Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2432/2025, ze dne 10. 12. 2025:
V dovolání žalovaný 1) namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména od rozsudku ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2967/2021, v němž byl vyjádřen závěr, že pro naplnění dědické nezpůsobilosti není nutné trestní odsouzení, ale podstatné je, zda k jednání, které má znaky trestného činu, došlo. K tomu dále předestřel domněle neřešené otázky:
zda lze v kontextu § 1481 o. z. považovat za čin povahy úmyslného trestného činu i takové jednání dědice, které spočívá ve vědomém zadržení a nevydání finančních prostředků zůstavitele nebo jeho předka, které sice nebylo trestněprávně řešeno, avšak vykazuje znaky zpronevěry podle § 206 trestního zákona, a zda je ve věci rozhodné, jestli zůstavitel nebo předek za svého života učinil právní kroky k jejich vymáhání,
zda je pro posouzení jednání majícího povahu trestného činu ve smyslu § 1481 o. z. nutné prokázat jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu nade vší pochybnost.
Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, příp. aby jej změnil tak, že žalovaný 2) není dědicem zůstavitelky.
Žalovaný 2) se k dovolání vyjádřil a navrhl jej jako zjevně bezdůvodné odmítnout, příp. zamítnout, a uložit žalovanému 1) povinnost nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1).
Jak již bylo zmíněno výše, z hlediska judikatorního závěru prezentovaného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2967/2021, je podstatné vždy především to, zda k jednání, které má znaky trestného činu, došlo. Pokud nedošlo k odsouzení pachatele, je nezbytné, aby soud (v řízení o pozůstalosti, příp. ve sporném řízení o dědické právo), vyjdou-li najevo pochybnosti ohledně dědické způsobilosti některého z účastníků, zjišťoval všechny rozhodné skutečnosti a opatřoval k nim potřebné důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3074/2015), což se v posuzované věci také stalo. V tomto ohledu nelze odvolacímu soudu (ani soudu prvního stupně) nic vytknout. Nadto lze konstatovat, že odvolací soud naopak z ustálené judikatury vycházel; v odůvodnění napadeného rozhodnutí citoval taktéž kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 106/2021, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2022, v němž byl vyjádřen právní názor, že ve výjimečném případě (např. účasti na sebevraždě zůstavitele) nepostačí (ani) pravomocný rozsudek soudu v trestním řízení určující, že šlo o úmyslný trestný čin spáchaný dědicem, a pro závěr o dědické nezpůsobilosti ve smyslu ustanovení § 1481 o. z. je rozhodující, zda soud v řízení o pozůstalosti dospěje k závěru, že dědicem spáchaný čin směřuje proti zůstaviteli. Odvolací soud při posouzení této věci proto považoval taktéž za významná zjištění o postojích zůstavitelky vůči tvrzenému závadnému jednání žalovaného 2), zejména ty okolnosti, že zůstavitelka vrácení finančních prostředků již nadále nepožadovala a od roku 2015 až do své smrti neučinila žádné kroky k jejich vymáhání. Vzhledem k okolnostem konkrétního případu tak odvolací soud dospěl ke správnému závěru o neprokázání dědické nezpůsobilosti žalovaného 2), resp. o nemožnosti ji nade vší pochybnost důvodně dovodit (pozn.: zjevně i v důsledku neunesení důkazního břemene žalobce, srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.).
