Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 18 Co 137/2024, ze dne 27. 3. 2025:
Co se týče požadavku žalobce, aby mu žalovaná zaplatila polovinu toho, co by činilo tržní nájemné za pronajmutí předmětného bytu za výše uvedené (žalované) období, pak ani zde odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal, že by žalovaná měla zákonem stanovenou či smluvně zakotvenou povinnost žalobci udělovat souhlas s pronajmutím předmětného bytu, a že by jí tak porušením takové povinnosti vznikl závazek vůči žalobci z titulu náhrady škody.
Je zřejmé, že pronájem předmětného bytu, coby součásti dědictví, o němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto podle § 185 a následujících z. ř. s., a který tudíž představuje objekt soukromoprávních vztahů, k němuž má ve společenství dědiců každý z nich právo jako k celku (§ 1236 o. z.), nespadá pod pojem prosté správy pozůstalosti ve smyslu § 1678 odst. 1 o. z. ve spojení s § 1405 o. z. Prostá správa totiž „slouží pouze k zachování majetku, správa plná slouží k jeho rozmnožení“ (Lokajíček, J. § 1405 [Prostá správa]. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 1.)
Přitom rovněž platí, že plnou správu pozůstalosti při pluralitě dědiců nemůže vykonávat jeden z nich ani tehdy, jestliže zůstavitel v závěti rozvrhne pozůstalost mezi dědice rozdělením konkrétních věcí. Jak uvádí komentářová literatura, „je tomu tak proto, že dědicové si mohou dohodnout v určitých případech výši svých dědických podílů (§ 1693), stejně tak si v určitých případech mohou dohodnout rozdělení pozůstalosti zcela nebo zčásti jinak, než určil zůstavitel (§ 1694)“ (Bernard, P. § 1677. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1199–1200, marg. č. 4.)
Tak i v souzeném případě žalobce nemohl s předmětným bytem volně nakládat, resp. nemohl jako správce pozůstalosti ve smyslu § 1677 odst. 1, části druhé věty za středníkem, o. z. překročit ve vztahu k této majetkové hodnotě coby součásti pozůstalosti rozsah běžné správy pozůstalosti tím, že by sám byt pronajmul třetí osobě. V takovém případě by potřeboval souhlas všech v úvahu připadajících dědiců ve smyslu § 1679 odst. 2 věta druhá o. z. Dokud nebylo najisto postaveno, že žalované nesvědčí dědické právo (na základě alografní závěti), bylo by v zásadě třeba i jejího souhlasu. Ovšem i sám zákon zjevně v témže ustanovení předpokládá, že takový souhlas ostatní dědici udělit nemusí a pak má (může) nastoupit rozhodnutí soudu (§ 1679 odst. 2, věta druhá, o. z.). Nahrazení souhlasu jiného dědice s jednáním přesahujícím prostou správu pozůstalosti je předvídáno i pro případ, že známý dědic odmítá udělit souhlas s takovým jednáním bez spravedlivého důvodu. K tomu je na místě doplnit, že o udělení souhlasu by v takovém případě rozhodoval soud na návrh jednoho z dědiců usnesením podle § 161 z. ř. s., přičemž by soud v tomto usnesení mohl rovněž stanovit podmínky (například minimální cenu, způsob její úhrady apod.) (srov. Bernard, P. § 1679. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1206).
Odvolací soud není toho názoru, že by samotný pronájem předmětného bytu coby součásti pozůstalosti, vyžadoval rozhodnutí soudu podle § 1680 o. z., jenž dává pozůstalostnímu soudu pravomoc za splnění stanovených podmínek jednomu z dědiců povolit volné nakládání s určitým předmětem pozůstalosti (tedy zejména jeho zcizení). V takovém případě totiž dotčený předmět pozůstalosti opouští režim správy pozůstalosti, přičemž dědic, jemuž bylo takové povolení soudem uděleno, může s tímto předmětem volně nakládat ve svůj vlastní prospěch (srovnej Bernard, P. § 1680 In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1208).
I kdyby se ovšem o daný případ jednalo, tedy bylo by třeba rozhodnutí pozůstalostního soudu podle § 1680 o. z. a nikoli „jen“ podle § 1679 o. z., byly by podle názoru odvolacího soudu podmínky pro takové rozhodnutí v souzeném případě splněny. Byl by zde totiž dědic, jehož dědické právo bylo jasně prokázáno. Jednalo by se o žalobce, který by dědil buď na základě alografní závěti, nebo v případě její neplatnosti na základě zákona, v posledním případě jako jediný dědic, který dědictví neodmítl. Ve vztahu k němu (na rozdíl od žalované) zde nebyl spor o jeho dědické právo. I kdyby byla v daném případě nakonec dědickým titulem výše označená alografní závěť, byla by splněna další z podmínek § 1680 o. z., totiž, že by bylo zajištěno splnění poslední vůle zůstavitele; byt, ve vztahu k němuž by soud měl povolit volné nakládání, neměl být ani podle poslední vůle zůstavitele (která byla nakonec shledána neplatnou) potvrzen jinému dědici, přičemž ze závěti nevyplývá ani to, že by zůstavitel povolil uzavřít dohodu o jiném rozdělení pozůstalosti. Konečně nebylo tvrzeno (tím méně doloženo), že by bylo zpochybněno vlastnické právo zůstavitele k předmětnému bytu v okamžik jeho smrti (k tomu opět srovnej dílo citované v odstavci 24 tohoto odůvodnění). Rovněž o povolení podle tohoto ustanovení by pozůstalostní soud rozhodoval podle § 161 z. ř. s. usnesením.
