Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 293/2024, ze dne 7. 11. 2024:
Dědické právo je dle § 1475 odst. 1 o.z. právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní. Podle § 1475 odst. 3 o.z. komu náleží dědické právo, je dědic, a pozůstalost ve vztahu k dědici je dědictvím. Dle § 1476 o.z. lze dědictví nabýt na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe.
Žalobce je sice na základě svého příbuzenského vztahu se Zůstavitelem v úvahu přicházejícím zákonným dědicem v první dědické třídě podle § 1635 o.z., jeho dědické právo (právo na pozůstalost po Zůstaviteli) však neobstojí vedle dědického práva žalované, která byla platnou Závětí povolána jako jediný dědic Zůstavitele, a tedy jí podle § 1499 o.z. připadne celá pozůstalost Zůstavitele.
Žalobce jako vnuk Zůstavitele má postavení nepominutelného dědice ve smyslu § 1492 o.z. a § 1642 a násl. o.z. Podle § 1654 odst. 1 o.z. nedostane-li se nepominutelnému dědici na základě závěti povinného dílu, jenž mu dle zákona (§ 1643 odst. 2 o.z.) náleží, nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu. Případný spor o nárok nepominutelného dědice na povinný díl není sporem o dědické právo (srov. rozsudek Nejv. soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]).
Z uvedeného vyplývá, že žalobce jakožto v Závěti opominutý nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, ale jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (což nebrání tomu, aby se za podmínek § 1654 odst. 2 o.z. dohodl se žalovanou jako dědičkou ze závěti jinak). Žalobce tedy není dědicem Zůstavitele ve smyslu § 1475 odst. 3 o.z., ale pouze věřitelem závětního dědice (žalované). I poté, co bude na základě zamítnutí žaloby v tomto řízení ukončena podle § 170 odst. 3 z.ř.s. účast žalobce jakožto dědice v řízení o pozůstalosti, zůstane žalobci zachováno postavení nepominutelného dědice, jenž se ve smyslu § 113 z.ř.s. účastní té části řízení o pozůstalosti, ve které se jedná o povinném dílu.
