Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3407/2023, ze dne 3. 3. 2026:
V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda má nepominutelný dědic, oprávnění svými skutkovými tvrzeními o rozhodných skutečnostech o tom, co patří do pasiv pozůstalosti, učinit přední dědičkou tvrzená pasiva pozůstalosti spornými ve smyslu ustanovení § 173 věty druhé z. ř. s. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2330/2023, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že z účastenství nepominutelného dědice v těch částech pozůstalostního řízení, v nichž jde o soupis pozůstalosti, o určení obvyklé ceny pozůstalosti nebo o vypořádání jeho povinného dílu, nevyplývá, že by nepominutelný dědic byl oprávněn svými námitkami zasahovat do rozsahu aktiv pozůstalosti, nýbrž může vznášet námitky pouze stran ocenění majetku, který byl do aktiv pozůstalosti již zahrnut (včetně podání odvolání do usnesení o obvyklé ceně majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čisté hodnotě pozůstalosti, popř. výši předlužení). Pro úplnost lze doplnit, že v citovaném usnesení Nejvyšší soud též uvedl, že účast nepominutelného dědice ve výše uvedených fázích pozůstalostního řízení podle ustanovení § 113 z. ř. s. vychází z předpokladu, že nepominutelný v řízení o pozůstalosti uplatnil právo na povinný díl (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017) nebo případně že nepozbyl právo na výplatu povinného dílu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn 24 Cdo 2236/2020, uveřejněné pod č. 13/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nepominutelní dědicové totiž nejsou dědici v pravém slova smyslu, neboť podle právní úpravy obsažené v o. z. nejsou – oproti dřívější právní úpravě neopomenutelných dědiců, jejichž právo na povinný díl představovalo právo na poměrnou část dědictví (na dědický podíl) – již z právního hlediska ve skutečnosti dědici, ale jsou toliko v pozici věřitelů dědiců, kteří nemají právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jejich povinných dílů (srov. § 1654 odst. 1 o. z.).
Do aktiv pozůstalosti může být zařazen pouze takový majetek, o němž není mezi dědici zůstavitele (skutkový) spor, tj. spor o rozhodných skutečnostech, v jehož důsledku se k takovému spornému majetku nepřihlíží (k tomu viz § 172 odst. 2 věta druhá z. ř. s.). O spornost ohledně aktiv pozůstalosti mezi dědici se ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s. přitom nejedná, pokud ke skutkovým tvrzením dědice (dědiců) vznáší rozporující skutková tvrzení opominutý nepominutelný dědic, který je ve skutečnosti v postavení věřitele dědiců.
Ustanovení § 173 věty druhé z. ř. s. přitom stanovuje stejné pravidlo i pro „sporná“ pasiva pozůstalosti, když zakotvuje, že neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do pasiv pozůstalosti, ke sporným dluhům se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží. K možnosti zařazení dluhu do pasiv pozůstalosti proti vůli některého z dědiců srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 1998, sp. zn. 24 Co 196/98, které bylo publikováno v časopise Ad Notam pod č. 5, ročník 1998, podle něhož proti vůli dědiců nebo jen některého z nich může být do pasiv dědictví zařazen dluh zůstavitele tehdy, mají-li námitky dědice proti dluhu takový charakter, že již na základě právního posouzení nemohou obstát; např. popírá-li dědic, že by někdy existoval dluh, přiznaný pravomocným rozhodnutím soudu či jiného orgánu (citováno např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5623/2015). K dluhu doloženému veřejnou listinou souhlasně ŠEŠINA, M.; MUZIKÁŘ, L.; DOBIÁŠ, P. Dědické právo. Praktická příručka. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, s. 603.
Z účastenství nepominutelného dědice podle § 113 z. ř. s. proto nevyplývá oprávnění zpochybňovat zjištěná aktiva ani pasiva pozůstalosti, nýbrž ten může toliko vznášet námitky a podávat opravné prostředky pouze stran ocenění majetku a dluhů, které již byly do aktiv a pasiv zahrnuty. Uvedené platí přirozeně i tehdy, je-li soupis pozůstalosti např. nahrazen seznamem pozůstalostního majetku nebo společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku (1687 o. z.). Jak již bylo uvedeno výše, nepominutelní dědicové totiž nejsou dědici v pravém slova smyslu, nýbrž jsou toliko v pozici věřitelů dědiců. Jestliže proto nebudou požadavky nepominutelného dědice na doplnění aktiv nebo vyškrtnutí pasiv ze soupisu pozůstalosti dědici akceptovány, nepovedou takové požadavky k úpravě rozsahu seznamu aktiv a pasiv pozůstalosti.
Tak jako se nepominutelný dědic může žalobou ve sporném řízení podle části třetí občanského soudního řádu domáhat výplaty peněžité pohledávky odpovídající povinnému dílu (nebo jeho doplnění) v rozsahu aktiv, která nevyšla v pozůstalostním řízení najevo nebo ke kterým se v pozůstalostním řízení nepřihlíželo z důvodu jejich spornosti (§ 172 odst. 2 o. s. ř.), může se domáhat výplaty peněžité pohledávky odpovídající povinnému dílu (nebo jeho doplnění) i na základě tvrzení, že jeho právo na povinný díl bylo v pozůstalostním řízení zkráceno zahrnutím dluhu do pozůstalosti, který do ní však ve skutečnosti nenáležel.
Tomu nemůže bránit ani ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. Nejedná se sice o případ, kdy možnost účastníka pozůstalostního řízení domáhat se práva žalobou ve sporném řízení vyplývá ze zákona tak jednoznačně jako v případech do pozůstalosti nezahrnutých aktiv a pasiv (když podle § 189 odst. 1 z. ř. s. nepřihlíží-li se v řízení a při rozhodování o pozůstalosti k majetku nebo dluhům zůstavitele v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé, mohou se účastníci domáhat svých práv žalobou), jestliže se k dluhu v pozůstalostním řízení naopak přihlíží, nicméně je nutné zohlednit, že nepominutelný dědic není „klasickým“ účastníkem řízení, nýbrž je účastníkem jen pro určité části řízení.
Skutečnost, že je nepominutelný dědic účastníkem ohledně určení obvyklé ceny pozůstalosti, ovšem jen ohledně výše ocenění bez možnosti svými skutkovými tvrzeními ovlivnit, zda dluh do pozůstalosti bude či nebude zařazen (pozůstalostní soud přitom není oprávněn provádět dokazování k odstranění „spornosti“ pasiv mezi dědici, tím méně pak mezi dědicem a nepominutelným dědicem), pochopitelně nemůže znamenat, že by z toho vyplývala vázanost nepominutelného dědice zahrnutím dluhu i pro sporné řízení ohledně pohledávky odpovídající povinnému dílu (nebo jeho doplnění), neboť jinak by se nepominutelný dědic účastnící se částí pozůstalostního řízení podle § 113 z. ř. s. ocitl v horším postavení než nepominutelný dědic neúčastnící se pozůstalostního řízení, aniž by tu pro to byl jakýkoli rozumný důvod, a byl by vázán něčím, co nemohl plně ovlivnit. Jestliže tak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, vyslovil, že nepominutelní dědicové ve smyslu ustanovení § 113 z. ř. s. musí být účastníky pozůstalostního řízení a usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele jim musí být doručeno, již z toho důvodu, aby pro ně byla určená cena pozůstalosti závazná, kdy závěr o závaznosti byl v literatuře kritizován (srov. TALANDA, A.; TALANDOVÁ, I.; PLAŠIL, F. Postavení nepominutelného dědice, publikováno v časopise Ad Notam č. 1/2019, s. 27) s odkazem na rakouskou rozhodovací praxi a mj. právě i ohledně důsledků pro nepominutelného dědice při zařazení dluhů do pasiv pozůstalosti, které by ve skutečnosti do pozůstalosti nenáležely, potom je zapotřebí uvést, že výše uvedený závěr se zmiňuje o usnesení o obvyklé ceně majetku, o pasivech v něm podrobně pojednáno není a předmětné usnesení Nejvyššího soudu se mezemi závaznosti explicitně nezabývá. Určení obvyklé ceny pozůstalosti je pro nepominutelného dědice závazné ve vztahu k ocenění aktiv a pasiv (přičemž ocenění má možnost ovlivnit, neboť ohledně určení obvyklé ceny pozůstalosti je nepominutelný dědic podle § 113 z. ř. s. účastníkem), otázka vázanosti nepominutelného dědice samotným zařazením dluhu do pasiv pozůstalosti je potom specifickou situací, kterou je třeba řešit odlišně, jak bylo ukázáno výše. Odkazuje-li výše uvedená literatura na rakouskou judikaturu, potom podrobněji k rozdílům české a rakouské úpravy srov. DOBROVOLNÁ, E. Zjišťování pozůstalostního jmění a výhrada soupisu (k navrhované novele dědického práva ve srovnání s rakouským právem), publikováno v časopise Ad Notam č. 3/2020, s. 9.
K závaznosti účastníků řízení usnesením soudu vydaného v řízení o pozůstalosti srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 23/2022, v němž bylo uzavřeno, že má-li být pravomocné soudní rozhodnutí o určení, zda tu vlastnické právo k nemovité věci je či není, podkladem pro změnu zápisu věcného práva v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí o určení obvyklé ceny majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čisté hodnoty pozůstalosti, které není rozhodnutím ve věci samé a v němž nejsou jednotlivá pasiva uvedena ve výroku rozhodnutí, překážku věci pravomocně rozhodnuté mezi týmiž účastníky pro následný spor o určení vlastnictví odvozovaný od neplatnosti do pozůstalosti zařazeného závazku zůstavitelky z darovací smlouvy.
