neformální ústní prohlášení jako závěť, a to na základě § 58 WESA, k jehož uplatnění je potřeba samostatné soudní řízení, a vzhledem k tomu, že účastníci shodně uvedli, že jim není známo, že by takové řízení bylo ohledně ústní závěti zůstavitele ze dne 7. 1. 2018 u soudu provincie Britská Kolumbie vedeno, vyplývá z uvedeného, že „účastnicí 1) uplatněná ústní závěť zůstavitele ze dne 7. 1. 2018, jako závěť ústní, nesplňuje formální požadavky závěti podle práva provincie Britská Kolumbie (Kanada)“, a tedy že tato účastnicí 1) uplatněná ústní závěť zůstavitele ze dne 7. 1. 2018 „nesplňuje požadavky formální platnosti pořízení pro případ smrti žádného z právních řádů, které lze podle ustanovení § 77 odst. 2 ZMPS v daném pozůstalostním řízení aplikovat“, a proto účastnice 1) neprokázala (resp. nevyšlo najevo), že jí v pozůstalostním řízení svědčí dědický titul, a odvolací soud dle ustanovení § 169 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních rozhodl o ukončení její účasti v řízení, s tím, že v řízení bude nadále pokračováno jako s dědičkou s účastnicí 2).
