Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 925/2026, ze dne 16. 6. 2026:
Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věty první o. s. ř.).
V dovolání uvedené otázky nepředstavují dovolacím soudem dosud neřešené otázky, na kterých by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, ani otázky již řešené, které by měly být posouzeny jinak; ve skutečnosti jde o nesouhlas s tím, jak odvolací soud formuloval své úvahy při hodnocení důkazů, a v návaznosti na to i o polemiku s posouzením věci po právní stránce [zejména v otázce oprávněnosti vydědění ve smyslu ust. § 469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák“), když podle názoru dovolatelky „odvolací soud v podstatě zavedl pravidlo, že potomek není povinen o zůstavitele pečovat ani jej kontaktovat, jestliže jako dítě vyrůstal bez kontaktu s ním“, byť se tak stalo v důsledku manipulace druhého z rodičů (matky) a bránění ve styku se zůstavitelem v době nezletilosti potomka, a že v konečném důsledku jen „zůstavitel má povinnost kontakt obnovit; pokud tak neučiní, nelze vydědění použít“]. Je zřejmé, že dovolatelka na základě výsledků dokazování dovozuje vlastní právní názor o oprávněnosti vydědění žalobce zůstavitelem, odporující názoru odvolacího soudu, že to byl naopak sám zůstavitel, kdo se svým vlastním jednáním přinejmenším spolupodílel na nastavení narušených vztahů se žalobcem z doby jeho dětství v souvislosti s rozpadem svého manželství, jež pak i v pozdějším věku žalobce přetrvaly, a že proto aktivita k obnovení těchto vztahů byla z tohoto důvodu v prvé řadě na samotném zůstaviteli, stál-li reálně o vztah se žalobcem (což však nebylo dle odvolacího soudu prokázáno, ostatně ani žalovanou tvrzeno; naopak, na základě provedeného dokazování bylo odvolacím soudem konstatováno, že zůstavitel „rezignoval“ na vztah se žalobcem a nevyužil např. té příležitosti, že mu žalobce opakovaně podal informace o svém vysokoškolském studiu).
Rozsudek odvolacího soudu je z hlediska závěru o nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. (včetně posouzení naplnění důvodu vydědění i zákonných náležitostí listiny o vydědění a jejích právních účinků s ohledem na její pořízení před 1. 1. 2014) – na rozdíl od namítaného odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu – naopak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů. Judikatura již dříve dospěla k závěrům, podle nichž je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily a podle kterých jedním z hledisek, jež je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění pak přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl. Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014). Dovolací soud podotýká, že na těchto závěrech není třeba nadále ničeho měnit, a to – jak se vyslovil již dříve – ani za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“) [pozn.: i když o. z. vypustil slovo „trvale“ (ve smyslu § 469 odst. 1 písm. b/ obč. zák. měl potomek o zůstavitele neprojevovat opravdový zájem trvale), přesto v jednání potomka i nadále musí být určitá trvalost či stálost (setrvalost) v neprojevování opravdového zájmu], ani – jak lze zdůraznit nyní – s ohledem na oponentní argumentaci dovolatelky v posuzované věci, podle níž „soudní výklad vytváří stav, kdy pokud se vztah rozpadne a zůstane bez kontaktu, důvod vydědění dle písm. b) se prakticky nikdy neuplatní“, je-li soudy akceptován požadavek na přihlédnutí ke všem okolnostem případu (k tomu srov. již výše).
Nejvyšší soud taktéž ve své judikatorní praxi již vyložil, že z přechodných ustanovení o. z. vyplývá základní pravidlo, podle nějž vznik právního poměru založeného právním úkonem učiněným před 1. 1. 2014 se i po tomto datu posuzuje podle obč. zák. Pro dědické tituly zakládající právní poměry dědění připojil zákonodárce k tomuto pravidlu v ustanoveních § 3070 a § 3072 o. z. výjimky, podle nichž se za platná považují i pořízení pro případ smrti a prohlášení o vydědění, která by podle právních předpisů, platných v době jejich pořízení, platná nebyla, nové právní úpravě však vyhovují. Zcela zjevně jsou tak (z pohledu pořizovatele) nynější právní úpravou preferovány mírnější požadavky na tyto právní úkony, tak, aby byla co nejvíce respektována vůle zůstavitele, bez ohledu na to, zda byl právní úkon učiněn před 1. 1. 2014 nebo se jedná o právní úkon po tomto datu, když úmysl zákonodárce byl v obou případech stejný, tj. ustanovit dědice či vydědit svého potomka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1820/2020). Rovněž byl vysloven závěr, že v případě, že zůstavitel, který vydědil svého potomka závětí sepsanou před 1. 1. 2014, zemřel až v době po 1. 1. 2014, musí být takovému vydědění přičteny (s explicitní výjimkou uvedenou v § 3072 o. z.) takové právní účinky, jaké by mělo v době jeho pořízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2454/2023-II.). V posuzovaném případě se však nejedná o otázku platnosti vydědění, které by bylo za účinnosti předchozí právní úpravy neplatné, avšak obstálo by ve světle úpravy stávající. Soudy proto správně posuzovaly jak otázku, zda byl předmětný důvod vydědění dán, tak platnost vydědění (jeho náležitosti i účinky) ve smyslu zmíněných přechodných ustanovení, podle právní úpravy obsažené v obč. zák., a to mj. tím způsobem, že byla zvažována i existence případných jiných důvodů vydědění (ke dni smrti zůstavitele, viz bod 46. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně výslovně) [dále blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019-II.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2342/2023, anebo rozsudek ze dne 20. 5. 2026, sp. zn. 24 Cdo 501/2026], když však současně žalovaná naplnění jiného důvodu vydědění v řízení ani netvrdila.
Ke vznesené otázce důkazního břemene „přeneseného“ na dovolatelku v případě prokazování zákonného důvodu vydědění žalobce z důvodu trvalého neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele Nejvyšší soud uvádí, že již v minulosti opakovaně odkázal na tzv. Rosenbergovu teorii dělení důkazního břemene a vyložil, že každá strana má dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je jí příznivá, a na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod ničeho měnit (k tomu srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 24 Cdo 2962/2025). Vztaženo k poměrům projednávané věci: jestliže tedy dovolatelka tvrdila, že žalobce neprojevoval opravdový zájem o zůstavitele (od čehož pro sebe dovozuje lepší postavení dědice v pozůstalostním řízení po zůstaviteli), což mělo za následek opodstatněnost vydědění žalobce zůstavitelem, musela by (v souladu s ustálenou judikaturou) nejprve prokázat, že žalobce měl reálnou možnost projevit opravdový zájem o zůstavitele, jinými slovy právě to, zda zůstavitel činil jakékoliv kroky k obnovení jejich vztahu, anebo by musela dále tvrdit naplnění jiného důvodu vydědění, jak uzavřel také odvolací soud i soud prvního stupně, který rovněž poukázal na to (bod 47. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně), že na povinnost tvrzení případného dalšího důvodu vydědění pamatuje i komentářová literatura [Fiala, R. Drápal, L. a kol. Občanská zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, str. 585, § 3072].
