Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 21 Co 268/2024, ze dne 1. 4. 2025:
Listinu ze dne [datum] odvolací soud hodnotí podle jejího obsahu jako závěť, a to psanou vlastní rukou zůstavitelky, která k takovému jednání, jak vyplynulo z výše uvedeného (zejména znalecký posudek a výslech znalce), že zůstavitelka zůstavuje, byť formulačně ne zcela obratně, v této listině uvedeným osobám podíl na pozůstalosti, a to v poměrech ½ žalobkyni a pak dále 1/3 žalovanému 1), žalované 2), zemřelému synovi [Jméno žalované A], tedy dědice povolává a určuje, v jakých poměrech si mají rozdělit výtěžek z prodeje bytu, tedy lze mít za to, že stanoví i podíl na pozůstalosti těchto osob. To, že se jedná o závěť lze dovodit jednak z nadpisu listiny jako „Poslední vůle“, tak i z užití následných slov „vyjadřuji svoji poslední vůli“, jež se jako ustálené spojení obvykle užívají, když člověk činí pořízení pro případ smrti v podobě závěti o tom, jak má být naloženo, resp. komu má po jeho smrti připadnout jeho majetek, či jemu odpovídající majetková hodnota. Z obsahu listiny je i zřejmé, koho zůstavitelka ze svých rodinných příslušníků povolává k dědění. Není tak důvodná odvolací námitka o absenci povolání dědiců. nejedná se ani o nahrazování či doplňování vůle, která v listině projevena nebyla. Uvádí-li, jak má být naloženo s bytem a v jakých poměrech se plnění má dědicům dostat, je třeba uvedené vyložit jako stanovení poměru či podílu jednotlivých jí zmíněných osob na pozůstalosti. Záměrem zůstavitelky tedy i podle názoru odvolacího soudu bylo povolat tyto subjekty dědění, nikoli učinit odkaz či vyslovit (nezávazné) přání. V takovém případě by pak k dědění došlo podle závěti z roku [Anonymizováno], podle které s ohledem na to, že nemovitost v ní zmíněnou již zůstavitelka nevlastnila, by žalobkyně nenabyla ničeho, což ani neodpovídá tomu, že se právě žalobkyně měla postarat o rozdělení výtěžku, ani jejímu dalšímu jednání souvisejícímu s darováním a zejména zpětným převodem bytové jednotky mezi zůstavitelkou a jejím vnukem v průběhu roku [Anonymizováno]. Z ničeho nelze dovodit, že by úmyslem zůstavitelky bylo žalobkyni z dědění zcela vynechat (jak by tomu bylo při výkladu nabízeném žalovanými), nejsou zde ani žádné jiné skutečnosti, jež by k tomu dávaly důvod. Odvolací soud tak nemá důvod k odlišnému hodnocení obsahu a významu listiny, než který učinil ve svém dřívějším rozhodnutí (viz odstavec 11) a jež učinil i soud I. stupně v odstavci 21 odůvodnění napadeného rozsudku. Neztotožňuje se ani s námitkou jeho nepřezkoumatelnosti za situace, kdy byť stručné odůvodnění žalovaným umožnilo vystavět proti němu svoji odvolací argumentaci (uplatnit odvolací důvody a vymezit, v čem rozhodnutí považují za nesprávné). Ze všech těchto důvodů považuje odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaný 1) a 2) za správný, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
